Dragon's Dogma II

Ačkoliv si jméno japonského designéra Hideakiho Icuna spojují hráči především se série Devil May Cry, v roce 2012 udělal krok stranou a se svým týmem v Capcomu vydal akční RPG Dragon’s Dogma. Přijetí hry bylo velmi pozitivní, titul si z recenzí odnášel převážně vysoké známky a hráči i dlouhé roky po vydání oceňují, jaký přístup Icuno zvolil zejména v souvislosti se zpracováním otevřeného světa. A nutno ještě jednou dodat, že se bavíme o roce 2012 a tedy i možnostech PlayStationu 3, resp. Xboxu 360, na které Dragon’s Dogma dorazilo nejdříve. Hra byla zajímavá tím, že nevedla hráče za ruku a snažila se s ohledem na tehdejší možnosti a postupy nabídnout volnost nejen v rozhodování, ale třeba i v přístupu k plnění dílčích úkolů. Systém pomocníků – pawnů – pak zaručoval, že i v těžkých chvílích nemusí hráč spoléhat jen sám na sebe a v kombinaci s pohlednou grafikou i zajímavým příběhem dopadlo vše nad očekávání. Není se proto čemu divit, že druhý díl, který už za několik dní dorazí, je hlavně oddanou komunitou netrpělivě očekáván, a my vám už na úvod téhle recenze můžeme říct, že pokud se vám líbila původní hra, bude se vám líbit i Dragon’s Dogma II. Pokud ale nemáte předchozí zkušenost, možná budete trochu zaskočeni…

Falešný Arisen

Příběh Dragon’s Dogma II není přímo napojen na děj první hry. Ačkoliv se budete pohybovat ve stejném světě, hra vás uvrhne do jeho alternativní dimenze a okolnosti kolem vyvolených Arisenů, v úvodu zmíněných Pawnů, ale i obyčejných lidí, se začnou odehrávat nanovo. I tentokrát vývojáři přišli se zajímavou zápletkou, která by mohla potěšit všechny, kdo mají rádi nejrůznější intriky, vysokou hru vlivných lidí, politická témata, zrady a nečekaná vyústění situací, o nichž jste si mysleli, že jste je už dávno prohlédli. Hybatelem veškerého dění v Dragon’s Dogma II je boj o trůn, do kterého se pustila královna regentka Disa se zájmem zajistit panovnickou sesli pro svého dospívajícího syna. Ve světě Dragon’s Dogma ale není nic úplně jednoduché, protože právoplatnými panovníky království Vermund jsou tzv. Sovrenové, tedy vyvolení Ariseni, kterým se podaří zabít draka, s nímž jsou už od svého procitnutí spojeni. Tohle všechno Disin manžel splňoval do chvíle, než byl odstraněn, a aby si Disa udržela své postavení, instalovala na trůn falešného Arisena, proti kterému budete po celou hru osnovat plány. Oním skutečným Arisenem, a tudíž i právoplatným panovníkem, je totiž souběhem událostí právě vaše postava, s čímž naplno souhlasí i velitel palácové gardy Brant, který vám bude po značnou část hry pomáhat a předkládat důležité úkoly vedoucí potenciálně až ke svržení Disy.

Zdroj: Capcom

Důležitých příběhových postav, na které během hraní narazíte, je však celý zástup a minimálně přední představitelé Vermundu, resp. druhého království Battahl, se vývojářům povedli. Jejich charaktery jsou dostatečně dobře vykreslené, i když někdy sklouzávají k očekávaným archetypům, a dialogy s nimi působí obstojně. Bohužel se to ale týká spíše obsahu těchto promluv, nežli jejich podání, protože herecké výkony nejsou kvůli zbytečnému přehrávání příliš přesvědčivé, a co je nutné rovněž zmínit, vaše postava bude celou dobu mlčet. Jsou hry, kde mi to příliš nevadí, ale s přihlédnutím k tomu, kolik dialogů a interakcí v Dragon’s Dogma II zažijete a jak velikášsky je koncipován celý příběh, jsem nad tímhle rozhodnutím nejednou zalitoval. Zbytečně to sráží produkční kvality, i když si z druhé strany umím představit, že dabing hlavní postavy by mohl u mnoha hráčů vést ke zbytečnému odpoutání jejich představy od výsledku připraveného vývojáři. Stejně jako v případě Baldur’s Gate III mi to ale bylo ve finále na překážku a vtáhnutí do děje z mojí strany místy opravdu drhnulo. Přesto hodnotím příběhovou část velmi dobře, nejde jen o jednoduchou zápletku, jejíž výsledek byste mohli sami odtušit a skutečně mě Dragon’s Dogma II několikrát překvapilo. Čím se navíc blíží hra k finále, k němuž se bez zbytečného zdržování cestou dostanete přibližně za 35 hodin, atmosféra povážlivě zhoustne a samotný závěr je pak okořeněn ještě jednou specialitou. Sami vývojáři ale žádali, aby o úplném konci a tím, co se stane po něm či během něj, recenzenti pomlčeli. Proto tak činím i ve vašem zájmu, ovšem s dovětkem, že jde o vcelku neotřelý nápad a máte se určitě nač těšit.

