Call of Duty: Modern Warfare II (příběhová kampaň)

Značka Call of Duty příští rok touto dobou oslaví 20 let existence. Dvacet let, během nichž vzniklo více než 30 titulů s celkovým obratem tak kolosálním, že by z něj pohodlně léta žil i malý stát. Nejmocnější série stříleček z pohledu první osoby slaví výročí prakticky každý rok a protentokrát se o slovo hlásí druhý díl resuscitované linky Modern Warfare, navazující na titul z roku 2019. Ačkoliv se o původní trilogii opírá jen částečně, intenzivní DNA značky naopak vystavuje s maximální až okázalou a předvídatelnou hrdostí. Do tradičního mixu olova, těsných triček a terorismu nově přibývají drogové kartely a porce hrubozrnných hlášek! 

Bylo nebylo… ale spíš bylo 

Jak představit Modern Warfare II úplně novým hráčům? Představte si následující situaci. My, coby zákazníci, jsme cestující v letadle. V letadle, které pilotuje armáda vývojářů a kde se místo obědů servíruje kokain a energeťáky a kde na vás letušky a kapitán letadla neustále křičí a všechno kolem vás permanentně hoří a exploduje! Jen málo stříleček se může ve smyslu frenetičnosti, ale také celkové kvality a výpravnosti rovnat Call of Duty, jejíž standardní tempo připomíná výklus Usaina Bolta a která prodává všechna vojenská klišé jako premium zboží. V poslední iteraci značky s podtitulem Vanguard jsme se podívali do fiktivních kulis druhé světové války inspirované tarantinovským narativem, kam tedy spadá Modern Warfare II?

Podtitul jednoznačně říká, že se vracíme zpět do přítomnosti, ale jak si novinka stojí proti původní hře z roku roku 2009, která redefinovala celý žánr stříleček? Řekněme, že si šikovně půjčuje řadu ikonických postav a zejména pak hlavní motiv války a zrady, přičemž vypráví trošku jiný příběh, než který si pamatujeme. Jádrem hry je pak amalgám taktického plížení, bombardování a koridorových akcí, který se až příliš komplikovaně snaží vyprávět vcelku jednoduchý a přímočarý příběh, v jehož čele stojí minimálně tři padouši a k jehož odříkání autoři používají exploze častěji než citoslovce. Píše se červenec 2022 a Task Force 141 začíná odkrývat další teroristickou hrozbu.

ZDRAVÝ TĚLEM I DUCHEM

Tvůrci vám sice obličej Ghosta neukážou, pokud byste si ovšem chtěli více přiblížit postavu jako takovou, jděte po stopách herce Samuela Roukina, který Simonovi propůjčil svůj výrazný chraplák. Slyšet a vidět ho můžete například v Harry Potterovi a Relikvii smrti nebo seriálu Agenti S.H.I.E.L.D. a v několika desítkách dalších a spíše vedlejších rolí. Něco nám říká, že po Modern Warfare II obdrží další nabídky, právě díky výraznosti Ghostovi role.

Jádrem sváru je klíčící pakt íránské teroristické buňky, kterou sponzoruje Rusko a která, jak už jsme si nejen ve hrách párkrát zažili, si za cíl klade rozložení západní aliance. Než se nadějete, vaše elitní jednotka objevuje americké odpalovače raket v rukách lidí, kteří by k nim neměli mít přístup, což odstartuje celoplanetární power trip, během něhož procestujete takřka všechny kontinenty a podnebí a kde se zrada rovná jen dalšímu východu slunce. Relativně primitivní zápletku velmi rychle rozšíří hned několik dalších stran, a tak do mixu cool lidí a ještě víc cool záporáků vstupuje žoldnéřská Shadow Company a nově také fiktivní drogový kartel s mexickými kořeny. A jak efektivně se tvůrcům podařilo tolik proměnných zamíchat dohromady?

Oprašte vojenské slovníky

Příběh Modern Warfare II je jako vánoční bramborový salát, do kterého si každý přidá tu svou oblíbenou ingredienci, aniž by zvážil, zdali má nějakou hodnotu. Všechny postavy a příběhové zvraty jsou v případě nové hry jen pouhou záminkou pro to, aby tvůrci mohli hráče provést všemi druhy rozmanitého a upřímně skvěle navrženého prostředí. Forma je tentokrát skutečně prvořadá před výpravnou funkcí. Nemyslete si, že jsem naivní, Call of Duty si nikdy na vyprávění nepotrpěla, dala by se přirovnat typickým americkým fotbalistům, kteří zavírají spolužáky do skříněk, ale současně to dělají velmi efektivně a vypadají u toho dobře. Tentokrát ovšem vícero příběhových motivů brání hře v rozletu, navzdory tomu, že si zachovává tu stále stejnou a extrémně návykovou hratelnost.

