Skull and Bones

Když už se zdá, že člověk zažil všechno, vyjde hra, která byla ve vývoji celou dekádu, dočkala se nespočtu odkladů, nepůsobí na hráče lépe nežli předobraz z roku 2013, po fázích veřejných testů jí z řady důvodů téměř nikdo nevěří, a co hůř, vývojáři o ní v době vydání začali tvrdit, že se jedná o AAAA zážitek. Pokud tedy někdo hledal recept, jak se nechat neúprosně lynčovat napříč internetovými diskuzemi, Ubisoft to opět dokázal, když naservíroval hráčům pirátskou akci se značně nelibým odérem a pošramocenou pověstí z dob, kdy jsme jen sledovali okolnosti nezvládnutého vývoje. Hra Skull and Bones je tady, já se ponořil do jejích ne zrovna hlubokých vod a přináším svědectví, jaké je to být pirátem v době lajfservisové.

Tohle není Black Flag

Ano, ano, ano, připodobnit Skull and Bones k Assassin’s Creed IV: Black Flag je to nejpřirozenější, co by člověk mohl udělat. Ostatně, i samotní vývojáři několikrát připustili, že smyslem vzniku Skull and Bones bylo rozšíření celého mechanismu plavby a námořních bitev, takže porovnávání s tím, co Ubisoft přinesl v roce 2013 a tím, co s potem dotlačil do finiše v roce 2024 je rozhodně na místě. Na rozdíl od mnoha internetových diskutérů jsem se ale skutečně zabýval porovnáváním a nabídnu vám trochu střízlivější pohled, který se snaží férově pojmenovat přednosti i nedostatky Skull and Bones po nějakých 25 hodinách hraní. Už dopředu ale musím potvrdit, že se jedná o live service hru, vlastně jde o prototyp takového titulu, který na mnoha místech zcela přerůstá svůj námět a mnohdy i logiku, takže jde skutečně o posouzení aktuálního stavu a maximálně naznačení možností, kam a jak by se mohla hra po stránce své náplně posouvat v budoucnu. Příliš pozitivní příběh to ale nebude.

Zdroj: Ubisoft

Výlet proti proudu času

Nevím totiž jak vy, ale já jsem už zkrátka unavený enginem Anvil, resp. jeho modernějšími odvozeninami AnvilNext či Ubisoft Anvil. Jde o engine, který Ubisoft využívá od roku 2009 a od té doby pohání všechny díly série Assassin’s Creed, dále Rainbow Six Siege, For Honor nebo Ghost Recon. Jistě, jde stále o modernější generace enginu a tady nedělá Ubisoft nic jinak v porovnání například s Epic Games a jejich Unreal Enginem, rysy Anvilu jsou ale jasně rozpoznatelné a z mého pohledu již velmi zastaralé. Vidět to bylo u Valhally, kde celky a široké pohledy do krajiny nepůsobí tak špatně, ale všechno ostatní, co se jen zdánlivě týká jakýchkoliv detailů, zkrátka nefunguje. Ošklivé obličeje, rozhozená fyzika, příliš viditelné zkratky při snaze vytvořit pěknou vegetaci, animace, umělá inteligence,… Těch prvků, které vypadají zvláštně a neuspokojivě, je opravdu hodně a Skull and Bones funguje jako vyvrcholení všeho nemoderního, s čím Anvil přichází. Tahle hra – minimálně na PlayStationu 5, kde jsme ji mohli testovat – zkrátka nevypadá hezky. A když už byste se nad ní chtěli slitovat, bude to zase jen v těch momentech, kdy sledujete svoji loď pohupující se po vlnách, ale, prosím pěkně, v oddáleném third-person pohledu a s očima upřenými jen na tu loď. I vykreslování moře, nedej bože vegetace na okolních ostrůvcích, vypadá přinejlepším zvláštně.