Bojuj, jak chceš

Protože je Dragon’s Dogma II akční RPG, patrně si dokážete představit, co všechno ve hře budete dělat. Začneme-li soubojem, na který narazíte v podstatě na každém kroku mimo osad, vesnic či měst, hra před vámi otevírá tolik možností, až se vám zatočí hlava. Příjemné je, že po vzoru jiných moderních RPG se vývojáři z Capcomu nesnažili hráče příliš svazovat nějakým jedním zásadním rozhodnutím, takže ať už si na začátku vyberete jakékoliv povolání, budete moci velmi snadno přijímat i vlastnosti dalších. Vše začíná v editoru, o kterém se už díky jeho uvolnění předem psalo v uplynulých týdnech, a skutečně máte i zde volnou ruku v tom, jak bude protagonista či protagonistka vypadat. Asi nejdůležitější je zvolit si typ postavy, se kterým hra dále pracuje ve smyslu nosnosti a dalších atributů. Pak už se můžete vyřádit v mnoha a mnoha sekcích upravujících i ty nejjemnější detaily a vyslat do boje třeba sebe sama. První střety s gobliny pak naznačí, že souboj není nikterak složitý, byť přirozeně musíte sledovat spotřebovávání staminy i zdraví a mít přehled o tom, kde se nachází další nepřátelé, aby vás někdo nepřekvapil výpadem z boku či zezadu. Kamera tomu ale bohužel příliš nenahrává, je posazená velmi blízko vaší postavě a s ohledem na to, že mnohdy nebudete čelit jen nepřátelům vašeho vzrůstu, ale naopak monstra narostou do obrovských výšek či se vznesou do vzduchu, přehled nebudete mít vždy. Velmi často jsem také narážel na glitche kamery v těsných místech, jako jsou chodby jeskyň či těsné průrvy ve skalách, a v kombinaci s efekty kouzel, plameny nebo třeba blesky toho v mnoha chvílích neuvidíte věru mnoho.

Dragon’s Dogma II přichází i se sociální vrstvou, protože Pawnové jsou buďto vytvořeni přímo vývojáři, ale převážně jde o pomocníky skutečných hráčů, které můžete skrze Pawny identifikovat.

Z druhé strany se ale musí nechat, že možností, jak bojovat, je nepřeberné množství a přirozeně se odráží ve výbavě i dílčích schopnostech vaší postavy. Speciální útoky, z nichž můžete mít aktivovány čtyři, jsou dostatečně rozmanité u všech povolání a lze mezi nimi vysledovat i funkční rozdíly, resp. vybírat podle typu nepřítele či rozestavení na bojišti přesně ty, které potřebujete. Kromě bojovníka, kterého jsem si coby specialistu na boj zblízka vybral já, můžete samozřejmě střílet z luku, kouzlit, nebo vše najednou křižit v nové třídě Mystic Spearhand, který útoky dlouhým kopím spojuje právě s magií a umí tak vhodně doplňovat oba přístupy. Můžete ale také sáhnout po Tricksterovi, chcete-li kouzlit ještě víc, sesílat na bojiště vlastní iluze a dávat prostor ostatním, aby vynikli. Ostatními samozřejmě myslím zmiňované Pawny, které potkáváte cestou, hezky se vám představí, a pak se vám nabídnou k přidání do party. Hlavního Pawna, kterého si vytvoříte už na začátku, vyměnit nelze, zbylé dva ale můžete poměrně bezpečně točit tak často, jak potřebujete, abyste je měli vždy na co nejvyšší úrovni a byli vám ku prospěchu. Na tomto místě pak Dragon’s Dogma II přichází i se sociální vrstvou, protože Pawnové jsou buďto vytvořeni přímo vývojáři, ale převážně jde o pomocníky skutečných hráčů, které můžete skrze Pawny identifikovat. Nejdůležitější ale je, že ačkoliv je ve výsledku ovládá umělá inteligence, nepočítám-li základní pokyny na d-padu, nikdy jsem neměl pocit, že mi jsou vyloženě na překážku. Vlivem ne vždy úplně přesného pathfindingu nebo obecného fungování AI, což platí i o nepřátelích, se sice mohou dostat do úzkých a padnout, pořád je ale můžete přímo na bojišti za několik sekund vzkřísit, případně je popadnout do svých, odnést do bezpečí, a vzkřísit až poté.

