Twelve Minutes

Temný příběh o muži uvězněném v časové smyčce. Kdo je ale ve skutečnosti žalářníkem?

Zdroj: Luis Antonio
24. 8. 2021
Název hry: 12 Minutes Vývojář: , Vydavatel: Platformy: , , Recenzovaná verze: PC Žánr:

Ačkoliv nepohrdnu v podstatě jakýmkoliv herním žánrem a nepřidám si méněcenný, když po nocích hraji se stejně starými kamarády Call of Duty, vítám každý titul, který zpracovává neobvyklá témata, nebo témata běžná, ale pořád neobvykle. I z tohoto důvodu jsem se těšil na Twelve Minutes od designéra Luise Antonia a svou roli v tom nutně nesehrál jen fakt, že hlavní trojici protagonistů dabují hollywoodští herci. Mnohem víc mě na hře lákalo, že její autor se do té doby účastnil vývoje pouze jediného nezávislého titulu, a to navíc jen v roli grafika, což je většinou zárukou něčeho nového, i když to nutně nemusí vždy skvěle fungovat. Mimochodem, tou hrou bylo The Witness, které s Twelve Minutes sdílí jen několik logických hádanek a určitou dávku tajemna, všechno ostatní je pro první Antoniův projekt originální. Na přibližně pět hodin se tak můžete ponořit do hodně depresivního příběhu muže, který je z neznámého důvodu uvězněn v časové smyčce a věřte mi, že cesta ven nebude ani snadná, ani příliš laskavá.

Příběh, nic než příběh

Vzhledem k tomu, že téměř všechno v Twelve Minutes souvisí s příběhem hlavního hrdiny, jeho manželky a domnělého policisty, který bez pozvání vtrhne do jejich bytu, je poměrně složité mluvit o hře bez spoilerů. Přesto udělám maximum pro to, abych neprozradil nic, co by mohlo vzbudit alespoň mlhavou představu, kam příběh vlastně kráčí a jaké bude jeho rozuzlení. Určitě se ale sluší podotknout, že v zápletce hraje víc než symbolickou roli oněch titulárních dvanáct minut, které ale paradoxně neodkazují k tomu, kolik času vlastně máte po drtivou většinu hry k dispozici. Váš čas je vymezen na pouhou desetiminutovku, kterou budete opakovaně procházet a zkoušet v ní aplikovat nově získané informace, abyste se posunuli dál. Kromě možnosti urychlit dialog, kterým jste si už opakovaně prošli v předchozích cyklech, nenabízí autor žádnou uměleckou formu posunu cyklu do rozhodujícího momentu, jako tomu bylo například ve filmech Na hromnice o den více nebo Na hraně zítřka. Ani po dohrání a projití všech možných konců, ale nedokážu přesně vystihnout, zda to bylo dobré, nebo špatné rozhodnutí.

Twelve Minutes vás totiž může začít velmi rychle frustrovat, když nebudete vědět, jak postupovat dál. Ve skutečnosti jsem ale během hraní narazil na jeden jediný opravdový zásek a zpětně musel vinit jen vlastní nepozornost, protože indicií hra v rozhovorech hlavního protagonisty s jeho manželkou dává dostatek. Věřím ale, že hráči, kteří nevládnou angličtinou nebo nejsou naladěni na pomalejší hratelnost – a to i navzdory desetiminutovému časovému limitu – nemusí drobné nuance rozpoznat a pranic tomu nepomáhá ani spartánsky vyvedené rozhraní s absencí nápovědy v tradičním střihu. Hra začne, aniž byste tušili, o co v ní jde a nechá vás prozkoumávat dvoupokojový byt s malou koupelnou a šatníkem, ve kterém alespoň zdánlivě při druhém třetím průchodu už není co odhalovat. Stupňující se napětí mezi manželským párem, umocněné pochopitelně i vpádem zmiňovaného policisty, ale přeci jen nabídne další a další vodítka, kterých se lze držet a odhalovat nová interaktivní místa na ploše jinak celkem malého bytu.

Buďte na pozoru

Každý drobný posun vpřed otevírá větvící se dialogové možnosti, z nichž lze postupně vyextrahovat všechno podstatné, abyste těsně před závěrečnými scénami odhadli, co se přesně s vaší manželkou a její rodinou stalo a potvrzení sledovali s otevřenou pusou. Ne, Twelve Minutes nemá ten nejfantastičtější konec v dějinách videoher a nepohrává si ani s ničím, na co bych už v rámci příběhů nenarazil, ale nemožnost až do posledních deseti dvaceti minut odhalit, kam hra přesně směřuje, byla velmi příjemným osvěžením a i díky tomu řadím hru po scenáristické stránce hodně vysoko. Významně tomu pomáhá zapojení v úvodu zmiňovaných herců, kterými jsou James McAvoy v roli hlavního hrdiny, Willem Dafoe coby tajemný muž vystupující jako policista a Daisy Ridley, která ztvárnila manželku. Všichni tři naplno uplatňují svůj dramatický um a dávají už tak dobře napsaným dialogům další rozměr. Nejcharismatičtěji působí zejména Dafoe, který sice nedostane tolik prostoru jako zbývající dvě postavy, ale barva jeho hlasu a intonace skvěle rezonuje se závažností a značnou neutěšeností celého příběhu. Dafoe, resp. jeho postava, má navíc hned několik diametrálně odlišných poloh, je skutečně trefou do středu pomyslného terče a jednou z nejlepších věcí, které dokázal Luis Antonio pro svou hru zajistit.

