Final Fantasy VII Rebirth

Čtyři roky čekání jsou u konce. Doslova za pár dní se budou moci hráči konečně pustit do druhé části rozmáchlého remaku Final Fantasy VII, jednoho z nejoceňovanějších dílů celé série. Už jen fakt, že si remake vyžádá tři plnohodnotné hry a zabere vývojářům ze Square Enix pravděpodobně více než deset let práce, je důkaz, že se v prostoru série Final Fantasy rodí něco neobyčejného. Bez ohledu na to, že s kostrou příběhu jsou hráči původního titulu z roku 1997 obeznámeni a nad rámec moderní grafiky či úprav v soubojovém systému čekají zejména na nově zamíchanou zápletku a vyústění důležitých momentů. I proto je ale tak přitažlivé remake hrát a lidé ze Square Enix i napodruhé potvrdili, že touhle velkolepou předělávkou jsou schopní bez kompromisů zasáhnout jakéhokoliv hráče.

Tam, kde jsme skončili

První část remaku Final Fantasy VII z roku 2020 skončila opuštěním Midgaru s tím, že verze Intergrade ještě rozšířila závěrečnou scénu o příjezd do vesnice Kalm a sekvenci, v níž Zack zachraňuje Aerith. Dává proto smysl, že druhá část s podtitulem Rebirth navazuje tak těsně, jak jen to jde a dává jasně na srozuměnou, že bez znalosti prvního dílu byste se do hraní pouštět neměli. Nevidím to samozřejmě jako žádnou překážku, vývojáři ani nenaznačovali nic jiného, ale pokud je to už nějaký čas, kdy jste první část dohráli, je rozhodně na místě některé body si připomenout. Za tímto účelem se přímo v menu hry nachází možnost zrekapitulovat si uplynulé události prostřednictvím pěkně střiženého videa, s přihlédnutím k tomu, jak velké Final Fantasy VII je, jsem však i já na některých místech odbíhal k Wikipedii a YouTube, abych si některé části osvěžil. Jinak řečeno, vývojáři berou původní námět a foukají do něj jako do plážového míče se snahou nahustit ho až téměř k prasknutí. Vše i v Rebirth má spoustu prostoru a když chcete, můžete příběhové části nasávat opravdu plnými doušky.

Zdroj: Squre Enix

Vše se samozřejmě točí kolem ústřední čtveřice ve složení Cloud, Tifa, Aerith a Barret, pobíhat s vámi ale bude i Nanaki alias Red XIII a v různých fázích příběhů dojde také na, řekněme, různá překvapení. Tady se už přirozeně pouštím na velmi tenký led, a ačkoliv chápu dychtivost některých z vás, o příběhových zvratech, dalších hratelných postavách nebo nejrůznějších pomrknutí mluvit opravdu nechci. Mohu ale potvrdit, že ne vždycky budete sledovat osudy hlavní skupiny, ne vždycky se věci budou dít tak, jak si myslíte, že se dějí a vývojáři rozhodně nešetří matoucí mlhou a nejasnými chvílemi, kdy budete spolu s Cloudem váhat, zda sledujete realitu, nebo nějakou představu. Protože v původním Final Fantasy VII takové momenty jsou, promítají se přirozeně do Rebirth a v kombinaci s moderní filmařinou a detailní grafikou vypadají skvěle. Cutscén, dialogů a momentů, kdy jen s ovladačem v ruce sledujete, co se děje na obrazovce, je úctyhodné množství, vývojáři ale velmi obratně zachází s kamerou, nechávají postavy odříkávat vskutku smysluplné dialogy a prostoru pro nudu nebo nutkání něco přeskakovat jsem nenašel mnoho. Ano, v některých vypjatých situacích se dlouhé nehratelné sekvence zdají možná až příliš dlouhé, jde ale jen o momenty, kdy víte, že se někde jinde odehrává jiná důležitá akce a užuž chcete vědět, co se bude dít dál.

Skvělé postavy ve skvělém světě

Za filmovou přitažlivost vděčí Final Fantasy VII Rebirth skvěle napsaným postavám. S tím, že remake přinesl dabing a ještě tak prohloubil možnost naplno se s hrdiny sžít, jde o báječnou, bohatou a stále dostatečně svěží podívanou. Nově také mnohem více záleží na tom, jaký vztah si z pozice Clouda s ostatními vypěstujete skrze nejrůznější interakce. Některé jsou volitelné a máte možnost ovlivnit dopad svých slov nebo činů, jiné se dějí automaticky během příběhových misí podle toho, kdo s vámi zrovna daný úkol plní. Příjemné je, že hra vás od ničeho příliš nenutí, ale spíše příjemně motivuje a naznačuje, že pokud budete vztahy pěstovat, můžete se skrze ně dostat nejen k povětšinou veselým dialogům, ale také funkční spolupráci během soubojů. K těm až za chvilku, Rebirth se nicméně snaží velmi přirozeně spojovat dění mimo akci s tím, když se musíte někomu postavit a nad rámec nejrůznějších hlášek během boje vás nechává ve dvojici s některou z dalších postav provádět opravdu silné a mnohdy i rozhodující útoky.

