Sonic Superstars, Sega, Recenze Sonic Superstars

Sonic Superstars

Když rychlost není vším. Sonic a jeho přátelé drží tempo, ale házejí si klacky pod nohy

Zdroj: Sega
31. 10. 2023
Název: Sonic Superstars Vývojář: , Vydavatel: Platformy: , , , , , Recenzovaná verze: PlayStation 4, PlayStation 5 Žánr: Datum vydání: 17. 10. 2023

Superrychlý ježek Sonic opět vyrazil do akce, ovšem po výletu do 3D světa v loňském Sonic Frontiers se opět se svými přáteli i nepřáteli vrátil ke starému dobrému 2D pohledu. Když bylo Sonic Superstars představeno, viděla jsem vše, co si představuji pod označením klasická hra se Sonicem – rychlost, hybnost, barevnost i zábavnost. Vzpomněla jsem si na hodiny strávené v Sonic Mania i v podstatně starších, dnes již vlastně old-schoolových hrách, a od výsledku si slibovala titul, který vychází z předností svých předchůdců a servíruje je v moderním zpracování. Pravdou je, že něco takového Sonic Superstars skutečně dělá, ale bohužel se mu to ne vždy daří.

Sonic Superstars na to nejde vůbec špatně, alespoň v úplném začátku. Čeká vás milý úvod s povedenou kreslenou animací, abyste se vzápětí přenesli na první stage a pustili se do starého dobrého side-scrolling dobrodružství se spoustou cest, plošinek, nástrah, vymožeností a samozřejmě všudypřítomných prstenů. Vše se doslova dobře rozbíhá, a ačkoli je hlavní hvězdou samozřejmě Sonic, už od první úrovně ho můžete nechat za sebou a místo něj si zvolit jiného hrdinu. Nabízejí se Knuckles, který dovede šplhat, Tails umí létat a vypadá při tom mimořádně rozkošně a Amy může vzít nepřátele po hlavě kladivem. A vlastně zde na vás čeká ještě někdo, ale to v tuto chvíli není zásadní. Postavy lze přepínat mezi jednotlivými úrovněmi a není potřeba je nijak odemykat, jedinou výjimkou je několik případů, kdy je úroveň přímo navržena pro některého z hrdinů. Volba postav se skutečně projevuje v hratelnosti a při opakovaném zkoušení některých úrovní jsme si všímali rozdílů ve volbě tras a obtížnějšího či naopak jednoduššího probíhání určitých částí. Ano, množné číslo je zde na místě, jelikož se hra před vydáním chlubila důmyslnou kooperací až pro čtyři hráče, v rámci které je možné projít celou hru společně. Ovšem zrovna výše zmíněné je za mě (respektive za nás) jedním z výrazných problémů. Ale k tomu se, bohužel, ještě dostaneme.

Něco starého, něco nového, něco starého

Vraťme se k tomu, v čem se Sonic Superstars daří. Vizuální stránka je velice vydařená, postavy vypadají dobře, nešetřilo se animacemi a úrovně jsou z výtvarného hlediska rozmanité, nápadité a dobře vyvedené. Sonicovi ani dalším hrdinům nechybí rychlost a potřebná hybnost, díky čemuž je probíhání úrovní dynamické a zábavné. Tedy většinou, než dojde na jisté designérské prohřešky. Řadě úrovní sluší vertikalita a když se dostanete do správného tempa, překonávání překážek či průzkum a změna trasy stojí za to. Rychlost je za mě tak akorát, abyste měli pocit, že máte tu čest se Sonicem, ale zároveň se většinou dokázali dobře orientovat. Nedá se říct, že by zasazení spolu s designem úrovní přinášelo něco nového, spíše vrací a obměňuje to, co se v sérii objevilo už dříve, což osobně nemám důvod nikomu vyčítat. Podíváme se do džungle, zlatého města, nebezpečné továrny nebo si zahrajeme pinball, vyrazíme na tobogány či do písečných dun. Většina lokací nabídne dva akty, případně další bonusový, což je tak akorát, aby se jejich koncept nestačil okoukat. Z různých ozvláštnění se mi líbily například rytmické údery vyhazující do vzduchu v továrně, ale především proměnlivé hrátky v Cyber Station, které zajímavě promění i rytmus hry. Často však v průběhu hry nejde o proměňování rytmu, nýbrž o jeho narušování.

