Humankind

Příběh je to hezký a jímavý. Náhodné shluky buněk zmutují a stvoří rybu. Uplynou miliony let. Ryba odloží ploutve a žábry a zjistí, že na souši je to docela fajn. Čas běží a život kráčí klikatou stezkou evoluce. Gigantosauři zažijí chvilku slávy a vyhynou, ti šťastnější zmutují v kuřata. A v jednu významnou, ač stěží vystihnutelnou chvíli, sleze pár chlupatých a hýkajících tvorů ze stromu, praští dvěma špičatými kameny o sebe a nad skomírajícím plamínkem založí cosi jako kmen. A máme je tu… lidstvo. Budou se vzpřimovat. Budou růst. Lovit, sbírat, chovat, pěstovat, válčit, budovat, mluvit a střílet, psát a cestovat, tisknout a surfovat. Stanou na Měsíci, a mezitím pojdou pod atomovým hřibem na Zemi. Založí Spojené národy a rozdělí si peníze za poslední gram slonoviny. Postaví Tádž Mahal a taky sídliště Jižní město. Kdo by je nemiloval?

PředchozíDalší

Zdroj: Sega

Ambiciózní studio Amplitude navazuje svým titulem Humankind na tradici alternativních 4X strategií. Endless Space i Endless Legend patří mezi hry, které nelámou prodejní rekordy, ale dovedou ukrást stovky hodin života, stejně jako známější a prodávanější Sid Meier’s Civilization. Právě aktuální, šestý díl Civilizace je pro Humankind největším soupeřem a svým způsobem i laťkou, kterou se hra francouzských tvůrců snaží přeskočit. Finální verze epického vyprávění o dobrodružstvích, vzestupech a pádech, smlouvách i válkách a vůbec činech lidského druhu je tu nyní pro všechny k porovnání. A nebude to mít snadné – Civilizace je totiž letitou klasikou. Její hráči jsou zvyklí na určitý způsob hraní, fungování konkrétních mechanismů, svým způsobem i na chyby a nedostatky. Přitom Humankind oslovuje totožné publikum a rád by je nalákal na mix toho známého („proveď svůj národ historií a zajisti jeho velikost“) i nového (to jsou prvky, které Humankind přibližují k úspěšným deskovkám a v případě diplomacie dokonce Civilizaci dávají takový zdvořilý políček); a po pravdě, i trochu výstředního.

Ty nejsi Vlasta, ty jsi Vlasta?

Dějiny se v Humankind začínají psát od prvobytně pospolné společnosti. Kmen lovců a sběračů, které hráč dostane do rukou na začátku dějin, je třeba provést celkem sedmi érami od té pravěké až po současnou. Vše, oč kráčí, je přitom sláva a zápis do dějin. V každé době tak hráč činí ty nejlepší kroky pro to, aby oslnil svět svými skutky – růstem a budováním měst, válčením, ekonomikou, vědou či kulturou. Stejně jako v Civilizaci i v Humankind hraje klíčovou roli průzkum. Díky němu kmen postupně roste a učí se, založí svá první sídla a tábory a postupem času se rozvine v kulturu. A právě tehdy přijde na řadu klíčový odlišující mechanismus, na který Humankind sází, a který je – po pravdě – onou love or hate záležitostí. Na rozdíl od Civilizace totiž nehrajete celou dobu za jeden národ jako Římané, Babylóňané, Američané atp., ale pro každou historickou éru si volíte národ nový (ne povinně, ale typicky ano). To přináší malinko reálnější dějinné zasazení (např. Rakousko-Uhersko fakt nemá ve starověku co dělat, naopak Asyřané v moderní éře…), ale zároveň samozřejmě také zvláštní okamžiky, kdy se Franská říše změní na orientální velmoc a začne místo rytířů posílat proti nepříteli vycvičené slony.

