Final Fantasy VII Remake

Znovuzrození 23 let staré legendy se neobešlo bez obětí. Přesto jde o brilantní podívanou

Zdroj: Square Enix
14. 4. 2020
Název hry: Final Fantasy VII Remake Vývojář: Vydavatel: Datum vydání: 10. 4. 2020 Platformy: , Recenzovaná verze: PlayStation 4 Žánr:

Přestože se jedna celá generace her blíží ke konci, herní průmysl stále hledá definice metrik pro měření kvality předělaných a remasterovaných her. Jaká je ta správná doba zrání a kolik věcí si můžete coby vývojář dovolit změnit tak, abyste pozdvihli kvality korunované ikony na moderní úroveň, ale současně nešlápli do hadího hnízda plného nadšených fandů? Square Enix přináší svou vizi ideální reimaginace zásadního titulu Final Fantasy 7, a to 23 let po jeho uvedení na trh.

Cesta do neznáma

Co si budeme povídat, předělávání natolik ikonické legendy, pokládající základy nejen značky, ale celého žánru těžkotonážních RPG her následujících dekád, je nepochybně náročná práce pro každého virtuálního kovboje. Skoro se dá říci, že se v takové pozici dobrovolně berete jako rukojmí, jelikož následování všemi oblíbené „sedmičky“, byť s dobrými úmysly, je plné pastí a nevyzpytatelností. A jak překlopit 100+ hodin trvající monstrozitu plnou unikátního obsahu a protkanou komplexním příběhem do moderní podoby, zvláště když jste pověstní produkčními kvalitami a až laboratorním smyslem pro detail? Můžete začít třeba tím, že hru rozbouráte na víc částí!

Magické sousloví „epizodická hra“ není v případě Final Fantasy 7 Remake vhodně použité, přestože se jedná jen o první část jinak mnohem delšího příběhu, který nám bude dávkován v průběhu nadcházejících let. Než začnete panikařit, revitalizovaná sedmička je plnohodnotná hra za plnohodnotnou cenu, nenechte se zmást vazbami na originál, který paradoxně může vaše vnímání remaku negativně ovlivňovat. Ale je to právě věrnost vyprávění a zasazení do industriálního města Midgar, které vás hned v úvodních minutách obejme a ujistí, že to tvůrci s potemnělým nádechem cyberpunku a zajímavých postav vtažených do víru událostí myslí skutečně vážně. A že se tentokrát ještě za hranice makem poháněného Midgaru nepodíváme? Nebojte, práce budete mít více než dost…

Úvodní průlet nad městem Midgar končí až v botách Clouda, ex-zaměstnance záporácké korporace Shinra a nynějšího žoldáka, který pro pár mincí chladnokrevně udělá cokoliv a třeba i zradí svého někdejšího zaměstnavatele. Svým zapojením do ekoteroristické organizace Avalanche nakonec spustí hned několik neočekávaných událostí, které vedou až k poznání nových přátel a neodkladné politické konspiraci. Na ploše bezmála 30 až 40 hodin vám hra naservíruje v jádru dobře známý příběh původní hry, který se v klíčových zápletkách nemění, ale je vám prezentován prostřednictvím upravené perspektivy, která už ovšem přináší řadu změn a svěžesti. Některé příběhové události jsou pryč, jiné naopak přibyly, stále však platí, že se vše točí kolem Clouda, Barreta, Tify a Aerith, čtveřice hrdinů, kteří se musí postavit falešnému obvinění z terorismu.

Počátek začátku

Stejně jako hra nabízí pohled na řadu fascinujících příběhových katarzí, průběžně rozvíjí i vztahy mezi postavami, které jsou nově mnohem živější díky dabingu. První díl slouží jako budovatel děje, jehož plného rozvoje se dočkáme teprve až v dalších hrách, přesto coby samostatný příběh odehrávající se na půdě jednoho města funguje velmi dobře a dává hráči k dispozici ucelený příběh, z něhož postupem času začne na povrch prosakovat příslib šťavnatější zápletky a hloubky postav. Velmi silný dojem celistvého světa posiluje vedle skvělého vyprávění i design Midgaru, který má tentokrát mnohem více vrstev a jehož vizuální styl v hráči přirozeně probouzí chuť prozkoumávat.

