Šachová hra

Není hra jako hra. Rozhlasové drama v rukou hráčů i posluchačů je unikátním počinem

Zdroj: Play By Ears
12. 12. 2022
Název: Šachová hra Vývojář: Vydavatel: Datum vydání: 1. 12. 2022 Platformy: , Recenzovaná verze: Android Žánr:

Když studio Play By Ears před dvěma roky vydalo svou hru Důkaz 111, která nebyla jen jejich prvním titulem, ale zároveň i první českou audiohrou vůbec, pomyslela jsem si, proč do té doby u nás nic takového vlastně zatím nevzniklo. Rozhlas zde má silnou tradici a audioknihy nebo dramatizace jsou v posledních letech stále více oblíbené. Těžko říct, kolik se mezi těmito posluchači skrývá hráčů, ale proč poslech nezkusit obohatit o interaktivní či vyloženě herní prvky?

V Play By Ears to zkusili a rozhodně neponechali nic náhodě – zvolili detektivní žánr, ideální pro posouvání příběhu za pomocí voleb, které v tomto případě zastávaly hlavní herní mechanismus. Navíc vsadili na silné herecké obsazení a to vše nabídli v působivém zvukovém zpracování. Důkaz 111 si hráče/posluchače našel a dokonce se mohl pochlubit i nominací na Prix Bohemia Radio 2021 v kategorii multimédia, kde nakonec obdržel cenu studentské poroty. Autoři se navíc pustili do anglické verze, kterou vydali před měsícem.

Došlo však i na další projekt, jímž je právě Šachová hra, který vznikl ve spolupráci s Českým rozhlasem a jeho Nadačním fondem Světluška. Tvůrčí tým zůstal téměř stejný a podobně bychom na první pohled či poslech mohli smýšlet i o samotném novém počinu. Šachová hra je v mnohém skutečně podobná Důkazu 111 a rovněž zamířila na mobilní zařízení, ale během průchodu hrou zjistíme, že je v lecčem odlišná. A v něčem dle mého názoru dokonce i lepší.

Více než mluvené slovo

Popravdě řečeno, Šachová hra dle mého názoru není hrou v pravém slova smyslu, ale herní prvky nepostrádá. Důkaz 111 byl značně „hratelnější“, což mělo na svědomí právě velké množství voleb a pocit, že příběh ovlivňujeme. Šachovou hru bych však spíše označila za interaktivní rozhlasovou hru, jíž se necháváme vést, i když rovněž dojde na naše volby. Je možné, že někomu bude absence výraznějších hratelných částí vadit, ale mně osobně se způsob vyprávění a částečného hraní, s nimiž hra přišla, nakonec velice zamlouvá.

Šachová hra není jen příběhem o partii šachů, ale i o pátrání ve vlastních vzpomínkách. V tomto případě značně zmatečném, neboť se naší hrdinkou stává postarší klavíristka Klára, která usedá ke stolu a figurkám se svým ošetřovatelem v domově s pečovatelskou službou. Již ze samotné premisy se dá tušit, že ne všechny vzpomínky budou v pořádku. Jak se hra společně s figurkami posouvá kupředu, noříme se stále hlouběji do Klářina vypravování o jejím životě – o mládí, o kariéře, hře na klavír, rodině… Na hráči je její historky korigovat a samozřejmě poslouchat, jelikož druhá část hru promění. Doslova.

Zatímco v Důkazu 111 každá volba konkrétně udávala akci, kterou může hlavní postava rozhodnutím hráče učinit, v Šachové hře je tomu jinak. Ve chvílích, kdy se Klára snaží navázat další vzpomínkou, je na hráči, aby ji nejen zvolil, ale přímo nalezl. To probíhá prstem přímo na potemnělé obrazovce mobilu, jelikož je rozhraní opět téměř minimální. Čím blíže jsme vzpomínce, tím zřetelněji ji slyšíme, respektive její útržky. Jednotlivé vzpomínky pak vedou k různým situacím, které ovšem bude později nutné rozklíčovat. Ke každé vzpomínce se navíc váže i jiná rozprava a poodhalení jiné části příběhu, a tak je zde motivace k dalšímu poslechu a vyzkoušení těch ostatních. V mém případě byl druhý průchod hrou díky dosažené kombinaci voleb ještě poutavější a především silnější než ten první.