Je jistě na osobním vkusu každého hráče, jak ho budou tyto změny otravovat a rozčilovat. Bez diskuse to vždy přehledné není ani u AI soupeřů, kdy jednu chvíli vedete sveřepou válku s Maďary a najednou vyjednáváte o příměří s Čingischánem… Ovšem musí se nechat, že národy (a je jich k mání hned několik desítek) vnášejí do hry trochu dynamiky stolní klasiky Small World – zatímco v Civilizaci volba národa do značné míry určí herní styl a unikátní bonusy i zaměření využívá hráč po celou historii, v Humankind ho čeká hned několik nadmíru zajímavých rozhodnutí. A samozřejmě: je-li čas pro expanzi na nový kontinent, Španělé budou skvělá volba. Pro vědecký rozvoj není nad Korejce nebo Japonce. Brazílie či Mexiko zajistí přísun jídla a rozvoj měst. A tak by se dalo pokračovat. Během hraní každé hry se stane, že člověk přepne na automat. Najede známé principy, odklikává, svým způsobem pracuje, aby se dostal dál. A pak přijde chvíle, která ho vytrhne z letargie – důležitý souboj, zajímavé rozhodnutí, nečekaná výzva. V Humankind je tím momentem doslova pokaždé volba národa pro novou éru a už jen pro pocit mravenčení, zda byla změna na „Zákeřné Zulusáky“ tou správnou, musím tohle rozhodnutí dát autorům k dobru.

Roste celý region

Mnoho společného a drobné, vtipné rozdíly – tak by se daly charakterizovat jednotlivé složky hry. Humankind stejně jako Civilizace obsahuje budování a zvelebování měst, jde na to ale jinak. Mapa je od začátku rozsekána do regionů, které hráči obsazují a sdružují k sobě. V provincii může stát buď město, anebo jen osada. Čím větší město a čím více propojených oblastí, tím více ekonomických výhod – ale také horší kontrola a rebelující obyvatelé. Při zakládání a stavění měst i jejich čtvrtí pro výkonnější výrobu, výzkum, farmaření atp. pak hráč musí přihlížet také k řadě statistik, vlastností jednotlivých druhů terénu, provázanosti budov a čtvrtí – hotová alchymie, kterou si ale hráči 4X strategií více než užijí. Subjektivně mohu hodnotit budovací část a vše, co se týká měst, dokonce lépe než v šestém díle Civilizace. Mínusem Humankind je stav, kdy hráč jen odklikává za jeden tah dostavitelné vylepšovací budovy, kterých je zbytečně mnoho a působí zaměnitelně. Vše ostatní jde ale do plusu – synergie čtvrtí, citlivá práce s loajalitou obyvatel, kterou každá speciální čtvrť snižuje, přehledný interface s informacemi o obyvatelích a jejich specializaci, možnosti zaměření měst a oblastí… Humankind je otevřenější a plný možností, přitom neztrácí na přehlednosti, a to je jednoduše skvělé!

Dobývání města, které je obehnané vodními toky a na vysoké skále, je fakt o mnoho těžší než vesnice na rovině mezi poli

Zásadní odlišností od stále zmiňovaného etalonu historických strategií, je pak nakládání s armádami a boji. Na jednom políčku nejprve mohou stát čtyři, posléze až osm jednotek. To ale zdaleka není jediný rozdíl – bitvy totiž v Humankind probíhají na speciální obrazovce, mají časový rámec a využívají také terénu, který hráč může vidět přímo na globální mapě. Takže dobývání města, které je obehnané vodními toky a na vysoké skále, je fakt o mnoho těžší než vesnice na rovině mezi poli. Jednotky mají dohled, lze s nimi manévrovat, povolávat posily a využívat výškové převahy… krásným propojením s globální hratelností je pak fakt, že v jednom tahu lze odehrát jen tři kola souboje a další válčení se přenese do nového herního tahu – tak může přijít armáda na pomoc, hráč stihne vyřídit další záležitosti a ještě Humankind podporuje jeho imerzi, že složité obléhání Bagdádu prostě trvá a ne a ne skončit…

Všechna sláva polní tráva?