Probíhání by samozřejmě nemělo být bez výzvy a je žádoucí hledat optimální cestu, ale některé pasáže snad ani nejde dokončit bez ztráty rychlosti a záseků na podivném rozložení nástrah, nepřátel, plošin a dalších. Rychlost sama o sobě by nebyla problémem, ovšem kamera je příliš blízko, a proto se zakopnutí například o nepříjemné hroty kolikrát dozvíte až z rozkutálených prstenů, o něž jste právě přišli kvůli nějakému střetu s překážkou. A v horším případě vás na kolizi upozorní smrt a nucený návrat k checkpointu. Nepříliš chytrým nápadem je rovněž kouřová clona v džungli, kvůli níž máte značně omezený dohled. Rádius se navíc posouvá o něco pomaleji než zvolený hrdina, a tak se o nárazu do překážky nebo nepřítele často opět dozvíte popisovanými způsoby. V takových chvílích se pomalu, ale jistě stupňovala má frustrace, která však má daleko do „zážitků“ s bossy, jež dokáží rázem zkazit jakékoli potěšení z dobře proběhnuté úrovně a těch několika intenzivních chvilek radosti. Každý akt vám zabere většinou pár minut, jak jsme zvyklí, přičemž lze i nadále hledat lepší způsoby, jak jej překonat, avšak téměř na konci každého vás čeká již zmíněná nemilá tečka.

Tohle bude na dlouho…

Střety s bossy jsou z mého pohledu tím největším designérským selháním v celé hře. Několik záseků v dobře rozběhnuté úrovni? To se zkrátka v té rychlosti stane a mnohdy je na vině sám hráč. Ale souboje jsou otravné, ba až přímo frustrující. Ony nejsou v základu ani příliš těžké, jakmile pochopíte, jak jsou navržené a co po vás hra chce k jejich zdolání, problém je v jejich provedení. Dalo by se říct, že jde o táhlé QTE, které rozhodně nejsou o rychlosti. Naopak. Jsou o čekání. O nesnesitelně dlouhém čekání. Každý střet má několik fází, které se většinou střídají nebo lehce mění, ale vy musíte jednoduše čekat, až nepřítel dokončí celou fázi včetně zbytečných animací, abyste jej mohli jednou udeřit a celý proces si několikrát zopakovat. V prvních úrovních jsem hledala způsob, jak se s bossy popasovat rychleji třeba za pomocí zručnosti a obratnosti, ale to není možné a snaha končí smrtí. Tedy, ne vždy. Občas můj hrdina snesl tři zásahy, občas ho skolil hned první. Čekání na jednotlivé fáze je v některých případech tak dlouhé, že začnete ztrácet pozornost, a pak docela snadno uděláte chybu.

Mám pocit, že slova nedokáží plně postihnout míru frustrace, jaká z těchto střetů pramení, čili na tomto místě veřejně přiznávám, že jsem poprvé v životě hodila ovladačem. A pyšná na to vážně nejsem. K tomu už se pak nabalují další problémy, jež mě postupně z hraní vytrhovaly stále víc a víc. Sonic je znám pro skvělou hudbu a bezpočet skvělých hudebních témat, ale zdejší soundtrack musím označit za zklamání. Primárně se o něj postarali Jun Senoue, jenž je právem pro fanoušky série a její hudby legendou, a Tee Lopes, který stál mimo jiné za oblíbeným doprovodem k Sonic Mania, výsledek ale nefunguje podle očekávání. Lopes se postaral o řadu skvělých skladeb a i příspěvky dalších hostujících skladatelů jsou mnohdy vydařené, ale soundtrack přímo ve hře není soudržný. Paradoxně to většinou kazí právě skladby, za nimiž stál Senoue, neboť nezapadají do celku a tříští jej. A proboha, vezměte mu už někdo ty syntezátory… Je mi jasné, že sound design moc hráčů neřeší, zvláště když funguje, ale tady musí snad většina lidí slyšet, že tu doslova něco nehraje. Část zvuků zní více než povědomě, mnohdy naopak ale ruchy zcela chybí. Přestane hrát hudba v rámci úrovně, spustí se krátký předěl, ale často je ticho, jindy uslyšíte polovičaté ozvučení a ještě nepříliš dobře zpracované. Sledovat to působí až nepříjemně a člověk se musí ptát, jak je možné, že hra v takto odfláknutém stavu vůbec prošla schválením.

Zklamání bohužel přinesly i zbrusu nové schopnosti, které postavám propůjčují smaragdy chaosu. Proč tuto novinku zmiňuji až teď? Protože jsem na ni dokonale zapomněla stejně jako během samotného hraní. Hra vám je sice představí hned v úvodu a láká ne jejich využívání a sbírání, ale i přes jejich hromadění jsem neměla nejmenší potřebu je použít. Párkrát na ně přece jen došlo, většinou uprostřed zoufalství v souboji, kde se hodí například vyvolání desítek svých kopií, ale kupříkladu pro odhalování skrytých míst jsem využití za celou dobu nenašla. Smaragdy lze snadno minout, takže by nebylo vhodné, aby bez nich byla hra nepokořitelná, ovšem v tomto pojetí jde o promarněný potenciál poměrně zajímavého nápadu, ke kterému vás nic a nikdo netlačí. Takto jsou ale důležité podobně asi jako příběh hry, tedy ne nijak významně. O něco lepší je samotný způsob, jak smaragdy získat, což platí také o bonusových úrovní, kde jsou vaším cílem medaile. Ty rovněž mají své využití, ale užitkem už si tolik jistá nejsem. Abych však dodala ještě něco pozitivního, až na jednu drobnost mě ve hře netrápily bugy či jiné pochybné situace. A to se též počítá. Na závěr však musím přejít k ještě jednomu zásadnímu selhání.

