Layers of Fear

V roce 2016 vyšel psychologický horor Layers of Fear od studia Bloober Team, které se jím právem proslavilo. Velmi jsem ho tehdy v recenzi chválil. Mimo jiné proto, že polští vývojáři byli jedni z prvních, kteří dokázali smysluplně navázat na odkaz P.T. z roku 2014. V tu dobu šlo stále o žhavou novinku, zatímco dnes jsme podobných first person hororů velmi přesycení a v početné konkurenci se dokáží prosadit jen ti opravdu nejlepší. Bloober Team sice už v roce 2017 dokázal na svůj průlom navázat povedeným kyberpunkovým thrillerem/hororem Observer, který zavedenou fomuli o něco osvěžil, ale od té doby minimálně v mých očích autoři poněkud stagnují. Tituly Layers of Fear 2, Blair Witch i The Medium z let 2019 až 2021 dostaly od nás na Vortexu shodně známku 6/10, přestože u posledně jmenovaného byla patrná snaha o jistou evoluci. Zatímco tak s napětím všichni čekáme, jak se povede plnohodnotný remake klasiky Silent Hill 2 v podání Bloober Teamu, s nemenšími obavami jsem vyhlížel, co se vyklube z reimaginace 

Tenhle projekt není snadné zaškatulkovat. Možná i proto jeho autoři někdy mluví o remaku, někdy o reimaginaci a jindy zase o rozšířené a vylepšené kompilaci starších her. Symptomem této nejednoznačnosti bylo i přejmenování novinky z Layers of Fears na Layers of Fear. Původně zamýšlený název byl možná lehce zaměnitelný s originálem, ale skutečnost, že hra nakonec používá úplně stejné jméno jako jednička, přehlednosti rozhodně nepřispěla. Přitom je nutné zdůraznit, že jde opravdu o kompletní převyprávěné celé ságy v nové grafice, s několika málo novými mechanismy a dokonce i několika novými kapitolami. Bez přehánění tak můžeme mluvit o jakési definitivní verzi Layers of Fear, ale jak jsem se měl možnost přesvědčit, to ještě automaticky neznamená, že aktuální podoba dokáže zopakovat kouzlo původní hry, nebo dokonce překonat vzpomínky na ni.

Zdroj: Bloober Team

Ačkoli se autoři z Anshar Studios a Bloober Teamu zjevně snaží, mnoho objektivních výhrad pracuje v jejich neprospěch. Jak už bylo řečeno, trh je aktuálně zaplaven podobnými hrami a je logické a přirozené ptát se, proč byste měli hrát právě tyto hry znovu. Zejména, pokud máte na jedničku hezké vzpomínky a dvojku třeba stále ještě v relativně živé paměti. I když ale odhlédneme od početné konkurenci na poli first person psychologických hororů, sám na sobě jsem pociťoval jistou únavu materiálem i proto, že samotný Bloober Team své zavedené postupy recykloval s důkladností, která se dříve stala osudnou Telltale Games a hrozí se obrátit také proti Traveller’s Tales nebo Supermassive Games. Jakmile tak do nových Layers of Fear skočíte, máte instantní pocit déjà vu a vlastně tak moc nezáleží na tom, kdy jste naposledy starší hry hráli.

Nikdy to nebyly moc rozsáhlé tituly, takže skutečnost, že nyní tvoří jeden úhledný balíček za nižší cenu, může být pro někoho sama o sobě lákavá. Co se obsahu týče, kromě obou plnohodnotných dílů se můžete těšit i na DLC Inheritance pro jedničku, nové krátké rozšíření jedničky s podtitulem The Final Note a pak drobný zastřešující příběhový oblouk z perspektivy spisovatelky, který má všechen obsah organicky spojit a dát mu hlubší smysl. Pokud jde o to, jak obě hlavní hry obstály ve zkoušce časem, jednička mi stále přijde zajímavější než dvojka, i když ta se pro změnu může pochlubit vynikajícím dabingem Tonyho Todda a její závěr a rozuzlení patří k tomu nejlepšímu. Od jejího vydání ale uplynulo jen pár let a i když i ji autoři vylepšili, dramatičtější technologické změny budete přirozeně pozorovat u prvního dílu, který ještě původně poháněl engine Unity. A přesto už tehdy vypadal velmi dobře a hezky se na něj kouká i dnes.

