The Suicide of Rachel Foster

The Suicide of Rachel Foster je fiktivní hra, dotýkající se citlivých témat. Pokud se potýkáte s osobními problémy, náš tým vývojářů vám doporučuje, abyste se do hraní nepouštěli bez dozoru a srdečně žádá – obraťte se na přátele, nebo zavolejte na tísňovou linku. Problémům nemusíte čelit sami… Přesně takhle zní v překladu upozornění italských vývojářů ze studia One-O-One Games, které se objeví při spuštění jejich mrazivého thrilleru The Suicide of Rachel Foster, a to by musel být člověk sakra netečný, aby ho něco takového nezaujalo.

Tíživé devadesátky

Píše se rok 1993 a Nicole přijíždí do opuštěného horského hotelu Timberland v Montaně. Cíl své cesty nevybrala náhodou – hotel kdysi patřil rodičům, ovšem s jejich smrtí přichází nutnost komplex prohlédnout a následně se ho jednou pro vždy zbavit. Tak, jak si v poslední vůli přála matka, která prostředek rodinné obživy a místo, kterému dlouhou dobu říkala domov, opustila ve chvíli, kdy se začalo otevřeně mluvit o poměru jejího manžela s 16letou Rachel Fosterovou. Co víc, Nicolina dospívající spolužačka spáchala za nejasných okolností sebevraždu a následky otcova chování rázem dopadly i na druhou rodinu. I proto mají peníze z prodeje hotelu dílem připadnout Nicole a dílem pozůstalým Rachel, i když se rozhodně nedá mluvit o tom, že by jakákoliv částka zmírnila sžírající bolest a smutek ze ztráty milovaného člověka.

Zdroj: One-O-One

Poměrně těžký start, co říkáte? Zvlášť, když na vás vývojáři tohle všechno vyklopí během několika minut a následující tři čtyři hodiny vás v tom nechají pořádně podusit. Jak jste asi pochopili, obhlídka hotelu se kvůli sněhové bouři prodlužuje na neurčito a Nicole musí v rozsáhlém, graficky velmi zdařilém komplexu zůstat déle, než si původně přála. Od tohoto bodu se začíná odvíjet drama, které je umocněno tísnivou atmosférou hotelu, jako vystřiženého z Osvícení Stephena Kinga. Dlouhé prázdné chodby s blikajícími světly střídají velké místnosti i tísnivé přístěnky, neustále máte pocit, že vás někdo zpoza rohu sleduje a klidu nepřispívá ani vrzání dřeva nebo mlácení okenic. Podobně jako například ve hře Firewatch ale není Nicole tak úplně sama – na druhé straně mobilního telefonu sedí policista Irving, který se stává vzdáleným průvodcem, připraveným skrze perfektně napsané i zahrané dialogy posouvat příběh dál.

Dlouho také nelze s určitostí říct, nakolik jsou metafyzické úvahy jen pouhými úvahami, nebo skutečně promlouvají do reálného světa hry, což je při zpětném ohlédnutí to nejlepší, čím se může The Suicide of Rachel Foster pochlubit.

Možná se teď ptáte, o jakém příběhu vlastně mluvím, když jeho pointu vyzrazuje samotný název hry – sebevražda – přesto ale nejsou věci takové, jaké se ještě před příjezdem do hotelu zdály být. Zatímco přibližně do poloviny hry jenom prozkoumáváte jednotlivá zákoutí Timberlandu, snažíte se najít něco k jídlu, případně nahodit spadlé pojistky, ve druhé polovině se začnou dít věci. A záměrně nemohu říct jaké, neboť každý jeden telefonát s Irvingem, každé jedno drobné rozhodnutí, jak na nově zjištěné informace reagovat, odkrývá znepokojivý příběh o rodičích, nešťastné dívce i samotné Nicole. Dlouho také nelze s určitostí říct, nakolik jsou metafyzické úvahy jen pouhými úvahami, nebo skutečně promlouvají do reálného světa hry, což je při zpětném ohlédnutí to nejlepší, čím se může The Suicide of Rachel Foster pochlubit. Tedy nejistota spolu s očekáváním těch nejzákladnějších a později mnohem sofistikovanějších způsobů, jak hráče postrašit a překvapit. Jen škoda, že ono perfektně budované tajemno vyprchá ještě nějakou chvíli před koncem a poslední část je už pouze nekonečný dramatický dialog, který postupně odkryje úplně všechny nejasnosti a nedává prostor k žádným dodatečným úvahám. Nic na tom nemění ani dva odlišné konce, které působí spíše jako nástroj reklamy než něco vysloveně funkčního, vzhledem k tomu, že si jej doslova vyberete v poslední scéně.

Pocit, že něco skutečně hrajete nebo hraním přímo ovlivníte, ale bohužel vyprchá mnohem dřív a všechno to chození, navigace pomocí statické mapy a občasná interakce s klikami a čudlíky stojí ne na druhé, ale přinejmenším dvanácté koleji. Ačkoliv jsem otevřený většině žánrů a nezaujímám vůči simulátorům chození extra odmítavý postoj, The Suicide of Rachel Foster je tím nejpřesnějším, co si pod tímhle nelichotivě zabarveným označením žánru můžete představit. Ve smyslu hratelnosti na vás nečeká vůbec žádná výzva, všechno je předem přísně nalinkované, včetně chvil, kdy se ozývá Irving nebo se spouští další a další skripty, takže opravdu jen jdete stále dál a když narazíte do pomyslné zdi, hra vás sama natočí správným směrem a můžete pokračovat. Vše navíc drží pohromadě jenom díky tomu, že je hra tak krátká a po jejím dokončení jsem ze sebe nedokázal setřást pocit značné nenaplněnosti, odrážející se i v cenovce 17 eur.

Měl jsem pocit, jako kdyby vývojáři ani nechtěli plně využít obrovského hotelového komplexu, když do spousty místností ani nemáte důvod chodit.

Přitom po vzoru podobných her je i tato plná předmětů, které lze uchopit a prozkoumávat je, takže zůstává nezodpovězenou otázkou, proč se vývojáři alespoň nesnažili spojit všechny ty knihy, hračky, dokumenty či artefakty z dětství s příběhem. Takhle pozbývá jakýkoliv smysl zajímat se o všechno kolem a rychle sklouznete k pouhému odklikávání dialogů, bez ohledu na mistrnost jejich provedení. Měl jsem také pocit, jako kdyby vývojáři ani nechtěli plně využít obrovského hotelového komplexu, do spousty místností ani nemáte důvod chodit a na místa, na která byste se chtěli dostat ze samé podstaty hned na začátku, smíte až poté, co vám to příběh z nepochopitelných důvodů magicky umožní. Odpoutání od děje a temné minulosti Nicoliiných rodičů je tedy naopak to, co zážitek sráží zase zpátky k průměru a stalo se i důvodem, proč jsem rozhodně nelačnil pouštět se do hraní znovu.

Zážitek ze hry, vzhledem k možným spoilerům jen složitě interpretovatelný, tak přímo závisí na tom, zda se vám tajemná, místy trochu děsivá a současně odpudivá zápletka zalíbí, či nikoliv. Nečekejte ale žádnou senzaci nebo něco extra zapamatovatelného – zkrátka příběh s několika zajímavými momenty a hrstkou designérských pokusů udělat něco trochu méně tradičně. Nic víc, nic míň.