Výzva pro fajnšmekry

Majitele velkých virtuálních koulí potěší několik (bohužel málo) nepovinných soubojů! Věděli jste, že můžete na svou stranu získat bájného Leviathana nebo ikonického dračího Bahamuta? Zastavte se na slůvko u Chadleyho v poslední třetině hry a on vám dohodí prácičku!

Struktura hry je pevně daná, zapomeňte na typický lineární přístup, který je v pozdní fázi hry nahrazen plnohodnotným otevřeným světem. Místo toho se v několika kapitolách dostanete do otevřenějších hubů bez větší funkční hloubky, kde máte šanci splnit hrst vedlejších úkolů předtím, než se vydáte na další šťavnatou túru napříč městem. V tomto smyslu se hra vymyká svému vlastnímu DNA, svobodu a obsah mění v téměř čistě příběhové JRPG, v čemž je také jeho největší síla. Sám Midgar má hned několik příchutí, které dávají vaší cestě směr a pocitu růstu. Na začátku se prodíráte bohatým a čistým městem v sektoru 1, kde rozpoutáte peklo odpálením prvního reaktoru, jen abyste se následně probili až do chudinské čtvrti nacházející se pod vrchními štíty města.

Právě slumy vám poprvé dají více volnosti a také osvěží vaše putování prvními dotyky slunečního světla. Přímým kontrastem je pak návštěva Wall District, kulturní undergroundové čtvrti, kterou má pod palcem místní gangster a profesionální úchyl Don Corneo. Právě zde se odehraje ona památná scénka s převlékáním, zasoutěžíte si ve dřepech a přítazích a ochutnáte tak trošku jinou kuchyni. Detaily v designu úrovní skvěle vykreslují atmosféru světa a v kombinaci s hudbou i hlubokým ambientním ozvučením je Final Fantasy VII Remake důkazem, že i přes totální změnu konceptu lze zachovat a vylepšit základní kostru příběhového hry, kterou třeba už dobře znáte. Ačkoliv je to svět velmi hezký napohled, má i několik svých much.

Krásná napohled, mrtvá uvnitř

Problém tkví v absenci interaktivity prostředí a odstupu, který si tím od hráče vytváří. Většina úrovní představuje pouze izolované koridory propojující větší křižovatky, u nichž postrádáte zásadní motivaci k průzkumu. Když už totiž najdete dobře schovanou truhlu, nikdy neobsahuje zásadní předmět nebo tajemství, které vám zlepší život a odmění vás za dodatečnou snahu. Při cestování mimo zásadní příběhové oblasti pak spousta lokací připomíná spíše dlouhé chodbičky s účelem vás zabavit dialogem a uměle zpomalit opakujícími se potyčkami. Není to problém absence otevřeného světa, nýbrž bezvýznamnosti kulis, které nesou hodnotné vizuální poselství, bohužel bez funkčních implikací na váš postup hrou.

Změna koncepce se pak logicky nejvíce dotkla soubojového systému, kterého si užijete stejným podílem jako animovaných filmečků. Vývojáři nechali spářit originální sedmičku s patnáctým dílem, aby vyšlechtili ultimátní kříženec tahového systému s exekucí útoků a pohybem v reálném čase. Synergie jednotlivých prvků v „soubojáku“ je přímočará a snadno uchopitelná. Každá z postav může používat základní útoky, bránit se a uskakovat v reálném čase, čímž přirozeně nabíjí i bodíky pro aktivní skilly a kouzla. Čím efektivněji používáte tyto základní pohyby, tím rychleji nabíjíte i vaše speciály a zvyšujete svoje šance na přežití. Tímhle vzniká velmi pohlcující soubojový systém, který vám dává instantní zpětnou vazbu, stojí na bleskových reakcích a způsobuje orgasmy s každým úspěšným zásahem, který je doprovázen sprchou efektů a létajících zubů!