Samotný průběh bitvy je v zásadě bezproblémovým, dáme-li stranou zmíněné nedostatky spojené s kamerou či chováním jednotlivých aktérů bojů. Škoda jen, že se druhy nepřátel nestřídají tak často, čímž se mohou bojůvky trochu zajíst. Pokud ale sami chcete, vhodným kombinováním zbraní, schopností a Pawnů si můžete udělat z akčních pasáží to, co vás plně uspokojuje, případně vše měnit tak, abyste se nikdy nenudili. Mnohdy navíc dochází i k nečekaným situacím, kdy někdo někoho nebo něco neúmyslně zapálí, někam spadne nebo v rámci boje aktivuje jinou skupinu nepřátel a vše se během chvíle lidově řečeno podělá. Z druhé strany vám ale třeba nic nebrání v tom, abyste z boje utekli, případně nalákali nepřátele blíž k některému z obydlí a nechali do boje zapojit i neutrálně či přátelsky nastavená NPC. To se samozřejmě hodí v případě, narazíte-li na něco opravdu velkého, kam spadá i Talos jako vystřižený z Shadow of the Colossus. Jak vypadá na bojišti, vám ukázat nechci a nemůžu, ale i v tomhle případě, podobně jako v souvislosti se závěrem hry, opět potvrzuji, že se budete křenit. A nadávat, až vás rozšlápne, zajisté.

Hrajeme si na hrdiny

Nedílnou součástí celého zážitku je postupný vývoj vaší postavy, odemykání a zapojování nových schopností, levelování a posilování atributů. Zvyšování úrovně v Dragon’s Dogma II probíhá poměrně rychle, týká se i vašeho hlavního Pawna, a nehraje až takovou roli jako v jiných hrách. Získáváte ale body k nákupu nových druhů útoku, případně si levelováním posilujete životy a velmi důležitý atribut nosnosti. Vše lze samozřejmě posilovat i jinak, dočasně nebo trvale konzumací nejrůznějších předmětů či lektvarů, takže i na této úrovni přináší Dragon’s Dogma II uspokojení pro fanoušky. Až příliš často, po velkém nádechu něčeho unikátnější, ale nakonec vše přeci jen spadá do obvyklé tabulkované, kdy zkrátka hledáte ve světě o trochu silnější zbraň, o trochu lepší zbroj a řešíte, zda na ni máte peníze, či nikoliv. To není vysloveně špatně, ale ačkoliv se hře v rámci očekávání mnohdy přisuzuje až skoro božský status, neshledával jsem v tomhle ohledu na Dragon’s Dogma nic zásadně nového. Unikátní je však přístup hry k tomu, kdo ji hraje, protože stejně jako v případě prvního dílu vás tady nic nebude vodit za ruku a mnoho věcí budete muset zkrátka nějak vykoumat sami.

Názor na absentující vedení hráče, se může samozřejmě lišit, ode mně je to ale spíše varování vám, kdo čekáte další rozmáchlé akční RPG v tradičním střihu. Takové totiž nedostanete, protože postavy často nedořeknou, co přesně po vás chtějí, jen nenápadně vám třeba napoví, jak byste mohli úkolu dosáhnout, a nechají vás v něčem vysloveně vykoupat. Pokud jen trochu nedáváte pozor nebo neaktivujete určitou dávku důvtipu, ležícího kyklopa byste zřejmě jako most jen tak nepoužili. Nebo by vás nenapadlo mrštit kamenem do průsaky vody ve skalní stěně, ze které se rázem stane protržená přehrada, která smete všechno v cestě a ještě vám otevře cestu vpřed. A možná byste ani nepronikli do paláce Disy, kdyby vás nenapadlo, no, zkrátka řešení toho, jak do paláce vejít. Líbí se mi, že hra podporuje přesně ten typ myšlení, na který ve hrách často sami a někdy i rádi rezignujeme. Na některých místech toho ale na mě možná bylo místy až moc a uvítal bych, kdyby byla hra návodnější. Říkám to jako člověk, který hrál Baldur’s Gate III, nedávno Final Fantasy VII Rebirth nebo třeba Forspoken a kupu dalších podobných her, takže si můžete udělat obrázek, kde zhruba Dragon’s Dogma II leží. Za mě pak pocitu nepomáhá nepříliš přehledná minimapa a fakt, že se velké části světa od sebe příliš neliší.