Lidská paměť však dovede být zrádná a vše není tak, jak si Klára pamatuje, přičemž v tom všem hraje důležitou roli její manžel Martin. Proto se jí do té doby naslouchající ošetřovatel snaží přesvědčit, aby si vzpomněla, jak to doopravdy bylo. Celý příběh se najednou začne vyvíjet jinak, pokud tomu tedy hráč napomůže svými volbami na základě předchozího poslechu. Pomineme-li samotný příběh, zhruba takto by se dala shrnout celá hra. Ale je zde celá řada věcí, které zdánlivě obyčejný poslech činí vskutku zajímavým zážitkem. Příběh a zvuk, který ostatně sám o sobě zastává vedle voleb jeden z herních mechanismů, jdou ruku v ruce.

Hlasy za vlnami

Uvažujme o Šachové hře jako o hře rozhlasové, jak jsem již předeslala výše. Rozhlas pochopitelně postrádá to, co dramatům dodává jevištní zpracování, ovšem absence gest, pohybu nebo celkově vizuálna koneckonců neznamená, že chybí herecká akce nebo význam přinášející prvky. Obojí se zkrátka přesune do zvuku. Do ruchů, do hudby a samozřejmě i do mluveného hereckého projevu. A právě zde Šachová hra triumfuje. Samotný příběh hry z pera scenáristy Vladimíra Marečka je poutavý a dle mého názoru lépe napsaný než u Důkazu 111, což přikládám nutnosti děj vést tak, aby mohlo docházet k rozhodnutím. Zde je však ponechán i prostor pro interpretaci a jednotlivé vzpomínky se za sebou kupí a dávají dohromady celou mozaiku. Jen těžko by však mohl fungovat sám o sobě a zapůsobit nebýt jeho rozehrání i ve smyslu hereckém.

Už první pohled na herecké obsazení, jemuž vévodila jména Taťjany Medvecké, Jaroslava Plesla, Igora Bareše, Elizavety Maximové nebo Ondřeje Rychlého, dával tušit, že opět půjde o kvalitní poslech. Všichni zmínění jsou výbornými herci, navíc s obsáhlými zkušenostmi nejen z dabingu, ale hlavně samotného rozhlasu, přičemž o některých můžeme vyloženě hovořit jako o mistrech slova. Takto můžeme smýšlet právě o Taťjaně Medvecké, která se svým hlasem ujala hlavní postavy Kláry. Její vřelý projev dokáže téměř okamžitě přejít do bolestného zmatení a nejistoty, které nakonec dovedou drásat i samotného posluchače. Na relativně malé ploše Medvecká vystřídá celou škálu emocí, přičemž jsou všechny bez výjimky uvěřitelné. Jaroslav Plesl v roli jejího ošetřovatele jí je rovnocenným hereckým partnerem, jenž bez problému zvládl proměnu, kterou v jednu chvíli jeho role vyžadovala. Nejinak tomu je u Igora Bareše v roli Martina, který svým klidem vyvažuje Klářin temperament.

Ani mladá Klára s Martinem, s nimiž se budeme skrze vzpomínání setkávat pravidelně, nejsou výjimkou. Elizaveta Maximová i Ondřej Rychlý zdařile rozehrávají situace vycházející z nejistého mládí, života v tehdejším Československu a především jejich vztahu. Jejich dialog působí natolik skutečně jako byste zkrátka jen tak mimoděk naslouchali zamilovanému páru u vedlejšího stolu uprostřed jejich rozjímání nad budoucností. Projev obou herců je přirozený, srší energií i emocemi. Ostatní herci jsou spíše už jen doplněním, přičemž někteří mají skutečně jen několik vět, jež jsou však pro výsledek nepostradatelné. A co je nejdůležitější, nikdo nevyčnívá, což je něco, co po Důkazu 111 vnímám jako významný posun. Ačkoli byla předchozí hra po herecké stránce povedená, v některých chvílích mě lehce rušily hlasy Filipa Švarce a Bohdana Tůmy, které v mých uších nedokázaly plně splynout s ostatními. Za vinu to dávám jejich zaměření téměř výhradně na dabing, jímž se jejich projev v posledních letech vzdálil ostatním hercům. V Šachové hře jsem ovšem nic takového nezaznamenala a celek na mě působil jako plnohodnotná rozhlasová hra bez sebemenšího záseku.

