Recenze seriálového Zaklínače

První série slouží jako rozjezd očekávané ságy. Není bez chyb, ale funguje obstojně

28. 12. 2019
Název hry: Zaklínač (seriál)

Ačkoliv jsem nebyl v uplynulém roce ke scenáristce seriálového Zaklínače Lauren Hissrich zrovna přívětivý a neskrýval jsem rozčarování nad výběrem herců pro jednotlivé postavy, jednu věc jí opravdu nezávidím. Tedy vysvětlit, že Zaklínač není Hra o trůny od Netflixu™, bez ohledu na to, že se může nepolíbeným divákům srovnání nabízet. Ne, Andrzej Sapkowski nemá nic společného s Georgem Martinem a Zaklínače nelze zaměnit s Písní ledu a ohně. Zatímco Hra o trůny je velkým politickým dramatem, do kterého jsou zavlečeny celé národy a tamější svět stojí na poměrně realistických základech, Zaklínač je veskrze osobním příběhem hrstky postav, které se snaží – zjednodušeně řečeno – odvrátit v souladu s osudem přicházející soudný den. A podotýkám, ve světě plném čarodějů, elfů, trpaslíků, upírů, dryád, vyvern, draků, ježků, strig a další podobné havěti. Porovnáváním se tedy rychle propracujete ke zklamání z toho, že první řada seriálového Zaklínače postrádá hloubku a nepřináší dostatek velkých momentů, které by buďto po několika hodinách dramaticky změnily pohled na věc, nebo by ve vás vyvolaly onen nelidský hlad po dalších dílech.

Do velké míry je to dáno rozhodnutím tvůrců, držet se na úvod spíše nesouvisejících povídek a ve zkratce nabídnout divákům to, čím si od druhé poloviny osmdesátých let minulého století prošli čtenáři. Tedy představením zaklínače Geralta a zákonitostí světa, spolu s uvedením dalších postav, které se o několik let později potkaly v románové sáze. Bohužel, na ploše seriálu je těch zkratek až příliš, z jednotlivých povídek se vytrácí zápletky i celé pointy a jisté zmatení vás bude provázet v průběhu všech osmi epizod. Aniž bych chtěl zabíhat do přílišných detailů a hýřit spoilery, hned první díl zpracovává povedenou povídku Menší zlo a zcela selhává v tom, aby divák skutečně pochopil, v čem spočívá Geraltovo nesnadné rozhodování. Dalším takovým příkladem může být epizoda na motivy povídky Konec světa, která mohla posloužit pro podrobnější vysvětlení rasové nesnášenlivosti mezi obyvateli. Ani tady ale nebyli autoři seriálu schopní vystihnout to nejpodstatnější, a tak se převážná většina obrazů odehrává bez příčiny a chybí ji delší expozice, které by do sledování přinesly více pochopení. Na druhou stranu ale musím autory pochválit za to, jakým způsobem se vyrovnali s prolínáním jednotlivých příběhových linek hlavních postav, tedy zaklínače Geralta, čarodějky Yennefer a princezny Ciri.

Některé flashbacky jsou zajímavé i z příběhového hlediska, vzhledem k tomu, že je původní povídky ani sága nezpracovávají.