Vtipné jsou pak i průpovídky mezi Pawny, které máte v partě, případně jejich schopnost navigovat vás nebo hlásit zajímavosti kolem.

Mění se ale NPC a jejich příběhy, které na vás doslova vyskakují všude kolem a aktivně spouští kupu zajímavých vedlejších questů, které jsou mnohdy úsměvné a doplněné vlastními příběhy. Ano, každý není unikátní a většina z nich má za cíl někoho zachránit, něco pozabíjet nebo přinést zpět, ale v rámci občasně nutného grindu peněz či zkušeností pro odemykání dalších schopností bylo rozhodně příjemné tu a tam někomu pomoci. Anebo se na někoho vykašlat a sledovat drobné následky, když si na vaši neochotu někdo vzpomněl a také vám ukázal dlouhý nos. V tomhle ohledu funguje hra nadprůměrně a dá se o ní mluvit jako o bohaté, což je příjemné už jen z toho důvodu, že nemusíte jít jen po příběhu, abyste se mohli dobře bavit. Vtipné jsou pak i průpovídky mezi Pawny, které máte v partě, případně jejich schopnost navigovat vás nebo hlásit zajímavosti kolem, vycházející z toho, zda už daný Pawn – patří-li živému hráči – danou lokací prošel, či nikoliv. I to je určité unikum téhle hry, na kterou se však musíte chtít napojit, aby vše fungovalo.

Tohle ale nevypadá jako Resident Evil

Kromě tohohle napojení to pak musí být nutně i ochota přehlédnout kupu technických nedostatků, kterými hra trpí. Minimálně tedy na PlayStaitonu 5, na kterém jsem ji v uplynulých dnech hrál. V první řadě chci vyjádřit určité nepochopení komentářů, reagujících na dostupná videa či obrázky, že hra vypadá fantasticky. Se vší úctou k vývojářům a RE Enginu, který pohání třeba skvěle vypadající Resident Evil, nepodává open-world v Dragon’s Dogma zrovna dobrý výkon. Barevná paleta je hodně utlumená, na některých místech se ztrácí jakákoliv plastičnost světa, textury nejsou příliš ostré a třeba detaily obličejů působí opravdu zastarale. Také animace je na pohled zvláštní, trochu trhaná, nepříliš přirozená a mnohdy do ní vstupují i glitche spojené s fyzikou objektů a těla vašeho hrdiny nebo ostatních postav či nepřátel. Samotný výkon hry pak doplácí na absenci nastavení grafických módů, takže hra běží v nezamknutých 30 fps. To znamená, že v prázdnějších lokacích máte pocit, že hra sahá k mnohem vyšší frekvenci, ale když se zahustí scéna během soubojů, pocitově mi pro změnu přišlo, že 30 fps titul neudrží. Neměl jsem bohužel prostor exaktně měřit fps, ale nepochybně se velmi rychle objeví testy, které, hádám, mé domněnky a pocity potvrdí. Není to vyslovený problém, hra se dá hrát, ale jste-li hodně orientovaní na souboj a chcete si třeba i s většími nepřáteli vysloveně pohrát, ten nejlepší pocit vám konzolová verze bohužel nedá. Určitá svízel se pak pojí také s ovládáním, které je značně komplikované a vyžaduje nejen používání „shiftů“, ale také třeba kombinuje tlačítko sprintu s tlačítkem pro interakce. Trefit otevření bedny nebo jen rychlé sebrání věcí po padlém nepříteli tak mnohdy znamená místo sprintem přeběhnout s nutností vracet se a hledat výsek pixelů, kdy se nabídka pro interakci opět objeví.

Tohle všechno ale lze částečně přehlédnout proto, že jádro hry, její volnost nebo vcelku odvážný přístup vývojářů v mnoha ohledech funguje velmi dobře a dá vám trochu jiný zážitek, než byste možná čekali. Hráčům, kteří prošli prvním dílem a těší se na modernější inkaranci toho samého, nemusím vysvětlovat, že budou spokojení. Vy ostatní ale přistupujte obezřetně, protože volnost a pobídky ke kreativnímu řešení problémů jsou vykoupeny občasnými chvílemi frustrace, zmatení nebo pocitem nezdaru.