Imperiums: Greek Wars

Česká strategická hra Imperiums: Greek Wars na první pohled připomene tituly od studia Paradox Interactive. Kdo se do ní ponoří, zjistí, že má blíže k Civilization, komplexní model diplomacie mezi národy a řadu drobných „vychytávek“ a neobvyklostí, které z ní dělají originál. Být svůj je cenné, mít ambice dělat věci jinak, lépe, reálněji a odvážně dokonce skvělé. Řečeno však s Aristotelem: „Po souloži je každý tvor smutný…“ ne, pardon, to bylo o řádek vedle, tak tedy znovu a lépe: „O všem se má pochybovat.“ A řečeno se Sókratem: „Existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost.“ Tak si po desítkách hodin budování a válčení v kulisách Peloponésu před narozením jistého truhlářova syna pojďme říci, jak to s projektem malého týmu Kube Games dopadlo.

PředchozíDalší

Zdroj: Kube Games

Žánrovým zařazením jsou Imperiums kdesi mezi 4X a grand strategy. Na mapě starověkého Řecka hráči zvelebují vybraný národ a jeho území; zakládají nová města, spojují je cestami, staví budovy, rekrutují jednotky, vedou války za pomocí slov, peněz i samotných mečů a snaží se dosáhnout většího území, výkonu ekonomiky, spokojenosti a počtu obyvatel i slávy. Zároveň je lákavá možnost vstoupit do kůže panovníků různých zemí se specifickou situací politickou, geografickou i zeměpisnou; a tomu odpovídají i úkoly a zaměření frakcí. Pravda: zpočátku je možné hrát jen za nejsilnější a nejlépe připravené země jako Athény, Sparta či Makedonie. I to je ale pro začátečníka docela výzva, a to i pokud už má v žánru ledacos nahráno – na řadu mechanismů si zkrátka musí zvyknout a naučit se efektivní vedení státu.

Zlato se zkouší ohněm

Antika umí být velmi krutá v duchu známého Sofoklova citátu: „Kdybychom psy naučili mluvit, ztratili bychom posledního přítele.“ Národy se k sobě v Imperiums chovají mnohem víc v duchu „canis canem edit“ – počáteční pavučina vzájemných vztahů, spojenectví, válek a mocenských záměrů se během pár tahů umí dočista potrhat a velké říše zanikají v prachu za kopyty jízdních hoplítů. Mezi necelými třemi desítkami frakcí se přitom hráč neztratí – přehledná mapa vzájemných dohod a obchodu a diplomatická obrazovka mu umožní vždy snadno zkontrolovat, jaké dohody má s kterým národem, porovnat svou sílu, rozlohu a ekonomiku a udělat si tak obrázek, co si může dovolit. Pojetí diplomacie lze považovat za jednu z nejsilnějších stránek hry; zatímco většina 4X titulů si s ní neví rady, v Imperiums funguje přirozeně, neotravně a přitom dynamicky. Obchodování je možná až překombinované v nerdském duchu lze odeslat tři typy nabídek, možnosti jsou skvělé, ale v realitě, když se pak hráč otravuje s pěti obchody, jejichž výnos dohromady bude 2 kameny a 1 jídlo, a to ještě pokud zase zákeřné Athény nepřepadnou karavanu, říká si, zda to stálo za ztracené minuty ladění s posouvátky.

Pojetí diplomacie lze považovat za jednu z nejsilnějších stránek hry; zatímco většina 4X titulů si s ní neví rady, v Imperiums funguje přirozeně, neotravně a přitom dynamicky.

Budování říše a ekonomika jsou systémy, které nejvíce připomínají Civilization, ale s trochu drsnějším modelem loajality a rozvoje i degradace měst. Ta mohou ve volném prostoru snadno vyrůst, ale také být opuštěna nebo se připojit k nepříteli či osamostatnit, pokud tomu situace nahraje. Když už hráč zvládne balanc mezi tím, aby země unesla podporu porodnosti, města rostla a budovala vylepšení i podporovala jednotky, a produkovala i dost jídla na uživení – na dva tahy se zaraduje a náhle ho srazí na kolena třeba mor v celé říši… Imperiums počítají se dvěma hlavními modely rozšiřováním hranic říše: skrz vojenské jednotky, které už svým pohybem po území ustavují a přesunují hraniční patníky, samozřejmě výrazněji v případě dobytí klíčového bodu jako důl, chrám či samotné město. Zároveň je hráč může ovlivňovat skrze suroviny zlata a „vlivu“ symbolizovaného vavřínovým věncem.