I přes množství bláznivých momentů a vtípků velmi ovlivněných přístupem japonských vývojářů předkládá druhá část remaku chvíle, při kterých se vám bude hrůzou, dojetím či smutkem tajit dech

Ne všechno je ale tak veselé, jak se v porovnání s místy velmi ponurou první částí může zdát. Na pozadí se stále odvíjí těžký příběh o Sephirotovi, Shinře nebo jen o tom, že po Cloudově skupině stále někdo jde, což ještě prohlubuje stav hlavního hrdiny, vidiny a před všemi skrývaná bolest. Final Fantasy VII Rebirth tak dokáže být v mnoha případech velmi vážnou hrou a není vůbec těžké jí to uvěřit. Naopak, i přes množství bláznivých momentů a vtípků velmi ovlivněných přístupem japonských vývojářů předkládá druhá část remaku chvíle, při kterých se vám bude hrůzou, dojetím či smutkem tajit dech. Opět, nechci prozrazovat příliš, jen chci těm, kdo mají ze zdlouhavě a komplexně vyprávěného příběhu trochu strach, že se opravdu není čeho bát. Všechny důležité momenty jsou zpracovány s obrovským respektem k původní hře a i tak dokázají přinášet nová překvapivá vyústění, nad kterými budeme muset společně přemýšlet až do vydání závěrečné části. Naznačím jen, že osudy Aerith nebo Zacka patří k tomu nejzamotanějšímu, co Rebirth předkládá a jistí si zřejmě nebudete ani po skončení hry. Protože se ale jedná o prostřední díl, nevnímám to jako nedostatek, ale naopak jako vítaný cliffhanger pro závěrečnou část.

Ještě větší volnost

Co je rovněž z mého pohledu lepší na Rebirth v porovnání s prvním Remakem, je zpracování světa. Je to možná trochu neférové srovnání, protože vývojáři šli po původním příběhu, ale prostřední část Final Fantasy VII přináší asi nejvíce ikonických míst a momentů, kterých se samozřejmě dočkáte. Už jen odchod z Kalmu a první návštěva Grasslands ve vás musí vyvolat úsměv, ať už předlohu remaku znáte, či nikoliv. Chocobové, bažiny, doly, Junon, loď, Costa del Sol, Gongaga,… Tohle všechno střídá smutné sektory Midgaru a nabízí tolik potřebnou pestrost. Rebirth tak skutečně působí jako pytlík lahodných bonbónů, které vám všechny chutnají přibližně stejně, a možná proto se jich nemůžete nabažit. I díky tomu na mě Rebirth působí ještě o chlup lépe nežli sekvence z Remaku a je to patrně i jeden z nejdůležitějších bodů, který obě části předělávky odlišuje. Tohle, a pak snaha vývojářů reagovat na kritiku první části, která se týkala nepříliš smysluplné náplně vedlejších misí či úkolů. V tomhle ohledu se Rebirth skutečně posouvá na další úroveň a zůstat v jednotlivých regionech, užít si úkoly od dobře napsaných postav, pomáhat jim a pomáhat tím vlastně i sobě, je plnohodnotnou součástí zážitku. K úkolům se navíc můžete téměř kdykoliv vracet, přerušovat tok hlavní dějové linky, vylepšovat vlastní vybavení, hledat nové materie nebo se prostě jen odreagovat u množství miniher, které Rebirth přináší. Z druhé strany se ale tímhle vůbec nemusíte zabývat a klidně jít jen po příběhu. Díky třem úrovním obtížnosti a vcelku přirozeným příbytkem vylepšení, materií i peněz, jsem nepocítil nutnost nikde grindovat nebo se zdržovat, když jsem nechtěl. I za tohle zasluhují vývojáři pochválit.