(Ne)slavná kooperace

Opakovaně přiznávám, že nejsem velkým fanouškem multiplayerového hraní či kooperace, ovšem když se Sonic Superstars prezentovalo tak, jak se prezentovalo, nemohla jsem tuto přednost nechat bez řádného ozkoušení. Doufala jsem, že se u hraní sice trochu pohádáme, ale výsledkem bude zábava, tak se však nestalo. Je hezké, že lze hru odehrát vůbec poprvé na jedné obrazovce a až ve čtyřech hráčích, ale v případě Sonic Superstars je to zkrátka utrpení. Hra se nedokáže rozhodnout, jakou postavu následovat, nelze nijak určit, kdo má být tím hlavním, a proto je váš společný běh neustále přerušován tím, že jeden z vás odpadne. Máte sice možnost se okamžitě teleportovat zpátky, ale kupříkladu v úvodních úrovních jsme se tak často se svými hrdiny vydávali po jiných tratích, že snaha o synchronizaci ztrácela smysl, a proto druhý raději chvíli počkal, než se zase připojil. Oba nás shodou okolností napadla situace, kdy můžete mladšímu sourozenci či dítku dát do rukou odpojený ovladač, aby měl radost, že také „hraje“ a přesně takhle jsme si během kooperaci připadali.

Hra se nedokáže rozhodnout, jakou postavu následovat, nelze nijak určit, kdo má být tím hlavním, a proto je váš společný běh neustále přerušován tím, že jeden z vás odpadne.

Některé pozdější levely, které nedávaly tolik na výběr z hlediska cesty, na tom byly hratelně lépe, ale že by se dalo mluvit o ideálním zážitku, to opravdu ne. Natožpak zábavném. Aby toho nebylo málo, během prvního pokusu hra odmítala zaregistrovat druhý DualSense a stále počítala jen s jedním hráčem, proto jsme se uchýlili k verzi pro PlayStation 4, kde již tento problém nebyl. Společně jsme vyzkoušeli různé kombinace postav, opakovaně i některé akty, ale hraní v jednom hráči nám přišlo podstatně lepší. A vlastně si ani nechci představovat, jaké to musí být ve čtyřech. Hra vedle příběhového režimu nicméně obsahuje i multiplayerový Battle Mode, kde lze využít nasbírané medaile k vylepšování svého doprovodného robota, ale ten nás už vůbec neoslovil. Takhle si nicméně společné hraní rozhodně nepředstavuji a určitě bych jej neoznačila za přednost hry.

Celkově tedy možná jde o titul, který si lze za určité konstelace užít a skalní fanoušky Sonica potěší už jen tím, že prostě vyšel a nevypadá špatně, ale je zjevné, že měl našlápnuto k větším věcem. Ani tentokrát to však nevyšlo dokonale, protože Sonic Superstars podráží nohy nejen sobě, ale hlavně svým hráčům.

Sonic Superstars

  • Dobře trefená rychlost a hybnost
  • Zpřístupnění všech postav, jejichž schopnosti možná nepůsobí nijak převratně, ale hraní za ně se skutečně liší
  • Pěkná výtvarná stylizace
  • Poměrně zajímavý design úrovní, nejrůznější ozvláštnění a nápady
  • Když se dostanete do toho správného rytmu, stojí to za to
  • Nevydařená kooperace
  • Velice slabý soundtrack, chybějící ruchy a celkově nezvládnutý sound design
  • Kamera často zrazuje svým přehnaným přiblížením
  • Neuvěřitelně ubíjející souboje s bossy a jejich táhlé fáze
  • Nevyužitý potenciál nových schopností
Na začátku působí Sonic Superstars jako hra, kterou chtějí fanoušci Sonica i ti, kdo zkrátka milují zběsilé plošinovky. Jenže stačí několik hodin hraní, abyste pochopili, že vývojářům nevyšla celá řada věcí, ovlivňující i fundamentální základy celé série. Ačkoliv hra opravdu pěkně vypadá, dobře se hýbe a v mnoha úrovních designéři uplatnili nadstandardní míru kreativity, všechno sráží frustrující souboje s bossy, špatná práce s kamerou a otravně zpracovaná kooperace. Ta přitom měla být předností, ale doplácí opět na kameru a nepřehlednost. Paradoxně ani soundtrack či zvukový design není takový, jaký byste od Sonica očekávali, což je vzhledem k pulzujícímu potenciálu hry jako takové nesmírná škoda.
5 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

1

Napsat komentář

Další články
Nahoru