Ad Infinitum, Nacon, Recenze Ad Infinitum

Ad Infinitum

Horor z první světové války trpí obvyklými neduhy walking simulátorů

Zdroj: Nacon
27. 9. 2023
Název: Ad Infinitum Vývojář: Vydavatel: Platformy: , , , , Recenzovaná verze: PlayStation 5 Žánr: , Datum vydání: 14. 9. 2023

První světová válka byla jeden z nejhrůzostrašnějších konfliktů v historii. Ti, kteří měli to štěstí a vrátili se z fronty, byli často psychicky i fyzicky poznamenání do konce svých životů. Dá se tedy vůbec v tomhle případě mluvit o štěstí? Utrpení zažívali vojáci i jejich rodiny, ať už stáli na jakékoliv straně a osud jedné německé rodiny zasažené válkou vypráví hororová adventura Ad Infinitum. Jedná se o prvotinu berlínského studia Hekate a její vývoj začal už v roce 2014. Vyplatilo se na hru čekat tak dlouho?

V tom domě straší

V Ad Infinitum se hráč ocitá v kůži Paula von Schmitta, německého podporučíka, který se po válce probouzí ve svém rodném domě. V opuštěném, zchátralém sídle ho pronásledují halucinace jeho rodiny, zatímco si pomocí dopisů a dokumentů hráč dává dohromady obraz tragédie, která se tu v Paulově nepřítomnosti odehrála. Zároveň se protagonista podivnými okolnostmi neustále přesouvá zpět do zákopů, aby znovu prožíval hrůzy války. Jako ve většině psychologických hororů se zde nabízí otázka: jsou události hry skutečné, nebo se odehrávají jen v jeho hlavě?

Příběh hry má velmi solidní náběh. Později sice začíná být dost předvídatelný a některé dílčí motivy hráč dobře zná z jiných podobných her, ale celou dobu vás udrží v napětí a jako motivace k pokračování v hraní funguje. Jeho závěr pak nezklame a nabízí důstojné vyřešení celé zápletky. Způsob vyprávění – zmíněné sbírání dokumentů – není nic nového pod sluncem, ale tvůrci vše dostatečně dobře napsali, aby se hráč neztrácel a děj si v hlavě přehledně poskládal. Dopisy od členů rodiny jsou navíc kvalitně předčítané herci a jejich výkon skvěle dotváří děsivou atmosféru.

Ve hře jen děláte to, co se najednou zjeví v ukazateli úkolů, aniž by vám kdokoliv řekl důvod

Problém mám akorát s postavou Paula, který během hraní neprojevuje žádné pocity, povahové rysy a vlastně ani žádnou motivaci. Důvod hráčových akcí tak často nebývá spojen s tím, co by udělal Paul z vlastního popudu nebo jako splnění úkolu, který mu zadala nějaká postava. Spíš jen děláte to, co se najednou zjeví v ukazateli úkolů, aniž by vám hra řekla důvod. Nešťastné je v tomto ohledu i to, že se sice o novém úkolu dozvíte, ovšem abyste zjistili, co se od vás očekává, musíte si jít zadání přečíst do menu. Hlavního hrdinu tak převážně poznáváte z dalších dopisů a útržků textu, je však velmi těžké uvěřit tomu, že jde o tu samou postavu, když se při hraní ani trochu nechová, jak se o něm píše. Až na tento problém je ale příběh nejlepší část hry. Ono toho totiž kromě něj Ad infinitum moc nenabízí.

Správný voják poslouchá nadřízeného

Jak už z mého textu mohlo vyplynout, Ad Infinitum si půjčuje plno prvků z podobných her. Spíše než na Amnesii dá vzpomenout na Layers of Fear se svým důrazem na atmosféru, děj a absenci složitější hratelnosti. Ta je tak jednoduchá, že můžeme mluvit o walking simulátoru – simulátoru chůze. Hráč se pohybuje těžce lineárním prostředím, čte si zápisky rozházené po cestě a příležitostně vyřeší ne zrovna zapeklitý hlavolam. Od svých starších sourozenců si půjčuje prakticky vše, ale ničím mechanismy nerozvíjí.

