Mario vs. Donkey Kong, Nintendo, Recenze Mario vs. Donkey Kong

Mario vs. Donkey Kong

Ukažte, co máte pod čepicí v remaku logické plošinovky původně z Game Boy Advance

Zdroj: Nintendo
14. 2. 2024
Název: Mario vs. Donkey Kong Vývojář: Vydavatel: Platformy: Recenzovaná verze: Switch Žánr: Datum vydání: 16. 2. 2024

Zrod Maria se datuje do roku 1981, kdy se objevil jako hratelná postava ve hře Donkey Kong, byť tenkrát ještě pod původním jménem Mr. Video nebo později Jumpman. Fascinující příběh hrdiny jsme nedávno probírali ve 288. vydání našeho vidcastu, kde byla řeč i o zmíněné hře. Automatový Donkey Kong byl vlastně historicky první plošinovkou a ve své době inovoval čtyřmi odlišnými úrovněmi. Tenhle žánr pak Mario opanoval ve vlastní sérii Super Mario Bros, zajímavou cestou se ale ubíral i Donkey Kong.

VERSUS

Na mysli mám teď především stejnojmennou hru z roku 1994 na Game Boyi. Ta tenkrát nadchla posunem od plošinovek k logickému žánru. Ve zhruba stovce úrovní bylo třeba najít klíč a donést ho k východu, přičemž jste ale museli hledat správnou cestu, přepínat páčky a dokonce do levelů na správná místa umisťovat vlastní plošinky. Puzzle element se uchytil a Nintendo pak po letech koncept rozšířilo řadou dalších her počínaje Mario vs. Donkey Kong (2004 na GBA) a konče díly na 3DS a Wii U. Právě zmíněný dvacet let starý díl pro Game Boy Advance se teď stal vzorem remaku na Switch. Ve skutečnosti jde spíše o „reimaginaci“, takže je věrnost předloze poměrně omezená a level design z velké části nový. To ale po dvou dekádách nebude pro většinu dnešních hráčů relevantní, takže se spíše zaměřím na to, jak dobrá hra to dnes je.

Typická úroveň v Mario vs. Donkey Kong není vůbec velká, rozměrem se často celá vejde na jednu obrazovku. Obvykle alespoň trochu přesahuje do stran, nejvíc ale nějaké dvě a půl obrazovky horizontálně nebo vertikálně. To na poměry tradiční plošinovky opravdu není moc. Ale tohle taky není tradiční plošinovka. Tohle je plošinovka logická. Jak je zřejmé už z názvu hry, Mario tu bojuje s Donkey Kongem. Tomu se zalíbily malé hračky Maria, které ukradl přímo z výrobního pásu v továrně. S pytlem přes rameno pak vzal nohy na ramena a vás teď čeká pořádná fuška, když budete muset figurky hezky jednu po druhé posbírat v různých koutech království. A řádně se u toho zapotíte, byť trochu jinak, než jste zvyklí z běžných plošinovek.

LOGIKA

Podíváte-li se na libovolný obrázek ze hry, vidíte v zásadě standardní propriety. Tedy plošiny, plošinky, sem tam nějaký žebřík, nebezpečí v podobě nepřátel, lávy nebo třeba ostnů a samozřejmě samotného Maria. Při pozornějším zkoumání tam ale najdete také barevná tlačítka, přenosné pružiny a možná i nějaké další věci, které mají ve hře svůj konkrétní účel, na který musíte přijít. Jo a taky je tu klíč! Jak už padlo, ten musíte sebrat a odemknout si s ním zamčený východ. Tím končí první část úrovně. Ve druhé části je vaším úkolem sebrat miniaturní postavičku Maria. Průchod těmito dvěma částmi zakončený získáním mini-Maria představuje absolvování jednoho levelu.