Oproti Civilizaci je Humankind docela přehledný v zaměření na slávu. Hráč ji získává běžnými herními činnostmi (obsazování provincií, stavění distriktů, zabíjení jednotek…) a také vynalézáním či stavbou divů světa. Není tu forma diplomatického, vědeckého, nebo kulturního vítězství – zkrátka všechny snahy míří k získání dostatečného pokroku a počtu hvězdiček, jež symbolizují zápis do dějin. V této čistotě je hra od Amplitude velmi silná, a proto je trochu s podivem, že obdobně snadno a přehledně nefungují další mechanismy známé i právě z Civilizace – to je náboženství a kultura. Náboženství zůstává po většinu tahů kryptickou entitou, oproti válkám apoštolů a misionářů, které v Civilization VI dovedly rozhodnout i celou hru, jde tady o symbolické bonusy a hráč často nemusí obrazovku víry ani navštívit. Kulturní výdobytky ovlivňují život v říši přímočařeji, a přinášejí zajímavá rozhodnutí. S každý civilizačním vynálezem se totiž nese rozhodnutí, jež posouvá říší například na ose liberalismu. Bude mayská říše trvat na dětské práci, anebo děti pošle do škol? Zdánlivě snadné rozhodnutí může díky situaci ve hře a bonusům i postihům, jež se s možnostmi vážou, dopadnout klidně i proti „zdravému rozumu“ civilizovaného člověka 21. století. A je to dobře: vždyť jde o hru! I přes vyřčenou chválu ale kulturní obrazovka působí také trochu zmateně a je složité dobrat se logiky, s jakou se otevírají jednotlivé větve rozvoje.

PředchozíDalší

Velkou chválu pak musí sklidit jednoznačně systém diplomacie. Oproti v tomto směru upocené Civilizaci je Humankind přehledný – s každým národem hráč ví, na čem je, přehledně vidí uzavřené smlouvy, vůli k válce na obou stranách a také možné či kýžené dohody. Autoři odvedli hodně práce na tom, aby vteřiny strávené v diplomatické obrazovce nebyly ztraceným časem, ale lze vyčíst povahu AI soupeře a jeho zájmy, hra celkem reálně řeší rezoluci válečných konfliktů, pracuje s afinitou obyvatel k jedné či druhé straně a daří se jí vyvarovat nesmyslných překvapení, tolik známých právě z Civilizace. Za diplomacii zkrátka Humankind musí dostat podtrženou jedničku!

Za pár let…

Tak jako Civilizace od Sida Meiera, i Humankind ještě poroste. Připravený rozměr pro multiplayerová klání, modifikace a úpravy, speciální scénáře – to vše čeká na nadšené kupce. Zatím je tu řada základních voleb procedurálně generovaného obsahu. Velikost a podoba map, AI nepřátelé nebo možnost připojit se pro multiplayer, nastavení obtížnosti… Humankind už nyní funguje a v žádném smyslu není nekompletní nebo nedotaženou záležitostí – jen u něj, stejně jako u každé dobré 4X hry, nelze nevidět i další stovky hodin hratelnosti díky přídavkům a obsahu od tvůrců i fanoušků. V dobrém slova smyslu může ještě během následujících měsíců projít krásnou evolucí a překvapit snad ještě víc, než když si homo erectus vymyslel, že bude chodit po dvou…

Amplituda je podle definice maximální hodnotou měnící se veličiny. Vlna si skáče kolem osy nahoru a dolů i při porovnávání herních zážitků. A recenzent se snaží, aby se nenechal oslnit, když je vlna nahoře, a deprimovat v údolí… Amplitude Games dokázali s Humankind téměř splnit všechna svá vzletná prohlášení a věřte nebo ne, fakt jsou častěji dole než nahoře – dolaďuje to krásná, stylizovaná grafika, soundtrack, který sice nesundá z piedestalu Baba Yetu (Civilization IV), ale možná leckoho sundá ze židle, a s přihlédnutím ke kritikám pátému dílu té hry, s níž Humankind byl, je a bude srovnáván, ať chce nebo ne, také kompletně působící gameplay bez jakýchkoli odkazů na budoucí DLC. Humankind symbolizuje logo – otisk dlaně. Takový by rádi Amplitude Studios zanechali v herních dějinách – a musí se jim přiznat, že pro to udělali mnoho. Jejich hra je pestrá, komplexní, zajímavá, důvěrně známá i tak nějak po francouzsku jiná… a nese potenciál stovek hodin té nejlepší zábavy.

Jo. Až se chce říci, že kdyby lidský druh už nevymyslel nic lepšího, než počítačovou hru Humankind (a možná nějakou ekologickou verzi vanilkové zmrzliny), historie bude shovívavá…

…

…vedli jsme si dobře!