Hra sice nabízí volbu dvou obrazových režimů – standardní módy kvality a výkonu – druhý jmenovaný ale jen křiklavěji podtrhuje, že po grafické stránce na tom je Skull and Bones prachbídně. Sice dostanete frekvenci 60 snímků, ale ta jednak není zcela stabilní a kolísá při bitvách i ve velkých pirátských základnách, a jednak nechává zaplatit grafiku opravdu krvavou daň. Není to jen rozlišení, ale hlavně pomalé vykreslování detailnějších verzí objektů, ještě výraznější jsou také opravdu nevzhledné vlasy a vousy, které s přihlédnutím k pirátské tematice mají snad všechny postavy, a dochází i ke standardnímu „anvilovskému“ rozpadu textur. Překvapivě jsem tak téměř po celou dobu hrál na režim kvality, který snižuje frekvenci snímků na poloviční hodnotu, opět nezajišťuje vždy stoprocentně plynulý chod, ale aspoň neplujete v rozmazané kaši textur a nenačtených úrovní detailů. Tahle část se vážně nepovedla.

Já, pirát

Co se týče herní náplně, asi vám už došlo, že v pirátské hře se z vás stane pirát. Pokud jste si ale mysleli, že si své pirátské já vytvoříte k obrazu svému, hned na úvod vás musím zklamat. Ubisoft tentokrát nabízí jen velmi omezený editor, předem připravené šablony obličejů a nutné minimum pro to, aby po světě hry neběhaly nevzhledné klony. Z druhé strany ale musím uznat, že pokud Ubisoft něco skutečně umí, pak to jsou kosmetické přídavky v podobě nejrůznějších částí oblečení, doplňků a dalších věcí, které můžete aplikovat nejen na sebe, ale samozřejmě i na vlastní loď. Slotů je nadstandardní množství, velkou část kosmetických vylepšení dostanete během hraní, další není složité za herní měnu koupit a zbytek, ano, můžete kupovat za skutečné peníze směnou v obligátním obchodě. Že něco takového najdete v live-service hře, už zřejmě nikoho nepřekvapí, zvlášť, když se bavíme o hře od Ubisoftu. Jen v tomto ohledu škoda, že stojí ve standardní edici na PlayStationu 5 necelé 2000 korun, a ne nutně z toho důvodu, že Skull and Bones obsahuje mikrotransakce, ty totiž hra nijak extra netlačí.

Naštěstí se neplavíte ve vakuu, kolem vás probíhá jakýs takýs život a zdolávání překážek, které před vás hra v příběhových kontraktech předkládá, podléhá z určité části náhodě, štěstí a okolnostem.

V tomto bodě odkazuji především na herní náplň, která je ve finále pro mě tím nejkontroverznějším tématem a něčím, co můžete stejně dobře nenávidět jako… No, jako milovat asi úplně ne, ale, zkrátka, můžete si to stejně dobře docela užít. Kdybych měl být hodně příkrý, řeknu, že se všechno omezuje jen na to, abyste někam dojeli, někoho poslali ke dnu a vrátili se zpátky nebo na jakékoliv jiné místo vyznačené na poměrně velké mapě. Naštěstí se neplavíte ve vakuu, kolem vás probíhá jakýs takýs život a zdolávání překážek, které před vás hra v příběhových kontraktech předkládá, podléhá z určité části náhodě, štěstí a okolnostem. Pořád ale platí, že si v rychlosti popovídáte v „dialozích“ se zadavatelem úkolu, jinak řečeno, vaše postava nemluví, dále doplníte zásoby, vylepšíte svou loď a opět se vydáte na moře za někým, kdo trochu potřebuje srazit hřebínek. Pozitivní je, že můžete přibírat do party ostatní hráče, jde to snadno, pokud ale budou souhlasit. Ve skutečnosti se mi bohužel stalo jen párkrát, že se připojil někdo, kdo chtěl spolupracovat, jinak mi ale přišlo, že mnoho hráčů prostě jde po svém a na velké ploše má každý vlastní úkol. Na druhou stranu, hra je dobře hratelná i sólo a neměl jsem nikdy pocit, že bych hrál o samotě jen nedopatřením.