Nutno podotknout, že zatímco sekundární postavy působí spíše nezajímavě, váš tým složený z harcovníků i nových tváří skvěle podpírá všechny události a v kombinaci s militaristickým žargonem dokáže hráče věrně dopravit na bojiště. Oblíbený kapitán Price se vrací i se svým mocným vousem a typicky britským charismatem. Vítanou novinkou je pak mnohem větší význam poručíka Ghosta, ikonické postavy, která v původních hrách stála spíše v podpůrné roli. V tomto případě je to právě ten táhnoucí charakter, který špetkou tajemnosti a velmi konkrétní stylizací dále koření velmi bohatý mezinárodní mix tvrďáků s napumpovanýma bicákama. Vrací se Soap a nově se přidávají sympaťáci z mexických speciálních sil, na které je kladen s ohledem na představení významný důraz. 

Právě interakce, mentorování a konstantní komunikace mezi hlavními hrdiny dodává akci ve všech případech výrazný boost atmosféry, která by jinak utrpěla na hodnotě kvůli nekonzistencím v tempu a hratelnosti. Ačkoliv přibylo mnohem více dialogových tvrďáckých klišé a obecné výplně, právě silné a stereotypní postavy udržují hráče v pozoru. Něco se ovšem změnilo. Call of Duty bylo odjakživa pověstné skvělým balancem akce, představováním nových herních mechanismů a příběhově podstatných sekvencí. Prakticky všechna studia zainteresovaná do rozvoje série měla silný cit pro dramaturgii, díky čemuž nebyl problém příběhovou kampaň dohrát na jeden zátah, zkrátka protože působila jako film a měla konstantní, ale hlavně konzistentní spád. Modern Warfare II ovšem trpí částečnou krizí identity. 

Pejsek, kočička a pásovec vaří kaťák 

Hra vám krátkodobě představí řadu nových a velmi zajímavých mechanismů. Kampaň ovšem působí, jako kdyby ji nezávisle na sobě vyvíjely tři různé týmy, které své nápady naházely na hromadu a výsledný mix pak vyleštily a poslaly na plac. První třetina hry je zoufale průměrná, až trestuhodně nezáživná, zvláště pak když je to právě začátek hry, který má zaset semínko zvědavosti. Místo toho se prvních 5 misí potloukáte po nocí zalitých levelech, které přes všechno skriptování a přepoužívání mechanismů působí jako relativně bezduché a ploché arény, pospojované chvilkami klidu. První příslib změny přichází s příjezdem do Amsterodamu, kde si přivoníte k podvodní akci a následně se podíváte i do prosluněného centra města, jen abyste záhy zase zamířili do nočního Mexika.

LUCIDNÍ BRNĚNÍ

Novou noční můrou v kampani jsou nepřátelé s brněním. Co to říkám? Ty jsme přece viděli v předchozích hrách, že? Ano, ale rozhodně ne v takovém množství! Zatímco v minulosti byli tlouštíci spíše výjimkou, tentokrát na ně budete narážet v mnohem větších hejnech a nastanou situace, kdy budete litovat, že nemáte při ruce větší kalibr. A jak na ně? Odstřelovačka do hlavy platí na všechna bolístka, protože jejich tělo požírá náboje jako Otesánek.

Větší zlom v nadšení přichází právě ve druhé třetině, kde Modern Warfare konečně začne cenit své pověstné zuby a kde vývojáři servírují ten nejsilnější možný fanservis. Jedná z misí vás posadí do sedačky operátora AC-130, jehož optikou a mocnými kanóny poskytujete podporu vojákům na zemi. Hned další mise vás pak navleče do kamufláží a s odstřelovačkou v ruce a s kapitánem Pricem v zádech vám nadělí typicky sniperskou misi, která jednoznačně pomrkává na ikonické momenty z původní trilogie. Míru nadšení ovšem narušuje částečné prozření, kdy si uvědomíte, že tvůrci mají celkem silnou tendenci nezdravě přepoužívat a natahovat dlouho známé nebo i nové herní mechanismy. Jedna věc je si užít změnu tempa na pár minut a druhá je pak půl hodinu trvající agonie v podání scény, která vlastně tak dobře nefunguje. 

Každé nadšení je ovšem, zdá se, vyváženo slabšími momenty, mezi něž patří i podivná dvacetiminutová automobilová honička, během níž skáčete z auta na auto a postupně se pročesáváte konvojem až na jeho samotnou špičku a pomocí níž se autoři snaží očividně utilizovat i nástroje z multiplayerové Warzone. A pak opět přichází vrchol sinusoidy, kde si vyzkoušíte i plíživou misi s novým systémem craftingu nebo strategické navádění Ghosta pomocí příkazů a bezpečnostních kamer, v obou případech osvěžující aktivity. Právě mnoha různými a na papíře zajímavými nápady, kterým ovšem chybí rovnoměrná kalibrace se projevuje onen dojem toho, že kampaň skládalo více nesladěných týmů. A je ten celkový dojem špatný? Vůbec ne, ale současně není rovný zkušenostem a rozpočtům, které Activision třímá v dlaních. 