Pohlcení zvukem

Od rozhlasové hry ji však nadále odlišuje přítomnost herních prvků, ač ne tak rozsáhlých. Jsou zde, pracuje se s nimi a Šachová hra se dá skutečně hrát, navíc opět zcela poslepu, což minimálně pro mě zážitek ještě více umocnilo. K tomu slouží chytře navržené rozhraní aplikace, za níž stojí programátor Michal Zátopek, intuitivní ovládání a samotné provedení hrou. Toho se stejně jako v Důkazu 111 ujal Jan Šťastný, jehož hlas je dostatečně a zároveň tak akorát výrazný na to, aby mohl do děje hry vstupovat a v některých chvílích ji vysvětlovat, ale současně ji nenarušovat. I to podporuje celkový dojem z mluveného slova ve hře. To vše by nicméně nefungovalo tak dobře bez režijního vedení, jež si opět na svá bedra vzal společně s dramaturgyní Českého rozhlasu Kateřinou Rathouskou autor hry Tomáš Oramus, jenž tak není jen schopným zvukařem, ale i režisérem. Dostáváme se tak každopádně k poslednímu a nesmírně důležitému bodu, ke zvuku jako takovému.

Zvuková stránka hry je posledním dílkem skládačky k příběhu a hereckým výkonům. Jedno nemůže fungovat bez druhého a zvuk to skvěle reflektuje a sjednocuje. Samozřejmostí je skvělé nazvučení nejen promluv postav, ale i nesmírně důležitých ruchů, které dokreslují atmosféru. Využití sluchátek bych neoznačila za doporučení, nýbrž za nutnost vzhledem k tomu, jak důležitou úlohu zvuk hraje. On sám je vypravěčem i mechanismem hry. Veškeré ruchy ve hře jsou skvěle zpracované, nicméně nejvíce mi v hlavě utkvěly přímo zvuky šachu, které dokázaly navodit dojem, jako bych se nacházela v místnosti, kde zrovna probíhá partie. Ruchy se zde ovšem nešetří, což je další odlišení od řady běžných rozhlasových her, které mnohdy spíše jen naznačují než aby vytvářely celé prostředí. Zde je však vše dotaženo do těch nejmenších detailů. Nelze opomenout ani působivou práci s prostorem nebo efekty, v nichž se dle potřeby některé rozmluvy dle potřeby doslova utápějí. To vše doprovázejí líbezné klavírní melodie, které se ostatně vážou přímo k ději. Šachovou hru je radost poslouchat a vnímat.

Příslib do budoucna?

Rozepisovat se v podobném stylu právě zde, tedy spíše o dojmech, vjemech, zvuku a herectví než o hratelnosti a hře samotné, může působit zvláštně, ale jinak to v tomto případě ani nejde. Ano, Šachová hra není typická hra, přičemž jsem toto tvrzení uvedla a nijak nerozporovala už na samém začátku. Přesto si myslím, že zde má tento netradiční počin své místo. Důkaz 111 byl dle mého názoru prvním a velice důležitým krokem, aby u nás začalo vznikat více projektů, které myslí i na přístupnost, v tomto případě pro nevidomé.

Důkaz 111 a verdikt studentské poroty na PBR 2021:

„Důkaz 111 v sobě kloubí poutavý a zručně napsaný příběh, silné a přesvědčivé herecké výkony, které se samozřejmě opírají o vhodně zvolené obsazení. Největší zásluhu má pak samotné audio, které je opravdu mimořádné. Celková práce se zvukem v podobě ruchů a hudby v rámci sound designu společně s mluveným projevem zní zkrátka skvěle. Velmi kreativní byli tvůrci i při stavbě samotného příběhu hry – pro uživatele je jistě velmi poutavé, že postupují s hlavní postavou podle vlastních rozhodnutí a mohou ji tak dovést na jeden z více konců příběhu, který v průběhu těžko mohou tušit. Za zmínku rovněž stojí uživatelské rozhraní s pasujícím a hlavně nijak nerušícím komentářem doprovázejícím hru a příjemným ovládáním, jež podporují samotnou hratelnost.