V základu se pak Final Fantasy VII Remake hraje jako hack’n’slash s dodatečnou taktickou vrstvou, kde každou z postav přímo ovládáte a určujete její akce. Na papíře skvělý model má ovšem v praxi řadu problémů a ve výchozím nastavení vás mnohdy iracionálně potrápí. Umělou inteligencí ovládaní parťáci totiž používají jen základní útoky, a to i v dost pochybné frekvenci, tím pádem je jejich přidaná hodnota založená na odlákání pozornosti, spíše než na větším přispění do chodu bitvy. Od hráče se pak čeká mnohdy až nepříjemná míra micro managementu, kdy musíte rychle přeskakovat mezi postavami a dávat jim příkazy, což bolí o to víc, když se snažíte zredukovat všechna rizika. Pokud například některá z vašich postav zemře nebo je na kritické hranici, musíte se přepnout na postavu, která má zrovna nabito a může léčit, případně oživovat.

Revoluce, jó, to je dřina!

V dobách, kdy jste jen rozhazovali příkazy to nebyl problém, tentokrát ovšem v reálném čase létáte z místa na místo a řešíte desítky hazardů kolem vás, často tak máte problém udržet naživu hlavní postavu a absence autonomie parťáků je tím pádem fatální. Přepnout se můžete do úplně základního „čekajícího“ módu, který ovšem vývojáři označují za ten nejsnazší způsob, jak hru hrát, spíše než za alternativní model. Nevykládejte si to špatně, souboje patří vizuálně k absolutní špičce herního průmyslu a když si všechno sedne a spojíte dohromady řetěz útoků, vznikne vám scéna jako vytvořená Bohem, která by zasloužila automatizaci alespoň základních akcí nebo nástroj umožňující jejich stavění. Absolutní chaos při kydlení skupinek nepřátel pak logicky potlačuje jakékoliv čtení vašeho okolí a ze všeho se tak často stane jeden velký a dokonale vypadající chaos, kterému v těsných koridorech nepomáhá ani ultra chaotická kamera. Přesto je průběžné osvojování schopností a využívání klíčových schopností postav maximálně uspokojující, postavené na odhalování slabostí jednotlivých enemáků. Cloudův sekundární režim útoku například dovoluje sekat ještě ostřeji výměnou za pomalejší pohyb, Barret je vynikající tank útočící na dálku, Aerith je esenciální mág a Tifa exceluje v oslabování nepřátel.

Absolutní chaos při kydlení skupinek nepřátel pak logicky potlačuje jakékoliv čtení vašeho okolí a ze všeho se tak často stane jeden velký a dokonale vypadající chaos, kterému v těsných koridorech nepomáhá ani ultra chaotická kamera.

Nutno podotknout, že většina výše zmíněných neduhů se týká běžných soubojů, boss fighty jsou pak benchmarkem kvality a stropem toho, co kdy značka Final Fantasy nebo konkurence nabídla. Prvně, jedná se o maximální vizuální balet, kde se scéna v průběhu bitvy často radikálně mění a kde jsou animované sekvence maximálně přirozeně integrované do přechodů akcí. Například Abzu, uslintaný mazlíček kterého má Don Corneo schovaného v kanálech pod svým bejvákem, má možnost ovládat místní kanalizaci a průběžně zaplavovat bojiště toxickou vodou, tudíž se musíte mít neustále na pozoru nejen ve vztahu k bossům, ale i svému okolí. Každý boss je unikátní a vyžaduje unikátní přístup, správným nasloucháním a čtením situace vám i okolnosti často dovolí využít taktických výhod ve váš prospěch, například tím, že někomu useknete část těla.

Hack sem, slash tam

Vaše počínání v soubojích pak přímo ovlivňuje i čtveřice základních rozvojových mechanismů vašich postav, přičemž nad základním levelováním a vylepšováním zbraní ještě stojí volba materií a summonů. Materie jsou spjaté s příběhovým jádrem hry, slouží tak k otevírání nových dovedností či pasivních vylepšení a nabízí nejkomplexnější systém ve hře, který je ovšem dostatečně přímočarý a snadno uchopitelný. Možnost linkování a kombinování specifických kusů vám pak dovolí vytáhnout potenciál vašich postav o fous výše, přesto se ale obejdete bez něj. Největším problémem je paradoxně rozvrstvené a podivně izolované uživatelské rozhraní, na jehož rozložení si budete tvrdě zvykat.