Starý známý je mezi námi

Může to znít kontroverzně, ale navzdory tomu, že byl předchozí Vanguard příběhovou slátaninou, dokázal hráče udržet v pozoru mnohem koncentrovanějším množstvím epických a zapamatovatelných momentů, kterých v Modern Warfare II paradoxně není tolik, právě protože se hra soustřeďuje výhradně na izolovanější konflikty s partičkou, spíše než na rozsáhle bitvy, které na oko působí dobře i když nemají funkční dopad. V čem je pak hra konzistentně vynikající, je samotná hratelnost, ovládání a dojem ze střílení. Activision svůj recept přístupnosti a efektnosti pulíruje už mnoho let, a i tentokrát je ve skvělé kondici.

Titul skvěle kombinuje relativně komplexní chování zbraní, které poskakují a vyžadují určitou míru dovednostní a neustále korekce směru, s ideální dávkou arkádovosti.

Jakmile se tak chopíte zbraně a postavy, budete jako doma. Titul skvěle kombinuje relativně komplexní chování zbraní, které poskakují a vyžadují určitou míru dovednostní a neustále korekce směru, s ideální dávkou arkádovosti. Je jedno, jestli jste hráli rok nebo deset let staré Call of Duty, tvůrci svojí původní koncepci nadále uctívají jako alkoholik pikslu ranního Braníku. Infinity Ward jsou navíc pověstní tím, že jejich model trošku víc kope, ale reálný dopad si nejlépe ověříme v multiplayeru. Jedna poznámka ke zbraním! Detaily na každé bouchačce jsou neuvěřitelné a modely včetně textur a shaderů z nich dělají objekty maximálního zájmu a fungují podobně jako auta ve Forze nebo v Gran Turismu. Zamrzí ovšem fakt, že absolutní většina zbraní postrádá oficiální licenci, a tak se tvůrci museli uchýlit k fiktivním názvům a alternativním vizuálním úpravám. 

V neposlední řadě je to audiovizuální prezentace! Modern Warfare II skutečně vypadá a zní jako hra nové generace a pohled na modely postavy a environmentální design krásně vystihuje celkovým dojem z titulu, který na úrovni příběhu možná strádá, ale stále se hraje a prezentuje jako žádná jiná hra ve svém žánru. Některé momenty ovšem grafiku a zvuk prodávají ještě lépe než jiné a třeba šťára na ropné plošině, kde vás bičuje déšť a celá konstrukce vydává až umírající zvuky, slouží jako dokonalý money maker. Mimika a dabing postav jsou ovšem tím nejlepší v sérii a celková AAA prezentace nejlépe vyniká v atmosférických předrenderovaných cutscénách mezi misemi. A ačkoliv narazíte na slabší místa v grafice, celkový dojem tím nijak výrazně neutrpí. 

Předehra k realitě

Nelze ovšem přehlížet řadu technických nedostatků, které byť s menším dopadem v konečném součtu zaregistrujete s velkou pravděpodobností. Umělá inteligence nepřátel, když se zrovna řídí autonomně a ne skripty, má tendence se zasekávat o věci nebo o ostatní virtuální kolegy. Byť to není efekt, který kvůli game designu uvidíte často, působí o to víc bizarně. Pověstné skriptování misí má také tendence se rozbíjet a když se například dostanete na místo rychleji než NPC, nepustí se další krok a vy jste nuceni restartovat celou hru. Míst, kde může k takovým událostem dojít, je hned několik a můžete na ně narazit i v hned první reálné misi. Obecně se však dá říct, že je hra vyladěná a netrpí kritickými polaunchovými problémy, což je standard, který se znovu učíme. 

Každý, koho se zeptáte, vám řekne něco jiného. Pro někoho tvoří příběhová kampaň polovinu zážitku, někdo jiný ji ani po roce hraní nespustí. Skutečnost je taková, že ačkoliv novinka trpí řadou nekonzistencí a postrádá výrazné momenty, stále svůj žánr příběhových stříleček reprezentuje zdaleka nejlépe. Modern Warfare II ovšem nedorůstá standardu, který si tvůrci vytyčili již před více než 10 lety a po dohrání se tak můžete cítit sice spokojeně, ale nenaplněně, a to i navzdory střídmým 6 až 7 hodinám hrací doby.

Poznámka: Hodnocení reflektuje samozřejmě jen příběhovou kampaň a po spuštění multiplayeru a zbytku režimů se budeme hře věnovat komplexně a udělíme finální verdikt.