Abyste rozuměli, než dojde k jejich spojení, uběhnou v životech prvních dvou zmiňovaných postav desítky let, během kterých se ale výrazně nemění jejich vzhled. Ze začátku proto může neoznačené prolínání působit zmatečně, nicméně seriál nabízí dostatek zřetelných indicií, abyste dokázali poznat, co a kdy se právě odehrává. Vyžaduje to ovšem nečekanou vlastnost ze strany diváka – tedy pozornost – což je soudě podle dosavadních ohlasů a kritiky přinejmenším nečekané a místy až nestoudně odvážné. Za sebe ale ony drobné náznaky, spočívající například ve změně minulého času na přítomný v momentě, kdy se mluví o nějaké osobě, za velmi nápadité a bavil jsem se jejich postupným odkrýváním. Navíc jsou některé flashbacky – budeme-li za hlavní a přítomnou dějovou linku považovat vše, co se děje kolem Ciri – zajímavé i z příběhového hlediska, vzhledem k tomu, že je původní povídky ani sága nezpracovávají. Nejvýrazněji se to týká postavy Yennefer, o jejíž minulosti se čtenáři mohli dozvědět jen prostřednictvím nicotných střípků vzpomínek. Seriál nicméně nabízí dostatek prostoru k tomu, aby mohla herečka Anya Chalotra dokázat, že se i přes svůj mladistvý vzhled na roli obávané čarodějky hodí a s jejím postupným přerodem ze šikanované ošklivky jsem byl převážně spokojen. Neznamená to ale, že by spolu nikdy postavy jen tak bezobsažně netlachaly, nebo nedělaly věci, které zcela popírají duch knižních předloh. Jen namátkou mluvím třeba o hollywoodském polibku během probíhajícího souboje, nebo o Yennefeřinu umění s mečem, které si podle seriálu v ničem nezadá s tím, jak se po bojišti pohybuje Geralt.

Hezky česky

Pokud byste nechtěli sledovat Zaklínače na Netflixu s českými titulky, k dispozici je také kompletní dabing, včetně přezpívaných písní. Geralta namluvil herec Jiří Dvořák, který mu propůjčil hlas i v audioknihách a tlačí na hloubku podobně jako Cavill v originálě; Yennefer pak ztvárnila Aneta Krejčíková a malou Ciri Marianna Jurková. Kvalita dabingu jako takového špatná není, jde samozřejmě o osobní preference, negativně ale musím hodnotit technickou část, která doplácí zejména na nevyváženou hlasitost.

Když už se konečně dostáváme k postavě zaklínače, je nutné hned na začátku potvrdit, že obavy panující z hereckého obsazení nebyly na místě. Henry Cavill dokázal, že umí být nejen Supermanem, ale také lovcem monster ve fantasy světě, a i když bych pořád mohl mírně kritizovat jeho přílišnou muskulaturu, nemohli jsme si zřejmě lepšího Geralta přát. V soubojích exceluje i díky perfektní choreografii, na kterou je krátká většina historických i fantastických filmů. Umí se pohybovat v mnoha polohách – od ironické, přes vážnou, až po nebezpečně důraznou – a téměř vše, co na ploše osmi epizod udělá, mu budete věřit. Velmi dobře je navíc vykresleno jeho přátelství s bardem Marigoldem (v seriálu pojmenovaném originálně Jaskier), stejně jako neustálé pnutí při náhodných setkání s Yennefer. Kladně nakonec hodnotím i jeho výbavu, včetně „mluvící“ klisny Klepny, dvojice mečů i používaných lektvarů, které s sebou navíc přináší i viditelné změny v Geraltově tváři. Jediné, k čemu bych měl drobnou výtku, jsou zaklínačská znamení, která sice Geralt nepoužívá neustále, ale když už na ně dojde, jejich síla je možná až příliš velká.

Všem, kdo četli knižní předlohu, jsou jména jako Cahir, Fringilla či Vilgefortz dobře známá, diváci seriálu si je ale mohou momentálně bohužel zařadit jen jako někoho důležitého, aniž by vlastně věděli proč