Mír se zjednává válkou

Když dojde na válčení, malou pestrost samotných jednotek dostatečně vyvažuje množství faktorů, které úspěšnost bitev ovlivní. Většinu času se sem a tam po mapě přesouvají jen bojovníci a peltasti, až po mnoha tazích a úspěšném rozvoji technologií se hráč může těšit třeba na mocnější jízdu či falangu. Ale do válčení promlouvají národní specifika, výcvik jednotek např. k rychlejšímu pohybu, průzkumu či dobývání, bonusy/postihy vyplývající z terénu, předchozích akcí i vzájemné morálky (ano, když někomu kosíte jedno město a armádu za druhým, i dobře opevněná megapole propadne strachu a beznaději). Jednotky musejí být při dobývání dostatečně zásobeny, vzájemně se podporovat – a i dobře promyšlenou a realizovanou kampaň může zhatit drobné opomenutí (třeba rychlé opravy v dobývaném městě, které v krajním případě mohou jeho obyvatelé úplně opustit a hráč se pak „veselí“ nad dobytým prázdným kusem makedonské stepi).

Už vysloveně libůstkou směřující k vystižení „ducha doby“ jsou pak mechanismy spojené s hrdiny a generály – mocnými postavami, které hráči prokazují služby, ale snadno mohou zběhnout či rozpoutat válku za své vlastní zájmy. Lze však s nimi vyrazit na výpravy za zlatým rounem, pásem Hyppolity či bájnými poklady, na mapě mohou běžné i speciální jednotky narazit na čaroděje, najády, kentaura Cheiróna nebo zrádnou Kirké. Každému tento odklon od realismu nemusí sedět – na jednu stranu poskytuje odreagování od „starostí paní účetní,“ kde sebrat potřebných osm kamenů na opravu města nebo jestli vyhovět drzé nabídce obchodu od Chalkidiki. Na stranu druhou hráč věnuje svůj čas dobrodružstvím s hodně nejistým výsledkem a když po X hodinách hrdina zbaběle dezertuje, je to k vzteku. Autoři si toho byli zjevně vědomi a stejně jako další mechanismy i mytologickou rovinu umožňují vypnout a nastavit si výchozí pravidla, komplexnost i náročnost hry do nejmenšího detailu.

Svár občanů je vždy nepřátelům vhod

Na Imperiums: Greek Wars je krásně vidět, že ho tvořili lidí s láskou pro věc a hlavou otevřenou nápadům. Tak se hráč usměje, když dorazí pozvánka na antické olympijské hry: stojí něco zlata a vlivu, ale v případě úspěchu sportovců může přinést násobně velkou odměnu. O to víc se naštve, když se dlouhé hodiny budovaná říše rozdělí vinou ambiciózního příbuzného, a půtky s Thesálií vystřídá krvavá a zničující občanská válka. Vedle kreativity a citu pro drobnosti je pak sympatická i snaha umožnit hráčům zažít si antiku po svém – nejen v již zmíněné volbě platných herních mechanismů, ale i v nestandardně bohatém nastavení otevřené hry na procedurálně generované mapě, kde si lze vlastnoručně vytvořit výzvu třeba tím, že hra rozdělí mezi hráče zdroje méně spravedlivě.

PředchozíDalší

Zdroj: Kube Games

U her podobného typu se neočekává, že by oslňovaly technickou stránkou. Imperiums během testování několikrát spadly (avšak záchranou byl automatický sejv začátku i konce každého tahu), grafika není skvělá, ale spíše funkční, hudbu a zvukové efekty lepší většinu času nevnímat. Koho popsané nastavení mnohem více hardcore 4X strategického zážitku a zasazení hry láká, nad nákupem Imperiums rozhodně váhat nemusí. Ale zároveň se patří i jasné varování: diskuse budou plné těch, kteří pár desítek minut po rozehrání zažádali o refund; ať už pro první dojem z grafiky a GUI (které je ve skutečnosti docela šikovné, ale může zprvu působit nepřehledně), či z prosté komplexnosti hry, kterou tutoriál jen naznačí – a vzhledem k častým tragickým důsledkům nemusí být pohodlnějším hráčům po chuti.

S hrdiny lze vyrazit na výpravy za zlatým rounem, pásem Hyppolity či bájnými poklady, na mapě mohou narazit na čaroděje, najády, kentaura Cheiróna nebo zrádnou Kirké.

Ale ne všechny hry hrajeme kvůli pohodlí a zážitku, který nemá hrany. Dnešní hodnocení tedy zakončíme s Diogenem, který večeřel čočku s chlebem a filozofu Aristippovi, který si žil dobře díky lichocení panovníkovi, suše vzkázal: „Nauč se živit čočkou a nebudeš se muset podbízet králi.“ A Imperiums: Greek Wars se nepodbízejí; nejsou tou nejatraktivnější herní potravou (ptali jste se někdy ve společnosti na oblibu čočky?), ale zasytí spolehlivě a dobře.