Po dokončení šesti levelů vás čeká speciální úroveň, ve které za sebou vedete šest postaviček po vzoru Lemmings. Teprve poté následuje boss fight s Donkey Kongem, a posléze i přesun do dalšího světa v nové grafice (les, zima, láva, duchové aj.) a s novými herními mechanismy. Po osmém světě a závěrečném boss fightu celou hru vyhrajete… Načež zjistíte, že jste sotva v polovině a teprve teď začíná opravdová legrace. Typické Nintendo! Ale to trochu předbíhám.

JE TO LEHKÝ

Formální strukturu jsem vám už prozradil, teď vám ale musím říct, co obvyklý průchod úrovní ve skutečnosti obnáší. Tady se dostaneme k onomu konceptu „logické plošinovky“, kdy na jednu stranu děláte přesně to, co v každé 2D plošinovce s Mariem, ale přidáte si k tomu i přepínání páček a používání různých dalších vychytávek ve správném pořadí tak, abyste se dostali k východu a posbírali, co posbírat můžete – vedle „povinné“ figurky tu v každém levelu narazíte na tři dárky, jejichž sebrání je volitelné. Soubor pravidel je zprvu velmi triviální a komplikuje se jen velmi pozvolna. Patří do něj také specifický pohyb s Mariem, který je přeci jen trochu odlišný od klasických hopsaček. Trochu jsem s ním bojoval, zejména při používání pokročilejších funkcí, což je u Nintenda dost nečekaný nedostatek. Někdy jsem omylem skočil salto, aniž bych chtěl, při házení předmětů (např. klíče) jsem zase nedokázal předem jasně určit místo dopadu.

Lokace jsou menší, problémy málokdy komplexní a k řešení se celkem spolehlivě propracujete prostě tím, že se pustíte do hraní.

Jako pro náruživého hráče logických her pro mě bylo fascinující pozorovat obtížnost hry a to, jak jí vývojáři dokázali udržet nezvykle přístupnou po celou dobu trvání hlavní kampaně. Na jedné straně je to úctyhodný výkon: logické hry prostě z podstaty věci dříve či později začnou být obtížné a riziko spočívá v tom, že má každý hráč má hranici trochu jinde. To ale není případ Mario vs. Donkey Kong. Tady jde spíše než o příslovečné lámání hlavy po celou dobu o používání důvtipu. Lokace jsou menší, problémy málokdy komplexní a k řešení se celkem spolehlivě propracujete prostě tím, že se pustíte do hraní – obvykle se intuitivně propracujete ke šťastnému řešení, aniž byste museli složitě experimentovat metodou pokus/omyl. Způsob, jak hra postupně přidává nové prvky (kladivo, barevné plošinky, jezdící pásy, výskok na hrazdě atd.) je samozřejmě dobře promyšlený. A i když v některých hrách od Nintenda nápady tryskají v rychlejším sledu a ve větším počtu, ani tady jich určitě není málo. Tak třeba bonusové úrovně, ve kterých honíte klíč. Nebo už zmíněné části inspirované Lemmingy.

CASUAL A PLUS

Na stranu druhou je ale laťka opravdu velmi nízká. Teprve až v posledních dvou světech (tedy v sedmém a osmém) začíná hra dělat čest označení „logická“, i když i tady spíše než vlastní obtížnost stoupá hlavně složitost úrovní. Do té doby je to dětsky snadná „plošinovka s přepínači“, která postrádá skutečnou výzvu, byť mariovská tématika a stylové zpracování hráče u hry dokáže udržet. Nintendo ještě pro jistotu nabídlo vedle klasického režimu mód Casual, ve kterém je zcela odstraněn časový limit, a naopak tu jsou dílčí checkpointy. Nikdy jsem ho nepoužil a zdál se mi zbytečný, ale některým netrpělivým začátečníkům vhod možná přijde. Nechápu mimochodem ani existenci životů, která hráče dostává pod falešný tlak. Ve skutečnosti je to trochu zbytečný koncept a relikt minulosti.