Důkaz 111 má tu výhodu, že na rozdíl od některých dalších děl se nedržel zkrátka co se týče prostředků, nutno však říct, že jich využívá na maximum. Zaujme už samotný koncept, nicméně bez pevného režijního vedení a propracované zvukové stránky by příběh a i samotná hra vyšuměly do prázdna. Na závěr je nutno zmínit, že je coby herní titul přístupný i nevidomým hráčům, což spadá do tématu hraní s omezeními (v tomto případě právě zrakovými), o nichž se i v Česku začíná konečně více mluvit. Vzhledem k tomu, že tento přesah ocenili samotní hráči a lidé, kteří by se jinak k něčemu takovému vůbec nedostali, považujeme za důležité jej vyzdvihnout i v našem hodnocení.“

Letos vyšla audiostřílečka To the Dragon Cave od studia Kikiriki Games, které už pracuje na dalším titulu The Brave Brain, do něhož tvůrci zapojují i komunitu. Ještě dále nicméně zašel Petr Kubíček, jehož hra 1428: Shadows over Silesia není audiohrou, ale i přes její plnohodnost ji dokázal zpřístupnit tak, aby ji bylo možné hrát i poslepu, na čemž má ostatně zásluhu i Lukáš Hosnedl, který nás zde již mnohokrát provedl hraním beze zraku. Jedná se o úctyhodný výkon, jímž se nezávislý vývojář dokázal vyrovnat obrovským produkcím, kupříkladu The Last of Us Part II a The Last of Us Part I.

Jak již bylo zmíněno, Šachová hra vznikla ve spolupráci s Českým rozhlasem, díky čemuž je navíc dostupná zcela zdarma. Zjištění, že to byl právě Český rozhlas, kdo tvůrce oslovil se spoluprací, vnímám jako záblesk naděje, že by podobných počinů mohlo do budoucna vzniknout víc. Je pravda, že omezení pouze na zvuk nemusí být náročné jen z hlediska scenáristického nebo zvukařského, ale třeba i finančního. Co v běžné hře vyřeší text, to zde musí zastoupit mluvené slovo. Český rozhlas má nicméně vzhledem ke své produkci klasických rozhlasových her kapacity, aby se mezi nimi objevily i nějaké ty herní prvky. Kdo ví, snad jsme svědky počátku nového žánru v českých hrách a nikoli jen několika pokusů.

Šachová hra

  • Výborně napsaný poutavý příběh a jeho postupné skládání prostřednictvím různých vzpomínek, které může vést k jinému vyznění
  • Silné herecké obsazení a jednotlivé výkony, projevy všech herců tvoří jeden celek a jsou podřízeny scénáři i pevnému režijnímu vedení
  • Zvuková stránka hry, která dokáže pohltit svým precizním zpracováním ruchů i mluveného slova a uvést hráče i děje do prostoru
  • Samotná aplikace, chytře navržené a intuitivní ovládání pro vidící i nevidící hráče
  • Jedná se o další krok pro podobné tituly a počiny…
  • Jako hra přece jen obsahuje menší množství hratelných částí a herních prvků
  • Jako drama text stále může nabízet nějakou tu možnost pro zlepšení z hlediska obsahu i zpracování
Šachová hra je působivým zážitkem, který stojí za více než jeden poslech. Nicméně hře vzhledem ke své povaze, jíž se přibližuje interaktivnímu rozhlasovému dramatu, není na tomto místě snadné udělit číselné hodnocení. Obávám se, že není zcela spravedlivé ji hodnotit jako hru dle zdejších běžných měřítek, ale ani jako rozhlasovou hru, neboť to zde není zvykem. Ačkoli tam nakonec činím, samotná známka plně nevyjadřuje slova, jež si tento počin zaslouží. Je zřejmé, že na hru nahlížím jinak coby vidící člověk, zároveň se nedokážu coby teatrolog oprostit od jejího divadelního či rozhlasového významu. Šachová hra je nicméně silná a vyladěná ve všech svých přednostech, jimiž jsou příběh, herecké výkony, precizně zpracovaný zvuk celkově a samozřejmě i přístupnost. Přibližně 45minutová délka jedné hry je ideální, jelikož dokáže nabídnout obsáhlý, ale zároveň nepřekombinovaný děj, který sám sebe nevyčerpá. Dostupnost hry zdarma je navíc skvělou motivací, aby si zájemci z řad hráčů i posluchačů vyzkoušeli něco nového a mohli šířit povědomí o tomto netradičním počinu.
9 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru