Modern Warfare III

Necelé dva týdny nazpět jsme vám přinesli dojmy z kampaně Call of Duty: Modern Warfare III, které nebyly příliš pozitivní. Ukázalo se, že vývojáři ze Sledgehammer Games sáhli ke změnám, které však na první pohled nepůsobily jako evoluce zaběhnutého stylu, ale popření toho, čím kampaň v Call of Duty tradičně je. Otevřené mise s jednoduchými úkoly se zdánlivou možností rozhodnout se, v jakém pořadí je budete plnit, působily jako fragment módu DMZ z Warzone a do celkové skladby jednoduše nezapadaly. Také délka kampaně a její konec, který ve skutečnosti žádným koncem není, podpořily pocit, že titul vznikal spíše jako rozšíření nebo dovětek k Modern Wafare II a že přijdou další, kdo tuhle minisérii v rámci Call of Duty napodruhé dovypráví. Bohužel, také další části hry, v celkovém ohledu ještě podstatnější než krátká kampaň, nepůsobí podle nás v porovnání s několika předchozími díly zrovna přesvědčivě, a ačkoliv vnímáme všechny zákulisní informace o uspěchaném vývoji s určitou rezervou, nelze je na finální podobě produktu nevidět.

Horká jehla

Co se týče hodnocení kampaně, nemá příliš smysl se k němu nějak obsáhle vracet. Vše podstatné už zaznělo a na tomto místě mohu pouze konstatovat, že kdybych měl kampani udělit známku, musela by být zákonitě podprůměrná. Opírám se nejen o to, jak byly zpracovány příběhové části předchozích dvou dílů Modern Warfare, ale vracím se i k dílu s podtitulem Vanguard, který byl zasazen do druhé světové války a mají ho na svědomí právě vývojáři ze Sledgehammeru. Ačkoliv jsme Vanguard – a bavíme se teď skutečně jen o kampani – nehodnotili nijak optimisticky, působí komplexněji a unikátněji nežli kampaň v Modern Warfare III. Není nutné sklouzávat k opakujícím se názorům hráčů, které mnohdy přichází v dost příkré rovině bez snahy vnímat kontext, do kterého mohli být vývojáři proti své vůli posazeni, ale ředění připravených, naskriptovaných misí, které bývají přiznaně přehnané a vždy z nich čišel heroismus a smysl pro pompézní momenty, jednoduše není to, co bych od singleplayeru Call of Duty chtěl.

Kdyby alespoň otevřené mise byly nápadité v tom, jaké před hráče předkládají úkoly nebo by pro ně vývojáři připravili nová prostředí, určitě by byl můj pohled shovívavější, ale variace na multiplayer, byť na tomto místě jen v rámci pravidel PvE, není inovace, po které bych volal. Týká se to bohužel i příběhu, který vyzní naprázdno, protože záležitost kolem Task Force 141 a Makarova v zásadě nikam neposune, takže i kdyby se vývojáři v oficiálních prohlášeních dušovali, že do hry po dobu několika let vkládali lásku a vášeň, nebudu jim to věřit proto, že vyjma jednoho dvou okamžiků kampaň neplní to, pro co si hru stále ještě značná část hráčů kupuje.

Všichni na všechny

Jak už je ale naznačeno v úvodu, dojmy z kampaně není možné považovat za recenzi, protože Call of Duty se tradičně skládá z více režimů, a i kdybyste multiplayeru zrovna nefandili, jde o ten hlavní magnet pro hráče, kteří chtějí s daným dílem strávit rok do vydání dalšího. Tohle respektuju, dřív jsem se k tomu možná stavěl jinak, ale posledních několik dílů se i pro mě stalo místem multiplayerové zábavy, podle očekávání arkádové, svižné a mnohdy hodně chaotické. Vždy se ale dá spolehnout na to, že si díly zachovávají konzistentní přístup ke gunplayi, což platí i pro Modern Warfare III a v kombinaci několika dalších vlivů – jako je například hraní s přáteli – je multiplayer zábava. Rozhodně tedy nechci působit dojmem, že dobrý zážitek v Modern Warfare III nenajdete, naopak, střelba pořád funguje, hra je přístupná na ovladači, stejně jako na myši s klávesnicí, vše se svižně načítá, zápasy netrvají příliš dlouhou dobu a strávit hodiny levelováním vaší postavy či odemykáním zbraní a jejich modifikací je tam, kde ho chci coby příznivce téhle série mít.

Modern Warfare III dává najevo, že se vydává cestou recyklace, což se týká zejména map restaurovaných z původního Modern Warfare II, ale částečně i herních módů.