Poslední do party je již zmiňovaná princezna Ciri, jejíž příběh si museli scenáristé domyslet podobně, jako tomu je v případě Yennefer. Ovšem vzhledem k tomu, že vše podstatné se kolem Lvíčete z Cintry bude dít až v sáze – tedy v dalších řadách seriálu – jde aktuálně o tu nejslabší část. Aby bylo možné prolínat Ciri s ostatním děním pravidelně, museli pro ni autoři seriálu vymyslet mnohem delší cestu, než se konečně potká s Geraltem, trochu přestřelili její magické schopnosti a herečce Freye Allan v podstatě zakázali, aby vůbec mluvila. Jistě, její zdrženlivost je dána okolnostmi, přesto jsem si k ní nedokázal vybudovat žádný silnější vztah a očekávám, že se důvody, proč si Lauren Hissrich vybrala právě ji, projeví až později. To samé by se pak dalo říct i o ostatních důležitých postavách, ať už na straně Nilfgaardu, nebo čarodějů a čarodějek. Všem, kdo četli knižní předlohu, jsou jména jako Cahir, Fringilla či Vilgefortz dobře známá, diváci seriálu si je ale mohou momentálně bohužel zařadit jen jako někoho důležitého, aniž by vlastně věděli proč, a nemusí řešit zklamání z toho, kdo dané postavy hraje. I odtud samozřejmě pramení moje určité zklamání, vzhledem k tomu, že ne všichni odpovídají i poměrně konkrétním popisům spisovatele, beru to ale jako daň za to, že seriálový Zaklínač vzniká v americké produkci a není určen jen evropskému publiku. Je nicméně důležité zdůraznit, že spoustu homosexuálních i transgender motivů pochází přímo od Sapkowského a ne vše, co by se mohlo zdát jako úlitba dnešnímu nastavení společnosti, je tudíž výmyslem scenáristů. Přesto mě ještě nepřebolelo obsazení Triss, bez ohledu na to, že je Anna Shaffer pohledná a už navždy zůstává v mojí hlavě Romildou Vaneovou z Harryho Pottera…

Co se týče výpravy a technického zpracování, každý díl mi čím dál tím víc připomínal víkendové sledování Herkula a Xeny před nějakými patnácti dvaceti lety. Krásné pohledy do krajiny (i když dnes zpracované převážně digitálně), střídají podivné papundeklové kulisy hradních místností či jeskyň. Když už přijde řeč na monstra, ptáte se sami sebe, kdo do Zaklínače propašoval Guillermova Fauna, abyste následně uznale pokyvovali hlavou nad ztvárněním strigy. Pak ale přijde na scénu drak a vy pro změnu rychle vzpomínáte, kolik společného má se ztvárněním v polském seriálu z roku 2002, aby vám to nakonec došlo. Bez ohledu na rozpočet, který je podle spekulací o chlup vyšší než v případě zmiňované Hry o trůny, chtěli autoři očividně podtrhnout jinakost i tím, že seriál prostě bude vypadat divně, a i když jdu vysloveně proti proudu, jsem až na toho divného sylvána vlastně spokojen. A to, že se Hissrich nechala předchozím seriálovým ztvárněním Zaklínače inspirovat, prozrazuje úplně první scéna, která je defacto remakem bezmála dvacet let starého úvodu s Michałem Żebrowskim. Kdyby navíc aktuální adaptace zahrnovala i větší množství dobově znějících skladeb na pozadí a nepůsobila někdy i za přítomnosti Marigolda přehnaně moderně, bylo by to pověstné guilty-pleasure jaksepatří.

Celkově tak první sérii Zaklínače i přes úvodní skepsi a trochu pomalejší rozjezd hodnotím pozitivně, bez ohledu na to, že by určitě šlo začít vyjmenovávat jednotlivé věci, které stojí v rozporu s předlohou, nebo ji na některých místech až nesmyslně překrucují. Žádná adaptace ale nebude stoprocentní, což nakonec platí také o milovaném herním zpracování, a se stejně otevřeným přístupem je zřejmě nutné přistupovat i k seriálu. Určitě se nebude líbit všem a s ještě větší jistotou přiznávám, že má řadu chyb, které mohou sledování pořádně otrávit, jako rozjezd a příslib něčeho většího, chronologicky ucelenějšího a dramatičtějšího však podle mého funguje obstojně.

Nahlásit chybu v článku

10

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru