Pentiment

Tassing, léta Páně 1518. Tehdy do tohoto bavorského městečka a přilehlého opatství zavítala sama smrt. Kráčela v patách mladému malíři, jehož setrvávání způsobilo mnoho neštěstí a hoře. Smrt si však nezvolila jeho, nýbrž dalšího z návštěvníků, barona Lorenze Rothvogela. Jeho zavraždění bylo jen začátkem dlouhého příběhu, který s každou další stránkou kladl další otázky a zanechával za sebou ještě více trápení…

Pentiment je výjimečná adventura. Výtvarné zpracování zaujme už na první pohled a rozhodně se není čemu divit. Jde o fascinující esenci středověkého umění. S ním kombinuje historii, literaturu a nejrůznější filosofické či náboženské myšlenky. Zároveň je poutavým, neúnavným a důvtipným vypravěčem. A také moc dobře ví, jak zpracovávat a předávat informace, neboť tak činí víc než dobře. Pozadí i postavy jako by vystoupily přímo ze stránek knih, oltářů nebo zdí. Stylizace si umně pohrává i s vyobrazením uživatelského rozhraní, přičemž vše doplňují nejrůznější výjevy. Hra je podobnými ilustracemi protkána skrz na skrz.

Svět je zde navíc vyveden barevně a neutápí se v šedi, jak bývá středověk mnohdy vyobrazován. Důležitým prvkem je vedle maleb i typografie – škrábání brku, barevný inkoust, zvuk knihtisku, škrtání a přepisování chyb nebo cizojazyčných pasáží či kaňky v rozhořčení… To je způsob, jakým postavy během mluvy vyjadřují své emoce a rozpoložení. A funguje to náramně. Pentiment využívá i stylizované písmo, nicméně v případě problémů s přečtením je v rámci přístupnosti dostupná možnost si zvolit čitelnější font. Hra neobsahuje dabing, ale v tomto případě není vůbec potřeba. Jeho absence naopak podporuje celé vyznění vypravování.

Štětcem a slovem

Samotný příběh však přeci jen zůstává poněkud temný… Andreas Maler, jemuž už snad samotné jméno přiřklo malířský talent, se snaží pracovat na svém mistrovském díle a rovněž vycházet s místními, ať už se sedláky nebo movitějšími občany, ale i s mnichy, sestrami a dalšími představiteli církve. Shodou okolností se ovšem z váženého umělce stane vyšetřovatel, který by měl vypátrat baronova vraha a přijít na kloub záhadným vzkazům, které se začínají všude možně objevovat a zvěstují hrozící nebezpečí.

Kromě osudu a rozhodování našeho hrdiny můžeme ovlivnit i jeho minulost a tím i jeho zkušenosti a znalosti. V mém případě jsem nakonec víceméně zvolila podle sebe samé, a tak to bylo putování po Itálii a znalost latiny, italštiny a řečtiny, zároveň byl Andreas vášnivým knihomolem, skvělým řečníkem a vyznal se v teologii. Později zavítal i do našich končin a ovládal polštinu a češtinu. Věřím, že bychom našli společnou řeč a strávili dlouhé hodiny debatováním…

PředchozíDalší

Pentiment je především příběhovou adventurou, kde je příběh doslova alfou i omegou, a tak překypuje texty. Většina hry stojí na dialozích spíš než na interakcích s předměty, ačkoli se dostaneme i k několika minihrám nebo hádankám. Vždy však jde jen o doplnění příběhu. Čtení a porozumění je zde tedy zásadní. Samozřejmě je možné se věnovat pouze tomu hlavnímu a nezaobírat se dalšími konverzacemi, to by ovšem vedlo jednak k možnému přehlédnutí něčeho důležitého, ale především pak k míjení skvěle napsaného příběhu. A to by byla opravdu škoda.

Hra je rozdělena na tři akty, hlavní poslání však prostupuje celou hrou. Ačkoli se zdržujeme ve stále stejné oblasti, časové posuny umožňují jiný pohled jak na město a opatství, tak i na jeho obyvatele. Řada věcí se změnila, někteří již zemřeli, jiní vstoupili do svazku manželského a vychovávají děti. Lidé poznávají život, dospívají, mění názory, dokáží odpouštět, nenávidět i zahořknout. Netřeba dodávat, že často v tom má prsty právě náš Andreas.

Něco málo k výtvarnému umění:

Název hry vychází z italského slova „pentimento“, jež v překladu doslova znamená „změna úmyslu“. Jedná se o rozhodnutí umělce, které vede k přepracování části jeho díla během jeho vzniku – často se jedná o drobné změny v kompozici, případně přetření části obrazu. Někdy jsou pentimenti viditelná, na mnohá z nich se však přišlo až dodatečně za pomoci moderních technologií.

Vlevo můžete vidět známý obraz zvaný Mlékařka od nizozemského malíře Jana Vermeera. Původně se nacházel za ženou koš s oblečením, ale Vermeer se jej nakonec rozhodl odstranit. Ve výsledné verzi je vidět na rentgenu.