Kámo, zpomal trochu!

Není tajemstvím, že výchozí obtížnosti hry postavená na real-time ovládání je díky přehnanému vizuálnímu stimulu extrémně nepřehledná! Nebojte se využít klasický model, který se o útočení a pohyb postará za vás. Na vás je monitoring situace a vybírání těch správných akcí. Ačkoliv je tento mód nepochybně snazší, dává hře určitý řád a čas na taktizování.

Final Fantasy VII Remake je vynikající příběhové RPG, které se dokázalo povznést, byť jen v rozsahově omezeném vzorku, nad původní hru. O tom není pochyb a pokud očekáváte svých 40 hodin příběhu, budete maximálně nadšení. Největší slabinou novinky je paradoxně absence jakéhokoliv smysluplného endgame obsahu a nepovinných úkolů. Podotýkám, že se bavíme o žánru her, který na hustotě motivačních vrstev, prozkoumávání a odměnách buduje posledních 30 let, jejich absence je tak naprosto zásadní. Jistě, na konci hry si můžete vyšlápnout na nepovinné summony, které si lze přivlastnit, což je ale k ničemu, protože na vás nečeká žádná výzva, při níž byste je rozumně využili. Nečekejte schované hádanky nebo tajné lokace, nečekejte ani ultra tuhé bossy, u nichž nepřipravení hráči vydrží naživu zhruba 1 vteřinu.

Jen o kousek víc…

Postranní úkoly pak představují generické donášky a chytačky monster s jemnou narativní omáčkou, nic zásadního vám ovšem nepřinesou, a tak je i výsledný dojem z odměny zanedbatelný. Final Fantasy VII Remake pak funguje skvěle v přímce, jako cesta z bodu A do bodu B a jen zřídka odmění hráče očekávající JRPG standard. Oněch 40 hodin hraní je pak velmi reálná sazba, která je maximálně lichotivá a adekvátní. Jakmile závěrečné titulky odbijou konec, můžete se ponořit do nově odemčené obtížnosti nebo zpětně navštívit dohrané kapitoly, což je ale jen velmi slabou náplastí na téměř neexistující nepovinný obsah.

Mocná předělávka neméně mocné hry je pak audiovizuální pornografií, která už olizuje hranice nové generace. Nově nahraný soundtrack respektuje původní melodie a v tandemu s vizuálním stylem a technickou nedotknutelností grafiky zdvihá prostředníček konkurenci, a to i přestože má občas problémy s dočítáním textur. Hra zkrátka vypadá famózně a díky godlike úrovni detailů i ve vzdálených místech si město užijete z úplně jiné perspektivy. Za zmínku stojí i efekty všeho druhu, jakmile poprvé vypustíte summona a jeho speciální útok, všem dětem v okolí se roztečou zmrzliny!

Final Fantasy VII Remake

  • Nový pohled na existující příběh přináší řadu svěžesti
  • Midgar je díky detailům a loru více než jen město bez duše
  • Hra patří vizuálně a zvukově k tomu nejlepšímu na trhu
  • Soubojový systém je snadno uchopitelný a maximálně odměňující
  • Vylepšování postav má více velmi přístupných rovin
  • Absence smysluplného endgame a jinak nepovinného obsahu
  • Vrstevnatost uživatelského rozhodnutí je obtěžující
  • Nutnost micro managementu i základních akcí v soubojích
  • Nepřehlednost soubojů na úkor vizuální kvality
  • Bojová kamera v těsných koridorech vás nemá ráda
Final Fantasy VII Remake začíná jako příběh jednoho obyčejného žoldáka a končí hodinovou sérií jedněch z nejexplozivnějších boss fightů všech dob. Brilantní příběhové JRPG s produkčními kvalitami jako z jiného světa uctívá originál a připravuje důstojnou půdu pro pokračování. Chaotický soubojový systém a velmi ploché postranní mise s prakticky neexistujícím endgame obsahem jsou ovšem výrazným šrámem na jinak skvělé pouti.
8 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

9

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Další informace Rozumím