Ve skutečnosti jsem loď

Většina příběhových kontraktů, které postupně obdržíte v pirátských městech Sainte Anne a Telok Penjarah, spočívá v odvrácení vzpoury či snaze dát někomu pořádnou lekci. Zadavatelé těchto misí – John Scurlock a admirálka Rahma – nejsou zrovna charismatičtí a jsou schopní i takových klišé, jako přehrávané drbání si brady, kdo by tak mohl tenhle a potom tenhle úkol vlastně splnit, nebo že by bylo skvělé mít po ruce někoho zkušeného a schopného… Buď jak buď, i po některé z odpovědí, které můžete tu a tam vybrat, to většinou skončí tak, že vás někdo vyšle na misi, která spočívá v bitvě na moři či útoku na pevnosti a základny Francouzů, Nizozemců nebo Afričanů. Všechno se proto přirozeně soustředí na vaší loď a její výbavu, kterou postupně doplňujete, vylepšujete a v určitých momentech také přesouváte z lodi na loď. Abyste se mohli na něčem plavit – nepočítám-li první člun – musíte si ale nechat loď vyrobit v loděnici. Ještě předtím ovšem potřebujete craftovací recept. Poté musíte získat všechny suroviny, kterých v pozdějších fázích nebývá zrovna málo a získávání se nemusí obejít bez boje, a až pak, po zaplacení stanovené částky, konečně obdržíte plavidlo. Na výběr jich je jen hrstka, odemykají se postupně tak, jak se zvyšuje vaše úroveň, a co je trochu zarážející, nabídka končí u střední velikosti lodi. A to i když se kolem vás prohání NPC v ještě větších a hrozivějších plavidlech, na které ale minimálně prozatím nedosáhnete.

Jenže zatímco loď je poměrně jasný cíl, suroviny prostě získáte silou a ve skutečnosti jsem si postavil jen tři kousky, mnohem složitější je to s výbavou, zejména tedy se zbraněmi a nábytkem poskytujícím další bonusy. I v tomto případě totiž systém počítá s recepty a surovinami, které musíte nejprve obdržet, najít či zakoupit, a pak teprve si necháte danou věc vyrobit. Tady jde ale pirátská tématika opravdu do ústraní a za vším je jen nudná grindovací a velmi zdlouhavá šablona, podle které musíte fungovat, abyste dosáhli svého. Osekáno na kost, zvítězí ten, kdo má nejvíce času, což se pak pojí i s dalšími aktivitami v endgame části hry. Vypadává tady také trochu logický přístup, protože se někdy může stát, že za splněnou misi obdržíte kanón, jehož recept si na dané úrovni ani nemůžete koupit, ale vy už jej máte na své lodi a používáte ho. A když už je řeč o úrovních, zapomeňte na to, že by si Skull and Bones – podotýkám, pirátská hra – jakkoliv hrálo s vaší pověstí. Ačkoliv se tak systém úrovní souhrnně nazývá, jde skutečně jen o úrovně, nikoliv o to, co by předcházelo vás a vaší loď. Nepočítám-li chvilkové ochladnutí vztahů s jednotlivými frakcemi, pustíte-li se do jejích lodí, nebo obecné napadání vašeho plavidla od chvíle, kdy se dostanete k pašeráctví, nikdo o vás nejeví zájem, nikdo z vás nemá strach, nikdo před vámi neprchá a pocit, že jste po 25 hodinách obávaným pirátem, vlastně vůbec nemáte.

Kormidlem vlevo!

