Ministry of Broadcast

Česká pixel-artová plošinovka názorně ukáže, jak by vypadala totalitní reality show

5. 2. 2020
Název hry: Ministry of Broadcast Vývojář: Vydavatel: Datum vydání: 30. 1. 2020 Platformy: , , Recenzovaná verze: PC Žánr:
Ministry of Broadcast

Když jsem před dvěma lety na brněnském Game Access viděl první verzi plošinovky Ministry of Broadcast, byla to láska na první pohled. Ne, že bych byl zapáleným obdivovatelem pixel-artu nebo se jakkoliv vyžíval v dystopických vizích zbídačené lidské společnosti. Zamlouval se mi zejména soulad orwellovského námětu s formou vyvíjené hry, a když se k tomu záhy přidala notná dávka sarkasmu a zjevná ochota dělat z hráčů tím správným šibalským způsobem blbce, už jsem se vezl za zeď. Tedy lépe řečeno za Zeď, kde se odehrává přibližně pětihodinová reality show, kterou prožijete v kůži nepoučitelného zrzka bez bot.

Pokud se vám zdá úvod recenze Ministry of Broadcast poněkud zmatený, vcelku to odpovídá tomu, jaké pocity budete mít bezprostředně po spuštění hry. Úvod do děje je poměrně rychlý a podobně, jako by zřejmě konal každý člověk semletý totalitní propagandou, začnete jednoduše plnit to, co vám řeknou mužové v pláštích, strážní se samopaly a jedna otravná mluvící vrána. Fakt, že k vám po značnou část hry promlouvá pták, pak jasně definuje, že se vás vývojáři nebudou snažit ubít strachem a odporem k režimu. I přes znepokojivou tíhu prostředí, ve kterém se hra odehrává, nepůsobí Ministry of Broadcast nijak závažně a hlavními zbraněmi až do samého závěru zůstanou vtip a ironie.

Do velké míry to určuje i postava hlavního hrdiny, který se do televizní show přihlásil jen proto, aby získal víza pro návštěvu své rodiny žijící z neznámých důvodů za zdí. Fakt, že nemá boty, všude chodí pozdě a vlastně příliš nerozumí tomu, co se kolem něj děje, však vyvolává poměrně komické a náležitě zmatené momenty, sloužící zároveň jako motivace, proč každý den slézt z palandy v pokoji číslo osm. Vedle bezejmenného hrdiny se pak v jednotlivých obrazovkách a úrovních pravidelně objevují strážní a další soutěžící, kteří mohou sloužit buď jako nečinný komparz, nebo naopak jako přímá součást velmi nápaditých, byť lehce se opakujících hádanek. Na výběr ale nemáte – všechno, co před vás hra předloží, má jen jedno jediné řešení, na které je třeba nejdříve přijít, a pak bez chybičky provést.

Skákat přitom budete po většinu hry, stejně jako lézt po žebřících, překonávat bodáky, visuté lávky, rozpadající se plošiny, smrtonosný plyn, jednoho krokodýla i trkající kamzíky a během toho všeho mnohokrát umřete.

Pokud ve vás pohled na nádherný a do detailu vyvedený pixel-artový svět Ministry of Broadcast vyvolává vzpomínky na Prince of Persia a novější hry jako Super Meat Boy nebo Celeste, není to náhoda. Vývojáři se rozhodně inspirací netají a na některé hry přímo pomrkávají prostřednictvím nejrůznějších easter eggů, nejvěrnější však přeci jen zůstávají dílu Jordana Mechnera. Odráží se to zejména ve skocích, nutnosti jejich přesného načasování a jen minimálním prostoru pro jakoukoliv chybu. Skákat přitom budete po většinu hry, stejně jako lézt po žebřících, překonávat bodáky, visuté lávky, rozpadající se plošiny, smrtonosný plyn, jednoho krokodýla i trkající kamzíky a během toho všeho mnohokrát umřete. Smrt ale není konečnou, rychlé přetočení právě probíhající televizní show vás vrátí o několik kroků zpět, abyste mohli bez jakéhokoliv herního postihu zkusit své štěstí znovu.

Zdůrazňuji však slovo – herního – protože úplně bez postihu smrt v Ministry of Broadcast rozhodně není. Kombinace základních aspektů hry a ne zrovna přívětivého ovládání, které si často vysvětlí pokyn ke skoku vzhůru se skokem vpřed, vás přinutí opakovat některé pasáže do zemdlení, a tak musím zbaběle přiznat, že jsem si několikrát praštil do stolu. A i když bych rád označil speedrunnerské části za ty nejzábavnější – ostatně, jsou to chvíle, kdy se naplno projevuje například i jinak spíš nenápadná hudba – nutnost opakovat je pořád dokola, dokud neprovedete všechno mechanicky na pixel přesně, působí zejména v posledních dvou dnech probíhající show dost rušivě.

Na druhou stranu ale nelze říct, že by hrou nebylo možné projít kvůli obtížnosti, a pokud si budete Ministry of Broadcast přiměřeně dávkovat, štvát vás spíš nezačne. Při klidnějších pasážích navíc máte možnost objevovat nekonečné detaily jednotlivých úrovní a kochat se vším, co vývojáři do hry v průběhu dlouhých let přidali. Jsou to samozřejmě odkazy k bezejmennému totalitnímu režimu, plakáty, nápisy na zdech, absurdní vtípky, spojené často s beznadějným hledáním bot hlavního hrdiny a dojde samozřejmě i na vyslovené kruťárny, jako je tak trochu nechtěné zabíjení lidí, napichování je na bodce a házení napospas piraním. Všechno tohle tvoří vskutku jedinečný celek překypující atmosférou a pocitem, že hra nese jednotnou vizi od začátku do konce, bez ohledu na to, jestli se pohybujete v hangáru, v kanálech, nebo v televizním studiu číslo 3. Jediné, co zážitek trochu kazí, je absence jakéhokoliv dabingu, takže jste odkázání jen na dialogové bubliny a určité vychýlení charakteru hlavního hrdiny v samotném závěru. Těžko ale prozrazovat víc, abych vám případně nezkazil zážitek, který čerpá i z několika nečekaných momentů, plně využívajících pixel-art jako symboliku určitého odosobnění od reality, kterým si zrzek bez bot chtě nechtě prochází.

 

# dystopie # indie # logická # plošinovka

Ministry of Broadcast

  • Velmi detailní pixel-artová grafika plná skvělých detailů a odkazů
  • Povedené dávkování vtipů i vysloveného trollení hráčů
  • Nápadité hádanky a způsoby jejich řešení
  • Místy problematické ovládání, které zůstává skutečným odkazem Prince of Persia
  • V závěru se celá akce mírně zvrtne a nepůsobí příliš konzistentně se zbytkem hry
  • Časté opakování některých pasáží a časování skoků na pixel může někoho odradit
Nádherný pixel-artový svět plošinovky Ministry of Broadcast láká k vyzkoušení. Pod všemi těmi kostičkami se navíc skrývá tuna vtipu, lopaty sarkasmu a trocha toho dystopického odpoutání od reality. Skvělý zážitek ze Zdi sráží jen trochu kostrbaté ovládání, s tím spojené prudérní momenty neustálého opakování problematických pasáží a lehce rozporuplný závěr.
7 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru