Iron Harvest

Alternativní válečná historie s obřími mechy je skvělá. Hratelnost ale nezachrání

Zdroj: Deep Silver
10. 9. 2020
Název hry: Iron Harvest Vývojář: Vydavatel: Datum vydání: 1. 9. 2020 Platformy: , , Recenzovaná verze: PC Žánr:

Pokud si od někoho necháte vyprávět o strategii Iron Harvest, téměř jistě vás povídání o alternativní verzi začátku dvacátého století nadchne. V bouřlivé době po první světové válce se totiž vize polského výtvarníka Jakuba Różalského, ne náhodou také autora podobně laděné deskovky Scythe, výrazně rozchází s realitou a namísto prvních neohrabaných tanků sesílá Iron Harvest na hlavy nemohoucích vojáků obrovské mechy. Dieselpunk, jak má vypadat! Pokud ale se hrou nějakou dobu strávíte a okouzlení vynikající stylizací pomine, začnete zjišťovat, že chyb a nedostatků je víc, než byste si zřejmě přáli.

Slibnou real-time strategii má na svědomí německé studio King Art Games, které se dříve podepsalo pod tituly jako Black Mirror nebo The Book of Unwritten Tales. Hru Iron Harvest, vycházející ze světa 1920+ zmiňovaného výtvarníka, představili světu před čtyřmi lety a v roce 2018 ji protáhli úspěšnou kampaní na Kickstarteru. Hráči se mohli podle vývojářů těšit na propracovanou kampaň za tři národy s uceleným příběhem, taktický přístup k bojům, systém krytí, destrukci a desítky rozmanitých jednotek na straně Polanie, Rusvětu i Saska. Tohle všechno se vývojářům podařilo splnit, i když některé resty z kampaně pořád přetrvávají, problém ovšem leží v dílčících nedostatcích, které se nepříjemně kupí jeden za druhým a po několika hodinách na vás budou vykukovat takřka odkudkoliv.

Hodný medvěd!

Úvod je nicméně bezproblémový a načrtne před vámi velmi zajímavý svět, zmítaný dozvuky proběhnuvší velké války. Napětí mezi třemi zastoupenými národy je cítit na každém kroku, zvlášť když začínáte za Polanii, ovlivněnou rovněž velkou dávkou národní hrdosti. Jde o téma, které se proplétá i zbývajícími dvěma kampaněmi a na mnoha místech slouží jako vysvětlení pro šílené činy bez zdánlivé naděje na úspěch. Všechny tři příběhové části mají vždy po sedmi misích, které jsou vzájemně propojeny, a i když si je budete odemykat postupně, odkazují na sebe a časově se proplétají a doplňují. Jde o velmi dobré pojetí, díky kterému máte neustále motivaci hrát dál a zjišťovat, jak proběhly již odehrané události z pohledu někoho jiného, případně jaké okolnosti vedly právě k tomu výsledku, k němuž jste dospěli na jiném místě.

Nelogické mi však přišly dialogy dvou lidí jiné národnosti, kteří vždy odpovídají ve své mateřštině, což ale není překvapivě takový problém, jakým se později prokázala být marná snaha naroubovat dabing na původní anglickou synchronizaci úst.

Dobrý pocit z příběhu umocňuje také skvělá hudba, stejně jako velké množství cutscén a příběhových sekvencí přímo v grafice hry, které si navíc můžete užít s českými titulky. Doporučuji také možnost nechat mluvit jednotlivé aktéry svými rodnými jazyky – tedy polsky, rusky a německy – což umocňuje celkový zážitek z příběhu. Nelogické mi však přišly dialogy dvou lidí jiné národnosti, kteří vždy odpovídají ve své mateřštině, což ale není překvapivě takový problém, jakým se později prokázala být marná snaha naroubovat dabing na původní anglickou synchronizaci úst. Příběhy Anny Kosové, Janka, Olgy Morozovové nebo generála Duisburga jsou kvůli tomu zbaveny jakýchkoliv emocí, a až do konce hry jsem se nedokázal zbavit pocitu, že sleduji film, kterému někdo omylem nasadil úplně jinou zvukovou stopu. Je to velká škoda, protože právě příběh, který vám vydrží na 25-30 hodin, je tím nejlepším, co momentálně hra nabízí a není jen nutným zlem před tím, než byste se ponořili do multiplayeru.

Kořením je souboj

Pořád se ale bavíme o strategii a nikoliv plejádě cutscén, takže vzhůru na bojiště, kde je možné vysokou hru v diplomatických kruzích efektivně usměrňovat. Ačkoliv se to nemusí několik prvních úrovní zdát, v Iron Harvest nebudete pouze bojovat, ale čeká vás také budování základny a její následná správa. Ne všechny mise z kampaně vám tenhle mechanismus zpřístupní, ale skirmish a multiplayer s ním logicky plnohodnotně počítají. Na to je navázaný sběr základních surovin pro budování armády, bohužel velmi omezené nízkým stavovým limitem, případně zabírání dolů a nalezišť ropy. Jak už si asi umíte představit, právě o ně v určitých fázích znepřátelené strany bojují a jako v řadě jiných strategií vás nutí k poměrně dynamické správě akcí na odlehlých koutech mapy. Většina misí v kampani je ale poměrně přímočará, nové jednotky verbujete osvobozením či jiným zásahem scénáře a prim hraje vlastní boj.

Ačkoliv si vývojáři přáli, aby střety přímo podléhaly taktice a nutností neustále se krýt za některou z překážek, pathfinding a umělá inteligence tomu příliš nenahrávají. Podobně jako v Company of Heroes sice vidíte, na jaké místo zvolená jednotka doběhne, často to ale bývá po značně kuriózních cestách, klidně i skrz nepřítele a jeho vojáky. Mnohem horší je ale značná netečnost vašeho vojska, které do sebe klidně nechá střílet, dokud mu nevydáte pokyn a vrcholem všeho je prazvláštní využívání krytů umělou inteligencí. Může se totiž klidně stát, že jednotky protivníka poběží k té stejné zídce, za níž se už z druhé strany krčí vaši vojáci, což sice vyvolává úsměvy, ale pro real-time strategii se zrovna takové chování nepřítele zrovna nehodí. A kdybyste se náhodou rozhodli umístit vaší jednotku do domu, počítejte s tím, že ji v podstatě jen necháváte sedět na místě bez výrazného bonusu, natožpak kadencí střelby z oken. Kvůli tomu se z bojů mnohdy stane jen vysílání celého svazu jednotek na nepřítele s nadějí, že ofenzivu přežijete a jen následně doplníte stavy vyléčením nebo již zmiňovaným zásahem příběhu a designu misí.

Nepříliš velké rozdíly jednotek zachraňují mechové

Co se týče různorodosti jednotek, ani s tou to v případě Iron Harvest nedopadlo příliš dobře a velká část pěchoty se kopíruje napříč všemi třemi frakcemi. Rozdíly nepřichází například ani ve výstroji a je téměř hmatatelně cítit, jak moc chtějí mít lidé z King Art ze své hry další StarCraft pro pořádání e-sportových zápasů. Důležitým mechanismem je nicméně možnost sebrat ze země zbraň padlých nepřátel i spolubojovníků a ze základní jednotky udělat třeba raketometčíky nebo ženisty. Dá se tak ušetřit pár surovin a skutečně si významně pomoct v momentech, kdy jde do tuhého, není to ale nakonec tak nezbytný prvek, jak vývojáři proklamovali. Spoléhat se totiž při budování vlastní armády v základně na to, že cestou rychle potkáte povalující se granáty nebo plamenomet příliš nejde a většinou jsem už zpoza vlastního prahu vyrážel s armádou, která byla vhodně doplněna všemi typy jednotek.

O poznání lépe je na tom nabídka mechů, kterých je vždy šest pro jednu frakci a vývojáři se na nich doslova vyřádili. Nejen ve smyslu stylizace či velikosti, ale také skrze design jejich zbraní a ničivého účinku. Takže zatímco některé menší pohyblivější plechovky jsou schopné přebíhat z místa na místo a ubírat zdraví běžícím jednotkám, mechové o velikosti činžáku pálí z velké dálky salvy dělostřeleckých granátů a spíše než na bojišti se pohybují doslova nad ním. Jen opět škoda, že občas nedojde k adekvátní reakci na útok a mechové kráčí vstříc smrti, aniž by využívali svých předností. Téměř všechny jednotky pak mají svou speciální schopnost, což se logicky týká i v úvodu zmiňovaných hrdinů. Anna má svého medvěda Wojtka, který pobíhá všude kolem a kouše Rusvěty do zadku, Olga jezdí na tygřici Chanze a Gunter nechává své vlky Noc a Den odhalovat zákoutí mapy. Všichni pak mají ještě možnost s velmi dlouhým cooldownem „využít“ posílené schopnosti střelby, stealthu, resp. prorážení obrany, které sice nepřeváží misky vah, ale mohou v boji pomoci.

Spoustu toho chybí, potenciál zůstává

Pokud se ptáte na pestrost misí, takřka bez výhrad platí, že jsou obstojně navrženy a zahrnují i pokročilou destrukci budov. Se zbytkem vás ale spíše zklamu, protože se zpravidla nejedná o nic extra nápaditého. Pokud nemáte zničit všechny jednotky nepřítele, budete chodit křížem krážem po mapě, zjišťovat, že někdo není tam, kde ho hledáte, případně vás hra protáhne úzkým korytem, ve kterém ještě víc obnaží elementární pathfinding. Iron Harvest také umí být velmi škodolibou záležitostí, když vám dá jen minimum prostředků k obraně a pošle na vás zástupy mechů bez možnosti efektivně doplňovat stavy mezi vlnami. Těm však musíte odolávat na konci téměř každé druhé mise, což se přirozeně velmi rychle omrzí a v kombinaci s nevyváženou obtížností vás čeká i docela slušná dávka frustrace. Zvlášť, když hra vysloveně podvádí zrychleným rekrutováním a spawnováním jednotek bez rozmyslu, což je snad nejhorší způsob, jak škálovat obtížnost.

O zbytku hry pak těžko mluvit jakkoliv komplexně, když chybí, co vývojáři slíbili a dostupný obsah zatím působí jako náčrtek toho, co – doufejme – dorazí v budoucnu. Skirmish a multiplayer nabízí jen šestici map pro hraní ve dvou, čtyřech či šesti. Matchmaking ale takřka neexistuje, stejně jako forma hodnocených zápasů, ve hře dále není zastoupena kooperace v kampani, která byla pro mnoho hráčů velkým lákadlem a chybí i taková drobnost, jakou jsou achievementy. Po spuštění multiplayeru se mi navíc hra z neznámých důvodů sama přepnula do angličtiny a dokud jsem z multiplayeru neodešel, stav přetrvával. S přihlédnutím k nesmlouvavé ceně 50 eur a všem dílčím nedostatkům tak mohu označit Iron Harvest jen za mírně nadprůměrnou hru s potenciálem hráče oslovit později. Pokud však vývojáři ani necelé dva týdny po vydání na palčivé problémy nezareagovali, nevysílají vůči svým fanouškům příliš dobré signály a byli bychom v případě této investice poněkud zdrženlivější.

Iron Harvest

  • Perfektní stylizace a skvělé zakomponování mechů mezi historické reálie
  • Nápaditý příběh, který se navíc v rámci kampaní stále rozvíjí
  • Povedený dabing, včetně polštiny, ruštiny a němčiny
  • Design misí a zničitelnost prostředí
  • Pestrost ovladatelných mechů u všech tří frakcí
  • Možnost měnit třídu vojáků přímo na bojišti
  • Neresponzivní ovládání a netečnost armády
  • Špatný pathfinding a nemožnost efektivně využívat obsazené domy
  • Umělá inteligence má velké problémy s krytím
  • Stavba misí se začne velmi rychle opakovat, nepříjemné vlny nepřátel na konci
  • Škálování obtížnosti podléhá „podvádění“ umělé inteligence
  • Nepříliš propracovaná stavba základny
Iron Harvest je hra s obrovským potenciálem. Věci, které vývojáři z King Art Games okoukali u Company of Heroes, fungují poměrně dobře, hra má poutavý příběh, zajímavé hrdiny i plastický design map, včetně zničitelného prostředí. Bohužel ale doplácí na tuctovou a ne vždy bezchybnou hratelnost, zatíženou zejména problémy s umělou inteligencí. Nelíbí se nám také absence slíbených prvků v rámci kampaně na Kickstarteru, včetně kooperace v kampani, většího počtu map do multiplayeru nebo achievementy. Téměř plná cenovka pak jen podtrhuje nepříliš spokojený dojem.
6 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Další informace Rozumím