Co se týče vlastní plavby, jde o světlé momenty hry, zapomenete-li na fyziku a fakt, že Skull and Bones není žádná simulace. Vše je zjednodušené, loď je schopna se otáčet na místě jako tank a i proti větru si pořád udržuje solidní rychlost. Disponuje také staminou, která omezuje používání nejvyšší ze tří dostupných rychlostí, což je trochu zvláštní, ale jde jen o další důkaz, že jde o hru, nikoliv simulátor piráta. Stejně tak bychom se mohli bavit o tom, že je zcela mimo jakékoliv používání lékáren, které jsou schopné instantně, byť s cooldownem, opravit rozbitou loď, tohle všechno ale pomíjím. Skull and Bones totiž dokáže vykouzlit alespoň záblesky zajímavých a pěkných momentů, když se poprvé plavíte k Indii nebo když vás na otevřeném moři zastihne velká bouře. Když jako inkoust tmavou oblohu prořízne blesk a v jeho světle se náhle objeví stěžeň lodi, o které jste dosud neměli ani ponětí. To jsou opravdu hezké chvilky, jen škoda, že se vytratí tak rychle jako bliknutí onoho blesku. V téhle hře vám totiž ve skutečnosti nehrozí žádné velké nebezpečí, o nějakém hororu nemůže být ani řeč a velké bitvy, v nichž o něco jde, si užijete maximálně v rámci velkých sdílených eventů pro skupiny živých hráčů.

Když se totiž vaše loď potopí, můžete se za úplatu nechat respawnovat poblíž, alespoň si z hladiny sebrat váš předchozí náklad a odplout se někam opravit, případně se znovu zapojit do bitvy. I ty pak umí být místy docela uspokojivé a o chlup lépe zpracované než v Black Flagu, ale ani tak to bohužel není žádná velká sláva. Systém je jednoduchý, spočívá v obsazení několika slotů vybranými zbraněmi, přičemž nemusí jít jen o obligátní kanóny na bocích lodi. Děla mohou být vpředu i vzadu s tím, že později můžete využít také slot pro minomet nebo třeba balistu. Kromě kanónů pak můžete po nepřátelích střílet třeba i rakety nebo posílat torpéda, odmítám se ale vyjadřovat k tomu, kde se v 17. století vzala. Prostě tu jsou, jsou poměrně silná a relativně brzy je můžete namontovat i na svou loď. Pak už stačí jen dobře mířit a využívat i další prvky, které lodní souboj nabízí. Třeba střelbu z mušket na nepřátelskou posádku nebo přiražení k cizí lodi a jeji vyplenění. I tohle ale dělá Skull and Bones polovičatě a na rozdíl od Black Flagu se vše odehraje jen jako krátká animace. Ta se, mimochodem, objeví i na začátku plundrování nějaké základny, sledujete svoji posádku, jak někam vyskakuje, aby se pak celý akt útoku odehrál jen na lodi. Vývojáři buďto nechápou, co dělají za hru, nebo připravovali něco, co ve hře ve finále vůbec není.

Bacha na souš

Vystoupit z lodi totiž můžete, ale jde v podstatě jen o interaktivní procházku mezi položkami pomyslného menu. Oba hlavní přístavy a některé z menších základen obsahují vždy stejnou skladbu obchodníků či řemeslníků, nemáte žádnou skutečnou volnost, vše je zatíženo zbytečnými animacemi a – jak jsem říkal v úvodu – nijak hezky to nevypadá. Je vlastně s podivem, že mnohem příjemnější interakci jsem zažíval u stanic, u kterých lze jen obchodovat, případně spustit plundrování, protože tam se šlo rovnou na věc a k obchodníkovi či pašerákovi jsem nemusel po dvacáté probíhat stále tou stejnou sérií cestiček, schodů a kopečků. Využívat můžete také systém rychlého cestování mezi většími přístavy, ovšem čím větší vzdálenost, tím také více peněz, a těch do fáze endgamu nebývá zrovna hodně. A pak tu jsou samozřejmě i několikrát zmiňované pašerácké mise, při kterých rychlé cestování využít nejde a musíte si celou vzdálenost užít na palubě lodi.