Amnesia: The Bunker, Frictional Games, Recenze Amnesia: The Bunker

První světová válka a horor ve videohrách

Velká válka byla hrůzostrašná sama o sobě, přesto najdeme několik her, které se ji, podobně jako Ad Infinitum, snažily udělat ještě strašidelnější. NecroVisioN je dvoudílná série stříleček od polských The Farm 51 a kromě Němců v ní hráč bojuje i s upíry nebo démony. Recenze měly oba díly spíše vlažnější. Nedávno vyšlo pokračování Amnesia s podtitulem The Bunker, která do série přídává prvky rouge-like. Velmi nadějně vypadá CONSCRIPT, který se prezentuje retro grafikou i hratelností.

Ona lineárnost zde může překvapit, protože na první pohled se zdá, že rodinné sídlo půjde prozkoumat podle libosti. Všímáte si sice zavřených dveří, ale říkáte si, že při dalším průzkumu je určitě otevřete a dům se vám postupně otevře. Jenže právě zavřené dveře vytvářejí tu jedinou cestu, kterou se hráč může vydat, sami je nikdy neotevřete. Otevírá je za vás hra při každém dalším návratu ze zákopů a probuzením v sídle. Jenže jiné vám zase zavře, a tak vám vytvoří jinou cestu, kterou musíte slepě následovat. Na konci hry vše vyústí do absurdních situací, kdy se už coby hráč v mapě orientujete, přesně znáte nejrychlejší cestu k vašemu cíli, ale jedny konkrétní dveře zůstávají zavřené, takže musíte obcházet celý dům. Když už narazíte na odemčené dveře, radovat se stejně nebudete. Jejich otevírání je stejné jako ve zmíněných inspiracích – držíte tlačítko pro interakci a pohybem páčky hýbete dveřmi. Minimálně s ovladačem to je extrémně krkolomné a hra občas zapomene přestat pohybovat kamerou. Dveře tím pádem ale můžete otevírat klidně na tři pokusy, což zábavě rozhodně nepřidává.

S hádankami to také není žádná sláva. Je jich minimum a jsou opravdu jednoduché. Ve většině případů jen narazíte na nějakou překážku, na které je přilepený dopis. V něm stojí, co potřebujete za předmět a kde ho najít. Pokud ale prostředí alespoň trochu prozkoumáváte, předměty máte dávno předtím, než vám je hra zadá. S takovým předbíháním hra ale nepočítá a často mi zapomněla zadat nový úkol. Nevěděl jsem, jestli jde o bug nebo jsem jen něco přehlédl. Vždycky ale šlo o chybu a nedostatečně propracovaný design.

Příšery na Flanderových polích

Od her jako Layers of Fear si Ad Infinitum bere i jejich obvyklé nedostatky, jako je například chaotický úprk před monstry v zákopech. Sice vždycky víte, kam máte běžet, ale občas se zachytáváte o překážky, a tak rychlé příšery nemají problém vás dostihnout. Můžou na vás skočit už z několika metrů, a pokud se tak stane za vašimi zády, Paul se vždycky zastaví, otočí se a čeká až na něj příšera přiletí. Za tu dobu by v klidu stihl uhnout. Kromě útěků hra obsahuje i velmi jednoduchý stealth, tedy plížení se za zády příšerám a snahu nedělat hluk. Jde opravdu o ten největší základ, ale i tak to lze brát jako vítané rozptýlení od chození po chodbách. Příliš ho totiž není. Hra vám sice dá příležitostně do ruky zbraň, kterou můžete mířit a střílet, ale ani jednou nemáte důvod ji použít. Je tedy trochu divné, že vůbec funguje, navíc když tlačítko pro interakci a střelbu je to samé takže si pište, že místo přečtení dopisu někoho zastřelíte.

Kromě zbraně máte i několik dalších nástrojů, praktičtějších. Kladivo ničí prkna, která vám stojí v cestě a kleštěmi zase stříháte ostnatý drát. Plynová maska je skvělá v boji s plynem, škoda že přes ní stejně jako skuteční vojáci skoro nevidíte. Svítilna se hodí hlavně na konci, kdy hra začne být mnohem temnější, jenže funguje na principu dynama, takže aby svítila, musíte neustále mačkat levý trigger. Nevadí, když se při hře nic neděje, ale při zběsilejších momentech to velmi rozptyluje. Akční pasáže pak zřejmě měly vrcholit při soubojích s bossy, jsou však velmi jednotvárné a vesměs jde jen o utíkání před monstry v otevřeném prostranství, po kterém jsou rozházené předměty. Podle toho, s jakými z nich budete interagovat, se odvíjí konec hry. Která možnost je dobrá a která zlá je však na první pohled jasné.