Ve hře se setkáme s velkým množstvím postav, ale každá z nich je skvěle napsaná a dokážete ji vnímat jako skutečného člověka. To často může být problém, když se mezi nimi nachází někdo, kdo nejedná čestně a skrývá své nekalé úmysly. A samozřejmě když dojde na rozhodování. Pátrání totiž není snadná věc a když člověka tlačí čas, může něco přehlédnout, ba někdy i vyloženě musí.

A co pak, když nejsou důkazy jasné? Na koho ukázat prstem? Na nevrlého souseda s pochybnou minulostí, nebo na ctižádostivého občana, který ale možná klopýtl? Rozhodnutí je na vás. Od té chvíle nejsou životy tamních pouze v rukách Božích, ale i v těch Andreasových. Důslednost, správný úsudek a rozhodování může mnohé ovlivnit a žádnou informaci nelze brát na lehkou váhu. Je tolik věcí, které se mohou stát, a některé mohou být opravdu ošklivé a dokáží zatížit svědomí. A nejen to Andreasovo. V některých případech však těžko soudit, co je vlastně správné a co špatné.

Pro sečtělé i zvídavé

Dovedu si představit, že pro některé hráče, kteří příliš neholdují podobným tématům, mohou být ubíjející rozpravy o náboženství, umění a filozofických myšlenkách. A svatých je zde víc než na Orloji. Problém by mohla představovat i případná neznalost některých slov, a to nejen z důvodu jazyka, ale hra řadu výrazů ve větách zdůrazňuje a nabízí jejich vysvětlení. Jedná se o vskutku nápomocný prvek, díky němuž dokáže hra i vzdělávat. Právě v této souvislosti jsem často vzpomínala na Assassin’s Creed II, které mě před lety shodou okolností přivedlo k hlubšímu zájmu o (dějiny) umění. Věřím tomu, že by Pentiment mohl mít na některé hráče podobný vliv.

Když už jsme u vzdělávání, nemohu samozřejmě s jistotou říct, že se hra nedopustila nějaké faktické chyby. Děj je smyšlený, ale snaží se respektovat dobu a místo, do nichž je zasazen. Neustále jsou zmiňována nejrůznější města, knihy, historické události nebo příběhy z mytologie a Bible. Dokonce dojde i na zmínění Prahy a jedna postava pochází z Tábora. Její vazba na rod Rožmberků a správné využití českého jazyka v několika situacích je jen jedním z důkazů, že rešerše byly opravdu důkladné. Tím dalším jsou zdroje v závěrečných titulcích a fotka knihovny Joshe Sawyera. Úctyhodné, řekla bych.

PředchozíDalší

Ale ani mistrovské dílo nemůže být úplně dokonalé, jak poznamenal sám Andreas. Třetí akt je trochu slabší než ty předcházející a už už to vypadá, že hře dochází dech. Inu, dobrý konec všechno spraví, ale osobně jsem toho názoru, že by hře prospělo pár škrtů, jelikož závěr působil už poněkud natahovaně. K tomu neblaze přispěly i opakované přesuny mezi lokacemi, které se dokázaly z jednoho konce mapy na druhý protáhnout. Při využití ovladače občas chvíli trvalo najít to správné místo pro přesun do další části mapy, ale to jsou jen menší vady na kráse.

Další slova už jsou však zase slova chvály. Ovládání myší, případně myší a klávesnicí i na ovladači je příjemné. Navíc mě potěšilo, že ač se jedná o hru od Xbox Game Studios, nevyčetla mi DualSense a bez problémů na PC zobrazovala tlačítka PlayStationu. Za zmínku dále stojí skvělé ruchy a příležitostná vhodně pasující hudba. Nelze si stěžovat ani na technický stav, jelikož hra ani jednou nespadla, což už dnes bohužel nepovažuji za standard.

PředchozíDalší

Snad ještě jedna poslední věc na závěr… Toto samozřejmě není výtka hře, ale po celou dobu jsem si říkala, jak by Pentimentu náramně slušela čeština. Jednak z toho důvodu, že kdo nevládne ani jedním z dosavadních jazyků, si hru neužije, ale i kvůli tomu, že jsem si během hraní občas vysnila, co by s některými texty dokázal vymyslet schopný předkladatel a jak by se mohla hra v naší mateřštině krásně vyjímat. Kdo ví, třeba jednou…

Nicméně dost už bylo slov. Tuhle hru stojí za to prožít. Není jediný důvod tajit, jak moc mě Pentiment svými tématy oslovil, jelikož se mi ideálně strefuje do vkusu. Naštěstí mě nadchl i výsledným zpracováním. Andreas Maler nebyl jediným, kdo se snažil o mistrovské dílo. Byli to i vývojáři a tvůrci v Obsidianu a já mohu s radostí uznat, že ve své dílně opravdu stvořili něco mimořádného. Něco, co znovu dokazuje, že hry jsou též umění a že dokáží být i něčím víc než jen zábavou.