Zdroj: Ubisoft

Ve chvíli, kdy se k pašeráctví dostanete – a skoro mi přijde, že hodně hráčů považuje tuhle část za konec všeho základního co hra nabízí, byť je to mýlka – otevřou se před vámi další možnosti a s nimi přijdou i nové překážky vašeho žití. Jednak začne výroba rumu či opia a jednak po vás začnou jít ostatní lodě. Objevují se totiž lovci pašeráků a pro postupné rozběhnutí vlastního obchodu skrze tzv. Manufactories, budete muset zasáhnout do globálních eventů, případně PvP soubojů. V takové chvíli sice začnou být souboje trochu těžší, ale většinou na akci nebudete sami, a pokud jste něco neuspěchali, budete mít loď odpovídající úrovni nepřátel. Z druhé strany pak musím říct, že správa obchodních cest a přesouvání rumu je zajímavou nadstavbou, na které se dá zbohatnout a získat ještě další a lepší výbavu. Přichází také další herní měna a možnost koupit si třeba skvělé oblečení či nové zbraně, přesněji bych ale měl říct, že se můžete díky tomu pustit do dalšího grindu, kupování receptů a shánění surovin. K tomu ještě přijde další časový management jednotlivých výroben a ze Skull and Bones se postupně stane tabulková hra. Naštěstí nic z toho dělat nemusíte, a pokud vás prostě jen láká potápění cizích lodí a hromadění majetku či vylepšování lodě do limitů, které vám nastavují chybějící žetonky Pieces of Eight, máte volné pole působnosti. A samozřejmě do toho zahrnuji také útoky na obávané piráty, lodě duchů nebo třeba souboj s mořskou příšerou připomínající, já nevím, tylosaura? Díky tomu se dostanete k další a další měně a možnostem, koupit si některé z chybějících předmětů, velká zábava to ale není, protože se opakuje stále ten stejný recept a smyslem je jen získat všechno.

Snad jen ty výstřely děl a zpěv posádky, který ale rovněž není žádnou novinkou, pomohou na chvíli zapomenout, že hrát tuhle hru, je pro obyčejného člověka, který nutně nepije rum, nechová papouška a nemá pásku přes oko, zkrátka nudné, frustrující a jen velmi sporadicky příjemné.

Je proto s podivem, že po tak dlouhé době vývoje, bez ohledu na restarty a korekce původní vize, vzniklo něco tak schematického, paradoxně mělkého a nenápaditého, jako je Skull and Bones. Protože se jedná o hru, na které opět pracovala celá baterie studií Ubisoftu, je velká a zdánlivě toho nabízí spoustu, koncept je ale prostý, na některých místech jen drobně rozšiřuje mnohokrát zmiňovaný Black Flag, chybí mu osobní vrstva hlavního hrdiny a nefunguje na mě ani ve smyslu svého vizuálního zpracování. Snad jen ty výstřely děl a zpěv posádky, který ale rovněž není žádnou novinkou, pomohou na chvíli zapomenout, že hrát tuhle hru, je pro obyčejného člověka, který nutně nepije rum, nechová papouška a nemá pásku přes oko, zkrátka nudné, frustrující a jen velmi sporadicky příjemné. Problesky nějakých zajímavějších eventů tu jsou, i když se nespawnují nijak často, ale momentálně hra nepřináší nic nad rámec opakující se náplně, která mě po odehrání příběhových linek nenaplňovala. Porovnání s For Honor nebo Rainbow Six Siege coby s hrami, které se také dokázaly etablovat a fungují delší dobu, pak pro mě nesedí kvůli pojetí Skull and Bones – momentálně nejde ani o kompetitivní akci, protože PvP souboje příliš nefungují, když se mi je podařilo spustit, odehrávaly se na docela malém prostoru, kdy do sebe většina lodí spíš vrážela a taktiku jsem v nich nenašel. I kvůli tomu to bude mít Skull and Bones do budoucna těžké, pokud se třeba nezaměří na robustní PvE heisty či jednoduše náplň, při níž musí hráči spolupracovat a stát skutečně proti obávané výzvě.