Krása a hrůza války

Když je ale řeč o monstrech, pochválit mohu jejich detailní a správným způsobem odpuzující design. Jenže, jak už to bývá, nejvíce v podobných hrách děsí, když své nepřátele nevidíte. V momentě, kdy je spatříte v jejich plné „kráse“ na světle, iluze onoho děsu se vytrácí. Stávají se jen chodící překážkou, před kterou musíte zkrátka utéct.

Ze začátku hra skutečně děsivá je a když se vývojáři snaží stereotyp nabourat nějakou novou lokací, pocit strachu z neznámého se spolehlivě vrací

Design prostředí umí být také velmi povedený. Některé místnosti v domě nebo interiéry zákopů jsou velmi propracované a utkví v paměti. Bohužel se hra až příliš spoléhá na jednotvárné chodby, ve kterých strávíte nejvíce času. To, že všechny vypadají stejně spolu se skutečností, že jimi budete procházet víckrát, nastavuje stereotyp, kvůli kterému přicházíte o strach. Přitom ze začátku hra skutečně děsivá je a když se vývojáři snaží stereotyp nabourat nějakou novou lokací, pocit strachu z neznámého se spolehlivě vrací. Když se třeba ocitáte v rozbořených kostelech nebo v polních nemocnicích, je velmi zřetelně vidět, že rešerše tvůrců byla důkladná. Taková místa je poutavé objevovat a dozvědět se o nich co nejvíce. Jenže nakonec se vždycky vrátíte zpátky do stovek metrů generických zákopů, které stojí v rozporu s přáním poskytnout hráči pestrou a zajímavou hru.

Válka s technikou

Technický stav hry není ideální. Při hraní jsem se setkal s klasickými neduhy jako bugy či záseky o neviditelné objekty, ale narazil jsem i na jeden propad texturou. Takový souboj jsem samozřejmě nemohl vyhrát, a musel jsem se vrátit k záchytnému bodu. Trochu zamrzí drobné poklesy snímků za sekundu, protože navzdory tomu, že graficky hra nevypadá zle, nevypadá ani tak dobře natolik, že by si je mohla odůvodnit. Velmi zarážející je také množství načítacích obrazovek. Je jich opravdu hodně, objevují se klidně i uprostřed úrovně a ohledem na to, že hra vychází jen pro současnou generaci konzolí (i když podporu DualSense nečekejte), jsou také neúměrně dlouhé. Nejde o nic strašného, ale z atmosféry to vytrhne.

Ad Infinitum navíc strádá tolik, že by se každé dobré karty mělo držet zuby nehty. Až na zajímavý příběh a zasazení jich totiž moc nemá. Koukat svým předchůdcům pod ruce se mu také nevyplácí, protože i ti dělají chyby. Tam kde by se Ad Infinitum ale mohlo poučit jen kopíruje jejich každý tah.

Petr Fejtek je studentem oboru Mediální studia a žurnalistika na Masarykově univerzitě. Recenze byla publikována jako součást bakalářské práce autora.

Ad Infinitum

  • Zajímavý příběh s uspokojivým vyvrcholením
  • Zasazení
  • Design monster a některých lokací
  • Příliš jednoduché hádanky
  • Stereotypní prostředí
  • Nezvládnuté akční pasáže
  • Ovládání
  • Technický stav hry v čele s častým a dlouhým načítáním
Ad Infinitum nabízí poutavý příběh, ale po stránce hratelnosti nepředvádi nic, co by podobné hry neuměly lépe. Pokud mermomocí toužíte po dalším hororovém walking simulátoru a láká vás první světová, hra může alespoň na chvíli zabavit. Pokud ale tento žánr moc nahraný nemáte, existují mnohem lepší alternativy.
4 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

Napsat komentář

Další články
Nahoru