Všechno ostatní je ale problematické a určitě se nevyhnu tomu, že budu neustále narážet na výše pronesená slova o očividném spěchu a šití celého projektu horkou jehlou, ať už byly důvody jakékoliv. Vezmeme-li za standard povedenou hratelnost, o kvalitě jednotlivých dílů zpravidla rozhoduje nabídka herních módů a map. Už tady ale dává Modern Warfare III najevo, že se vydává cestou recyklace, to se týká zejména map restaurovaných z původního Modern Warfare II, ale částečně i herních módů. Ačkoliv máte k dispozici vše podstatné, od Deathmatche, přes Control, až po Hardpoint, očekáváte nějaké změny a něco, díky čemu si můžete tento díl zapamatovat. Vývojáři se o to pokusili, výsledek je ale nemastný a hlavně křiklavě upozorňuje na to, že se nevymýšlelo nic nového, ale hledal se způsob, jak již vytvořené a funkční celky poskládat do dalších herních módů jinak. Zhruba takhle vznikl Cutthroat – na papíře taktické souboje tří skupin hráčů po třech, které se však ve skutečnosti mění v deathmatch tří týmů. Je vlastně jedno, že můžete z boje vyřazeného spoluhráče znovu zvednout, protože přestřelky jsou stejně rychlé jako v jiných módech. Kontraproduktivní je i velikost map, na kterých se režim odehrává, protože velikost nepodporuje taktiku, nýbrž zpomaluje celou akci. A ve výsledku tak nemáte vůbec žádný pocit unikátnosti či něčeho nového.

V tomto duchu by se dalo mluvit také o režimu Invasions, který je pro změnu odlehčenou verzí módu Ground War, jen nemáte tak velkou mapu, nemůžete použít tolik vojenské techniky a hlavně proti sobě stojí v maximu jen 40 hráčů a několik vojáků ovládaných umělou inteligencí. Na obvyklé hratelnosti, stojící na co nejrychlejší eliminaci nepřítele, však nic nemění ani vrtulníky, které na bojiště shazují bedny s killstreaky, ani skutečnost, že se AI vojáci v průběhu bitvy doplňují. Zkrátka jen ve zmenšené podobě zažíváte Ground War bez nutnosti bojovat o záchytné body, což je alespoň jasně definovaný úkol, kterého se jsou i náhodní spoluhráči schopní držet a plnit jej. A pak je tu War Mode, opět na papíře vcelku zajímavá záležitost, kdy se musíte s týmem pustit do plnění několika úkolů, v jejichž splnění se vám snaží zabránit nepřítel s tím, že se ve druhém kole změní role. Konkrétně jde o nutnost obsadit pozice s protiletadlovými zbraněmi, aby mohl na bojiště vrtulník shodit tank, ten dopravit až k řídícímu centru raketového sila a v jeho útrobách aktivovat odpálení nukleárních hlavic. Fajn, vznikají poměrně vypjaté momenty, dynamika hry se skutečně dvakrát promění a vše působí dobře, jenže Modern Warfare III nabízí pro tento režim jen jednu jedinou mapu se stále se opakujícím úkolem, což ji sráží nohy zase z trochu jiné strany než v případě variací na již stokrát hrané módy v trochu jiných obměnách.

Zase Warzone?

A ačkoliv se to už může zdát trochu úsměvné, stejně nakonec dopadl i režim se zombíky. Ačkoliv je fajn, že hra se díky jeho zahrnutí tváří skutečně plnohodnotně, vývojáři zřejmě museli práci urychlit – znovu, kvůli okolnostem, o nichž se spekuluje – a rozhodli se tenhle speciální a v zásadě bokem stojící mód ohnout opět do podoby Warzone či spíše DMZ. Namísto scénářů, kdy třeba i s úplně jinými postavami bráníte místa před hordami zombíků, otevíráte portály, nebo používáte unikátní zbraně, vás čekají kontrakty na otevřené mapě, dobývání pevností nebo čištění hnízd zombií. Ve trojici, s kamarády, jde samozřejmě o zcela stravitelnou a mnohdy i legrační či náležitě vypjatou záležitost, po jejím zahrání jsem ale zase jen pokrčil rameny a musel pro sebe konstatovat, že to není nic nového. Že jsem to už hrál, že jsem už něco podobného zažil mnohokrát a smutně vzpomínal třeba na Black Ops IV, kde mi snad naposledy tenhle režim dával smysl. Co víc, tím, jak je hraní naroubováno na otevřenou mapu a úkoly nejsou jasně definované na obrazovce, při hraní s náhodnou partou lidí zápasy většinou sklouznou k naprostému chaosu a nespolupráci. Mohli byste namítnout, že je Call of Duty jen odrazem lidí, kteří hru hrají, ale vezmete-li v potaz, že jde o arkádovou zábavu pro masy, kterou může hrát doslova každý, je opravdu na místě vést hráče za ruku a říkat jim, co mají dělat, aby to skutečně dělali. To se ale v tomhle režimu neděje tak často, což dobrému pocitu nepřidává.

Mohli bychom se bavit o dalších věcech, jako je nepřehledný battle pass, který toho zdarma nabízí pocitově zase o trochu méně, mohli bychom se bavit o killstreacích, které jsou veskrze standardní nebo popisovat pozitiva a negativa jednotlivých map, nedostali bychom se ale k jinému závěru než je ten, který jsem nastínil už na začátku. V kontextu posledních několika dílů nepřichází Call of Duty: Modern Warfare III s ničím, co by bylo jakýmkoliv způsobem zajímavější nebo unikátnější, a právě z tohohle hlediska jsme se i společně s Jirkou shodli, že jde o podprůměrný díl. Pořád ho můžete hrát, pořád si v rámci nastaveného stylu dobře zastřílíte, ale zejména letos pochybuju, že nabídka za těch 70 eur opravdu stojí.