To, co jsem výše napsal o závěru hry, kdy po dokončení příběhu odemknete celou druhou polovinu, někdo může považovat za necitlivě odhalený spoiler. Považuju ale za nezbytné říct, že výhrada k nízké obtížnosti není tak úplně férová. Casual hráči si mohou hru „odškrtnout“ jako dohranou, zájemci o pořádnou výzvu a poctivé hlavolamy ale konečně začínají! Čeká je nejen režim Time Attack (každý level musíte absolvovat v přísném časovém limitu a svůj rekord pak můžete nadále překonávat), ale i plusové a EX levely. Na hrubý počet úrovní (celkem přes 130!) je to dokonce víc než půlka a hned od první „plus“ úrovně je zřejmé, že se vývojáři konečně utrhli z řetězu a připravili vám perné chvilky. Je to docela přísný skok v obtížnosti a asi bych si dokázal představit i plynulejší růst, alespoň tu ale najdou své jak casual hráči včetně rodin s dětmi, tak současně i kovaní hráči logických her. To se, uznávám, o mnoha puzzle hrách říct nedá.

ŠARM NINTEDA

Pověstné kouzlo Nintenda funguje i tady, laťka je ale nastavená opravdu vysoko, ať už v konkurenci jiných first-party her na Switchi nebo mezi logickými hrami. V rámci srovnatelných titulů je ale třeba poukázat i na vyšší cenu, a tak hře nemohu úplně odpustit drobnosti jako jsou velmi snadné až nudné boss fighty (spíše než o výzvě jsou o odkazu k původnímu automatovému Donkey Kongovi) nebo trochu nevýrazný soundtrack. Na druhou stranu cením špičkové zpracování. Nintendo klidně mohlo použít grafiku z nějaké 2D mariovky, to ale nemá ve zvyku a tak ani tady neváhalo vytvořit pro hru specifický výtvarný styl, byť samozřejmě zapadá do mariovského univerza. Postavy, jako obvykle v čele s animacemi Super Maria, spolu s prostředím i pozadím splňují ta nejpřísnější měřítka, na která jsme sice od Nintenda zvyklí, ale v logickém žánru je často nevidíme.

Mario vs. Donkey Kong je v některých ohledech možná staromódní, i dvacet let starý „retro“ koncept logické hry ale v nádherném kabátku funguje dobře. Její hlavní příběh je překvapivě přístupný, a pokud se přes něj zkušení hráči propracují, dočkají se i pořádné výzvy. „Bohatý program“ by ale sám o sobě nestačil. Podstatné je, že je to prostě a jednoduše výtečná zábava, jako stvořená především pro handheld režim Switche.

Mario vs. Donkey Kong

  • Zábavné spojení plošinovky s logickými hádankami
  • Postupné přidávání mechanik i speciálních úrovní
  • Hratelnost je přístupná i nezkušeným hráčům a dětem (až extrémní Casual režim)
  • Velkorysá nabídka odemknutelného obsahu po dohrání příběhu
  • Tradičně špičkové zpracování od grafiky ve hře až po stylové filmečky
  • Režim pro dva hráče (druhý asistuje)
  • Místy nepřesný pohyb postavy a její ovládání
  • Zprvu hodně nízká obtížnost (pro zkušené hráče až příliš)
  • Nezáživné boss fighty s Donkey Kongem
  • Nevýrazný soundtrack
  • Režim Time Attack dostupný až po dohrání příběhu
  • Přežitý a zbytečný koncept životů
Na poměry Nintenda je známka kvůli dílčím nedostatkům a určité staromódnosti nižší, přesto je Mario vs. Donkey Kong výborná logická plošinovka a jako taková dostává nadprůměrné hodnocení. V rámci žánru je pozoruhodná především svou přístupností, tedy tím, jak v hlavní části pobaví i úplné začátečníky, načež poskytne zábavnou výzvu také kovaným fanouškům logických her.
7 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

Napsat komentář

Další články
Nahoru