Cocoon

Designér Jeppe Carlsen se na svém webu označuje za vývojáře, který se zaměřuje na tvorbu her s nekompromisním herním designem, působivou grafikou a atmosférickým soundtrackem. Jako vedoucí herní designér dvě takové hry pomáhal vytvořit v dánském studiu Playdead, do třetice ale potřeboval od 2D plošinovek změnu. V novém studiu se pustil do trochu jiného dobrodružství, zmíněné definici se ale ani v nejmenším nezpronevěřil. Všechno to sedí!

ÚSPORNOST

Cocoon je logická hra. Přesněji řečeno DOBRODRUŽNÁ logická hra! Staví na exploraci, zvídavé touze po objevování nových míst za obrovskými tajemnými dveřmi a odkrývání nevyslovených tajuplných záhad. Přesto je to prakticky vzato především sekvence logických hádanek, takže vás možná zajímá, v čem je její herní design tak nekompromisní. Začal bych pozoruhodnou úsporností. Podobně jako v Limbu a Inside, také Cocoon s hráčem nekomunikuje jakýmkoliv psaným nebo mluveným slovem. Tu hru prostě hrajete a přirozeně se jí učíte. Intuitivně přicházíte na kloub herním mechanikám, seznamujete se s prostředím a snažíte se najít způsob překonání nejrůznějších mechanických i organických bariér.

Zdroj: Geometric Interactive

Úspornost je ale zřejmá i v příběhu a ve vyprávění. To tu prostě není. Nevíte, kdo nebo co jste, snad nějaký brouk. Nevíte, kde jste, Země to ale určitě není. A nevíte ani, co vlastně máte v tomhle podivném surreálním světě udělat a s kým máte vlastně tu čest. Snad to nebudete považovat za spoiler, když vám řeknu, že se v tomto směru vaše situace v průběhu hry ani trochu nevyjasní.


Je neuvěřitelné, co všechno se s jednou páčkou a jediným tlačítkem dá vykouzlit a jak často vás hra dokáže překvapit.

A úsporné jsou v neposlední řadě také samotné herní mechaniky a ovládání hry. Celou hru si totiž vystačíte s jednou páčkou a s jediným tlačítkem. Je neuvěřitelné, co všechno se s tímhle absolutním minimem dá vykouzlit a jak často vás hra dokáže překvapit. Zjevně to nebude náhoda, Carlsen jako designér totiž podobným způsobem exceloval už u Inside.

HÁDEJ

Situace je zhruba následující. V Cocoonu se nelze ztratit a i když svět působí relativně rozsáhle, hra vás většinou chytře drží v omezeném prostoru, takže nijak zvlášť netápete. Nejde tu ani spadnout ze skály nebo z mostu a nemůžete ani umřít, snad s výjimkou bossů, kde se ale po neúspěšném klání objevíte o pár kroků zpátky a souboj si můžete obratem zopakovat. Také progres probíhá intuitivně a kontinuálně v rámci prostředí. Nejsou tu levely, nejsou tu mise, postupujete prostě dál – tu odemknete velkou bránu, tu aktivujete výtah nebo schody. A nebo po plošince přejedete o kus dál.

Zatím to zní genericky, ovšem už po pár minutách objevíte velkou kouli a s ní pak i jakýsi kruhový kráter, který si přímo říká o to, abyste do něj kouli umístili. Z kráteru se stane teleport, který vás plynule (a prostřednictvím kouzelného zoomovacího efektu) přenese do druhého světa. Do světa reprezentovaného onou barevnou koulí. Ty světy (dalo by se říct biomy) jsou jistým způsobem propojené, na čemž jsou samozřejmě postavené herní mechaniky. Jo a ty světy nejsou jen dva – objevíte totiž ještě další koule, které s sebou navíc přinášejí určité konkrétní schopnosti. Například střílet. Nebo levitovat. Postupně se objevují další a další mechaniky. Třeba robotická kolečka, na kterých vás mohou koule následovat. Zrcadla, od kterých se odrážejí střely. Nebo trubky, kterými můžete koule přesouvat z místa na místo.

A co Playdead?