Stále ty stejné problémy

Bohužel ale nemůžu Rebirth hodnotit jen pozitivně, zvlášť v kontrastu s tím, jak výše popsané věci fungují a jak dobře jsou zpracované. Asi největší problém mám se soubojovým systémem, který je funkční, nabízí přesně tolik možností, abyste mohli ukočírovat i ostatní členy party, ale i kvůli tomu trpí na nepřehlednost a opravdu silnou nutnost mikromanagementu téměř všech činností. Kamera v soubojích je už z povahy střetů s velkými nepřáteli mnohdy ve velmi úzkých koridorech či arénách plných předmětů hodně divoká. Protože hra nešetří efekty, mnohdy ani nic moc nevidíte. A opravdu velmi často se mi stávalo, že vůbec nesleduji boj, ale pouze rychlé menu pro spouštění útoků či dalších schopností. Problém jsem měl často i s létajícími nepřáteli, které postavy bez útoku na dálku, samozřejmě, nemohou aktivně napadat. Určitě lze namítnout, že vhodnou volbou materii coby upgradů zbraní, případně získanou synergií s ostatními postavami lze i například s Cloudem útočit na dálku a do vzduchu, ale není to úplně přirozenost, takže takové souboje jsem často odehrál s jinými postavami. Naproti tomu souboje s bossy, kdy proti vám stojí jeden jasně definovaný protivník, jsou pro změnu vizuálně fantastické a užijete si v podstatě v jakékoliv části hry. V kombinaci s tradičně skvělou hudbou tak jsou tím skutečným vyvrcholením vaší akční snahy a s dobře nastavenou obtížností budou tak akorát těžké, abyste z vítězství měli dobrý pocit.

Minihry jako v Like a Dragon

K vedlejším misím, které rozšiřují příběhy některých postav a vaše povědomí o světě, se tentokrát přidává i masivní porce miniher. Etalonem všeho je karetní hra Queen's Blood, ale můžete hrát na piano, čeká vás deskovka Fort Condor, bojovková minihra, závody na Chocobech, fotbal v duchu Rocket League nebo třeba jízda na G-Biku. I tohle má Rebirth navíc a i proto byste si ho měli zahrát.

Druhou věcí, která mě trápila skoro celou dobu, je vlastní výkon hry na PlayStatonu 5. Tohle téma se hodně řešilo už v případě demoverze, kdy se režim výkonu, slibující 60 fps, velmi drasticky podepsal na kvalitě obrazu a množství detailů. Natolik, že vývojáři přispěchali ještě před vydáním recenzí s updatem, který grafiku trochu vylepšuje zejména ve smyslu její ostrosti. Pořád je jasně viditelné, že hrajete v mnohem nižším rozlišení nežli v režimu kvality, ale objekty už nejsou tak rozmazané, byť z druhé strany jsou patrnější kostrbatější nebo ne tak přirozené zostřené hrany objektů. Musím ale potvrdit, že po chvíli hraní v 30 fps na mnohem pohlednější režim kvality jsem si docela zvykl a nepociťoval jsem žádné problémy v hratelnosti spojené s tím, že bych měl obraz jen ve 30 fps. Pořád to ale má k ideálu daleko a zrovna tenhle kompromis jsem upřímně dělat příliš nechtěl. Vizuálních, ale třeba i haptických vjemů má nicméně člověk tolik, že to lze s přimhouřením oka ignorovat a třeba jen doufat, že nějaká budoucí „Intergrade“ pro PC nebo třeba výkonnější PlayStation na tom bude lépe.

Zdroj: Square Enix

Trochu toho RPGčkování

Je vlastně docela složité mluvit o hře, na kterou čeká tolik lidí a vy ty nejlepší věci nemůžete nebo prostě jen nechcete prozradit, i přes některé nedostatky ale musím potvrdit, že Rebirth je fantastická jízda. Troufám si tvrdit, že i pro hráče, kteří žádné Final Fantasy nikdy nehráli a začali právě první částí remaku „sedmičky“. Kromě příběhu, mnoha postav, úsměvných scén a vypjatých momentů se totiž ve hře skrývají i uspokojivé prvky RPG, ať už se jedná o popisovaný vztah s postavami, rozvíjení schopností celé party na vlastních stromech schopností či akcí nebo vylepšování zbraní. Vývojáři rovněž nekladou hráčům pod nohy překážky v podobě nemožnosti měnit si build, takže pokud se vám něco na ploše přibližně 45 hodin omrzí, můžete vše rychle přeskládat, nahodit znovu a zkusit to úplně jinak. Nepřátel je spoustu, momentů pro využití nových schopností jakbysmet a i já, stará konzerva, jsem se přistihl u toho, jak některé věci měním za běhu, případně nechávám chvíli Clouda Cloudem a pouštím se do soubojů s někým jiným. I tohle je příklad, že vývojáři rozhodně ví, koho oslovují a co mají hráči Final Fantsy či JRPG obecně rádi. Mnohá vylepšení oproti Remaku pak dělají z Rebirth přirozenou cestou další evoluční krok a připravují všechno k dramatickému finále. Projít na konec druhé části je však vyslovená radost a už dlouho jsem nepocítil tak nutkavou chuť vracet se a vyzobávat věci, které jsem v průběhu zběsilé jízdy k závěrečným složitým okamžikům trochu pomíjel. V tomhle Rebirth dokazuje, že se celý remake ještě má kam posouvat a že skutečně nejde jen o servis pro pravověrné fanoušky. Tohle je zkrátka plnohodnotný komplexní titul, který si milovníci her na hrdiny nesmí nechat ujít.