Po stránce hratelnosti nenabízí Twelve Minutes nic převratného a bez ohledu na zajímavou perspektivu kamery zůstává tradiční point-and-click adventurou. Interaktivních předmětů navíc není příliš, což může být na jednu stranu výhoda, protože všechny jsou k něčemu užitečné, ale zároveň to ztěžuje jejich odhalení a může vést k popisované frustraci v momentech, kdy jste už dle svého názoru vyčerpali všechny možnosti. Hra ale zůstává přísně logická, a pokud se logiky budete držet, k závěrečným titulkům dokráčíte. Příjemné rovněž je, že někdy se vyplatí nedělat vůbec nic, nebo si sami zkusit na některém místě neuspět a tím pádem i zjistit, zda by díky nastražené pasti nemohl neuspět i někdo jiný. Hra vás nebude nijak penalizovat za opakování cyklů, které nastane v momentě, kdy hlavní hrdina přijde k újmě nebo se bude snažit opustit byt, takže prostoru máte neomezeně a lze se i vhodným postupem vracet na začátek až k úvodním scénám.

Tohle divadlo se hraje jen hlasem

Největší problém hry tak bohužel shledávám v jejím technickém zpracování, což lze samozřejmě částečně omluvit tím, že na hře postupně pracovalo jen asi 40 lidí. Na druhou stranu to ale není úplně málo a Twelve Minutes coby filmově laděná hra selhává v animacích postav i ryze banálních věcech jako jsou kolize či stíny. Celkový zážitek bohužel kazí toporná chůze všech tří postav, nenavazující akce, záhadné mizení předmětů v nekonečném inventáři s pomyslnou kapsou kdesi u zadku a absence jakýchkoliv hezkých detailů v prostředí. Minimalistický přístup ke grafice tak vlastně nepřímo nutí k tomu, že jen čtete na obrazovce se objevující dialogy a vlastně příliš nesledujete, co postavy ve skutečnosti dělají. O nějakém virtuálním herectví, zvlášť když na vývoji spolupracovali slavní herci, bohužel nemůže být řeč, a i když se tím Twelve Minutes nedegraduje na textovku, o mnoho hlubší zážitek v tomto ohledu mít nebudete. Zvláštní rovněž je, že Antonio byl nejvíc popisný a detailní v momentech, kdy sledujete některou z hrstky brutálních scén, ale například romantický tanec zamilovaného manželského páru působí jako brakedance dvou robotů. Překvapivě nevýrazný se mi zdál i soundtrack, který se samozřejmě snaží podtrhnout nastavenou atmosféru, ale hráč zůstává po více času obklopen jen ambientními zvuky a hudby se mu naplno dostává až v závěru.

Ve skutečnosti jsem ale během hraní narazil na jeden jediný opravdový zásek a zpětně musel vinit jen vlastní nepozornost, protože indicií hra v rozhovorech hlavního protagonisty s jeho manželkou dává dostatek.

Přesto jako celek Twelve Minutes funguje dobře a ke konci vás ženou zejména věci spojené s příběhem, které na ploše recenze prozrazovat nechci. A i když jsem asi původně čekal něco trochu jiného, čas strávený s touhle hrou mě rozhodně nemrzí. Zvlášť, když si ji můžete bez většího rizika zahrát prostřednictvím Game Passu a dojít na konec na jeden zátah. Něco málo ve vás nepochybně zůstane a jsem nesmírně zvědavý, s čím dalším Antonio přijde. Pokud je totiž tohle jeho prvotina, pak by druhá třetí hra mohla minimálně na ploše příběhu a jeho případného větvení předběhnout třeba i tituly od Quantic Dream.

12 Minutes

  • Zajímavý příběh i jeho rozuzlení
  • Vynikající herecké výkony v chytrých dialozích
  • Možnost bez penalizace zkoušet různé postupy
  • Logické uspořádání hry a jejích hádanek
  • Nutnost dávat za každou cenu opravdu velký pozor a nenechat si ujít žádnou indicii k příběhu
  • Hra nabízí jen minimum interaktivních prvků a je v podstatě celá jen o dialozích
  • Technické zpracování trpí na celou řadu chyb, které ničí výslednou atmosféru
  • Soundtrack je povedený, ale do hry vstupuje jen velmi slabě
Twelve Minutes je nakonec něco trochu jiného, než jsem čekal, což ale pochopitelně není nic hodného kritiky. Naopak, dostáváme příběh, který se rozplétá až v úplném závěru a je ho bez váhání možné označit za náležitě temný, jako kdyby ho psal sám mistr fantastických rozuzlení Stephen King. Celkový zážitek umocňují skvělé dialogy a ještě lepší herecký výkon tří hollywoodských hvězd, po chvíli ale zjistíte, že Twelve Minutes na rozhovorech postav stojí a padají. Vlastní hratelnosti titul příliš nenabízí, a pokud nedáváte dostatečný pozor, můžete skončit ve slepé uličce. Celkově tak ve hře třímá obrovský příběhový potenciál, který mírně doplácí na neotesanost herních mechanismů i technického zpracování, pořád ale jde o nadprůměrné dílo a i díky přítomnosti Twelve Minutes v Game Passu byste neměli odcházet nespokojení.
7 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Další informace Rozumím