Je až k neuvěření, že Playdead za 17 let existence studia dokázali vydat pouhé dvě hry, v obou případech navíc příběhové 2D plošinovky. Limbo (2010) i Inside (2016) ale patří mezi největší indie hity vůbec (na Metacritic mají hodnocení 90 % a 93 %), takže jsou příznivci studia při čekání na další hru trpěliví. Na svůj třetí projekt studio láká už od roku 2017. Víme, že vzniká na Unreal Enginu, že by mělo jít o „osamělou sci-fi hru zasazenou kamsi do vesmíru“ a že bude využívat third person perspektivu, protože jsou vývojáři „unavení omezeními 2D pohledu“.

V Playdead si dávají na čas, současně ale studio prošlo i zásadními personálními změnami. Kromě designéra Carlsena, který založil Geometric Interactive, jej opustil také jeden ze dvou zakladatelů Dino Patti. Stalo se tak po velkých sporech s druhou klíčovou postavou Playdead Arntem Jensenem. Zatímco Patti založil studio Jumpship a vloni už vydal vcelku vydařený Somerville, Jensen zjevně v ambicích výrazně přiložil pod kotel, protože v Playdead podle webu aktuálně pracuje už 70 vývojářů. Tipovat rok vydání třetí hry si ale rozhodně netroufáme.

Nechci vám zamotat hlavu už v recenzi, o to se spolehlivě postará až samotná hra, tak už jen řeknu, že řešení úkolů vyžaduje přeskakování mezi světy. A že je způsob, jakým to ve hře probíhá, velmi originální. Váš brouk třeba umí nést jen jednu kouli zároveň. Vy ale můžete do zelené koule (potažmo světa) umístit oranžovou kouli. A do ní zase bílou. Nebo můžete vystřelit na bílou kouli, čímž ale současně vystřelíte do určitého místa v bílém světě. A onen projektil může v důsledku kontrolovaně prolétnout čtyřmi různými světy přesně na konkrétní místo, kam má doputovat.

Že to zní složitě? To jistě zní, jenže zatímco samotné hádanky jsou stále složitější a komplexnější, lokace, ve kterém musíte nalézt řešení, je vždy omezená. Jakkoliv tedy budete muset žonglovat s několika barevnými koulemi a teleportovat se mezi různými biomy, hra vás prostě nenechá se ztratit.

Když se do problému zakousnete, zpravidla řešení najdete záhy, odpověď se totiž přirozeně nachází v architektuře světa.

Tenhle aspekt mě na designu Cocoonu bavil asi nejvíc. Ano, s trochou snahy vidím ve struktuře světa a překážek určitou inspiraci dungeony v Zeldě. U bossů zase nelze přehlédnout podobnost s bossy ve hrách ze série Super Mario, kde dlouhé vteřiny unikáte, abyste ve správný okamžik a na správném místě zaútočili. A jasně, někdy se cítíte zahlceni složitostí problémů, důmyslnými možnostmi a záludností několika světů, ve kterých se pohybujete. Ale když se do problému zakousnete, zpravidla řešení najdete záhy, odpověď se totiž přirozeně nachází v architektuře světa.

Schopnost Cocoonu nedělat z hráče během zhruba pětihodinové cesty ani na okamžik hlupáka, nadchnout ho pro řešení a odměnit ho pak pocitem zadostiučinění, je zkrátka odzbrojující. V tomto směru mi Cocoon ze všeho nejvíc připomínal legendární Portal.

SVĚT

A pak je tu ještě jeden trumf. Audiovizuální design není něco, v čem by logické hry obvykle excelovaly. Je to také jediná oblast, ve které Cocoon není úsporný. I bohatý a rozmanitý art design zdejších abstraktních světů je ale prostředkem pro vystavění zábavné hratelnosti. Jasně, že se organickým prostředím v kombinaci s podmanivým ambientím zvukem kocháte. A objevujete v něm cestu dál. Ale také v každé situaci neustále víte, co je co. Zvláštní značka na zemi je jasným znamením, že tu můžete něco aktivovat. Rampa na okraji srázu očividně čeká na rozvinutí mostu. Sloupy můžete projít, brání vám ale vzít s sebou kouli. A tu velkou kouli přivázanou ke gumě můžete zatáhnout jako žvýkačku a vysunout tím třeba schody, které vás pustí dál. Je to radost sledovat, zvlášť když nic z toho, co vidíte, zjevně nepochází ze Země.

Cocoon je hra úsporná a vynalézavá, nečekaně kompaktní a srozumitelná. Taky chytrá, stylová, kreativní nebo udivující. Pár dalších adjektiv by se ještě našlo, rozhodně ale není ani na okamžik frustrující. Cocoon je hra, kterou si budeme pamatovat ještě dlouho.