V tuto chvíli jsou oba tituly a vlastně celá kompilace technologickou výkladní skříní Unreal Enginu 5 a jeho vychytávek. Layers of Fear opravdu výborně vypadá a některé jeho nové instantní transformace prostředí, které Bloober Team proslavily, jsou ještě překvapivější než před lety. V některých místech hra zjevně využívá know how, které si autoři osvojili u The Medium a prolínám dvou světů dá vzpomenout také na chystaný Silent Hill 2 nebo Lords of the Fallen od studia Hexworks, který rovněž běží na Unreal Enginu 5. Jenže současně jsem ve hře narazil na několik chyb. Propadl jsem se prostředím, hra mi spadla do dashboardu a tak podobně. Ve dvojce překvapil i opakovaný loading necitlivě umístěný uprostřed úrovně, který se zjevně nepovedlo nikam schovat tak, aby ho hráč neviděl. Vývojáři sice lákají na binaurální ozvučení, ale na úroveň, jakou převedla třeba poslední ukázka z Hellblade II, můžete rovnou zapomenout.

Naopak mě potěšila skutečnost, že přímo z menu si můžete zahrát jednotlivé kapitoly a dosáhnout tak třeba odlišného konce, aniž byste museli hrát celou hru. Oceňuji také snahu celou kolekci nějak rozšířit a obohatit, ne vždy ale novinky padly na úrodnou půdu. V prvním díle nově můžeme používat lucernu a s její pomocí něco odhalit, řešit jednoduché hádanky, případně odrazit nepřítele. Herně to ale celkovému zážitku moc neprospělo. Ve dvojce je variací na stejné téma baterka, která kromě zpomalení protivníka umí rozpohybovat figuríny a tím vám něco zpřístupnit nebo podat. Jsou díky tomu hry lepší než originál? Asi ano. Ale současně to není nic, kvůli čemu byste je museli a chtěli hrát znovu. I tak se oba tituly potýkají s tím, že jsou po čase dost repetitivní, což je přirozeně důsledek skutečnosti, že nelze napodobit okamžik, když jste s nimi přišli do kontaktu poprvé. Ovoce vysypané z obrazu vás už nikdy nešokuje tak, jako když jste ho spatřili kdysi. Jednička zůstala strašidelnější, dvojka je zase nápaditější v příběhu, ale pro někoho to možná bude až příliš náročná alegorie a překombinované podobenství.

Asi největší očekávání jsem měl od zastřešujícího příběhu spisovatelky, která je vězněm strašidelného opuštěného majáku a doplňuje rejstřík trýzněných hrdinů-umělců. Nicméně k mému zklamání se ukázalo, že od této epizody nemůžete očekávat nic velkého.

Kromě DLC Inheritance tu ještě máme zmíněné rozšíření The Final Note, které je vyprávěno z perspektivy manželky výtvarníka. Spíš než hratelností a scénářem vyniká přitom technickým zpracováním a snaží se zúročit všechny vymoženosti Unreal Enginu 5, aniž by se autoři museli omezovat mantinely původních her. Minimálně na pohled je to pěkné. Asi největší očekávání jsem měl od zastřešujícího příběhu spisovatelky, která je vězněm strašidelného opuštěného majáku a doplňuje rejstřík trýzněných hrdinů-umělců. Nicméně k mému zklamání se ukázalo, že od této epizody nemůžete očekávat nic velkého. Spisovatelka vás provede jednotlivými hrami a opakovaně se k ní v jejich průběhu vracíte, abyste udělali pár kroků a zase se pokorně vrátili zpět k psacímu stroji. Doufal jsem v nějaké vyvrcholení, hlubší smysl, ale nic takového nepřišlo. Nový obsah a některé drobnosti přidané do starších her se ale úspěšně snaží vzbudit zdání, že je vše součástí nějakého vyššího plánu.

Pokud jste měli pocit, že během celého vývoje tak nějak autoři nedokázali vyjasnit, proč přesně reimaginaci dělají a co v ní najdeme nového, jsem na tom podobně. Částečně Bloober Team podle mě nedokázal své novinky pořádně “prodat” a částečně narazil na to, že mluví o něčem ambicióznějším, než nová verze nakonec je. Vizuálně potěší. Ale do grafiky šlo podle mě zřetelně víc úsilí než do obsahu a na úkor toho působí výsledek trochu nejednoznačným dojmem. Slušná délka a cenovka to může pro někoho ospravedlnit, ale radost budou mít z aktuálního vydání podle mého spíš nováčci než veteráni.