Call of Duty: Vanguard

Tohle není druhá světová válka, ale reinkarnovaná verze bláznivých Furious 4

Zdroj: Activision
Název hry: Call of Duty: Vanguard Vývojář: , , Vydavatel: Datum vydání: 5. 11. 2021 Platformy: , , , , Recenzovaná verze: PlayStation 5 Žánr:

Letošnímu Call of Duty věnujeme samostatné dlouhé video, protože do Vanguardu jsme se zcela výjimečně pustili ve stejnou chvíli všichni tři. Ne každý má ale čas sledovat naši podrobnou debatu, a tak si novinku zhodnotíme také v klasické textové recenzi, která přirozeně odráží to hlavní, co zazní během zmíněné diskuze. Série se po čtyřech letech, které uplynuly od vydání Call of Duty: WWII z roku 2017, vrací do druhé světové války a znovu se tohoto úkolu ujali vývojáři ze studia Sledgehammer Games. Možná ji ale ani nepoznáte. Tentokrát totiž vsadili na mnohem divočejší pojetí. Zatímco WWII mohlo připomenout seriál Bratrstvo neohrožených nebo koneckonců původní hry ze série Brothers in Arms, Vanguard se nese v odlehčeném, ale současně syrovém duchu filmu Hanebný pancharti či zrušené hry Brothers in Arms: Furious 4.

Většina postav má na svou sebeprezentaci přibližně dvě mise a to je moc málo, než abyste je skutečně poznali nebo přesně pochopili, proč a za jakých okolností se vlastně zapojili do mezinárodní superjednotky snů.

Call of Duty: Vanguard protáhne hráče v singlu i v multiplayeru po bojištích z “celého světa”. Ačkoli skutečně si budete připadat jako figurka na šachovnici druhé světové války jen v příběhové kampani, a to ještě s přimhouřením obou očí, jelikož nemá tak docela tradiční strukturu ani náladu. Multiplayer se sice hraje v zásadě tradičním způsobem a jde o klasické Call of Duty, ale atmosféra nepřipomíná válečnou akci. Spíš jakési hrdinské zápolení dobových vojáků v kulisách, které mají jen imitovat prostředí druhé světové. Ale k tomu se ještě dostaneme. Hrdiny všech režimů přitom tvoří nesourodá skupinka různých postav, které ustaví speciální tým se zvláštním posláním v srdci Třetí říše na samém konci války. Jak to tak ale bývá, v příběhu se hned na začátku něco zvrtne a vlivem okolností se následně postupně seznamuje v base s tím, jak celá parta přišla ke svým jednotlivým členům.

Jinými slovy nás čeká série hratelných flashbacků, jejichž prostřednictvím se z první osoby seznámíme s hlavními hrdiny a jejich osudy během války. Každá postava nás vezme na jiné bojiště. Vypravíme se do slunného Tichomoří, rozpálené severní Afriky, mrazivého Stalingradu i do deštivé Normandie. Naneštěstí, i když samotný koncept střídání postav je stále zajímavý a Vanguard díky tomu nabízí na pohled mnohem pestřejší úrovně než třeba Call of Duty: WWII, s jednotlivými postavami strávíme příliš málo času, než aby nám na nich skutečně záleželo. Většina postav má na svou sebeprezentaci přibližně dvě mise a to je moc málo, než abyste je skutečně poznali nebo přesně pochopili, proč a za jakých okolností se vlastně zapojili do mezinárodní superjednotky snů.

Samotnou hratelností vás přitom mise také nepřekvapí. Čeká vás obvyklá porce Call of Duty bez snahy o větší inovace. Paradoxně za nejslabší lze označit začátek hry, který nejvíc trpí na skripty a minimální svobodu. Úvod není nijak velkolepý, ale postupně se dojem vylepšuje, i když ani jednou nenarazíte na opravdovou novinku. V případě Black Ops Cold War se alespoň vývojáři snažili o malá překvapení, jakým byla špionážní mise v Berlíně nebo akce v ústředí KGB, která měla různá řešení. Autoři loni nabídli volitelné úkoly, možnost občas alespoň trochu sejít z cesty, uměli zvolnit tempo. Postup v rámci Vanguardu je vždy přísně lineární. Nesmíte uplatnit žádnou invenci, jinak vás hra potrestá smrtí i na místě, kde to nedává smysl. Jedním z příkladů je pohyb v otevřenějších prostorách Afriky nebo souboj s vyšším důstojníkem v Sovětském svazu, který lze vyřešit jedinou identickou posloupností akcí.

Kampaň naštěstí není vyloženě špatná, ale celou dobu cítíte, že vývojáři mají na víc. V kombinaci s chaotickým scénářem a krátkou herní dobou okolo čtyř až pěti hodin se člověk nemůže ubránit podezření, že ze hry nějaký obsah zmizel. Třeba v důsledku časové tísně, jak se spekulovalo před vydáním. Když si myslíte, že se příběh konečně začíná naplno rozjíždět a spustí se to důležité, náhle kampaň končí. Příběh nemá finále v pravém slova smyslu a je spíše sám o sobě prologem k dalším hrám, o nichž už scenáristé ostatně mluvili. Navzdory tomu, že ale pointa není příliš uspokojivá a děj nijak nevyniká, příjemně překvapí alespoň CGI filmečky, které jsou velmi dlouhé a opravdu dobře zahrané, respektive nadabované. Mají mnohem lepší atmosféru než zbytek hry, ačkoli to, co se během nich odehrává, není nic grandiózního.

V gameplayi se singl o žádnou revoluci nesnaží. Ačkoli nechceme po Call of Duty moc, faktem je, že hratelnost příběhové části až na výjimky stagnuje. Autoři se pokusili zapojit do akce několik drobných novinek, jako je šestý smysl, který umí používat pilot Wade, či náznaky parkouru, který ovládá Polina. Jde ale o banální mechanismy, které ve vás nezanechají hlubší vzpomínku. A mise, v níž pilotujete americkou stíhačku, je zase až příliš arkádová a sešněrovaná skripty na to, aby ji šlo označit za víc než rozptýlení na efekt. Navíc třeba vrtulníkové mise nejsou v sérii Call of Duty žádnou novinkou a i ty vám poskytly autentičtější zážitek. Přese všechny výhrady to neznamená, že se kampaň špatně hraje. Minimálně verze pro PS5, kterou jsme testovali, vypadá velmi slušně a hře určitě prospěla větší destrukce prostředí, která se místy projeví i v multiplayeru. Jinak ale singl nenabízí nic, co byste už mnohokrát neviděli, recykluje témata, situace i kulisy. A to všechno přispívá k pocitu, že navzdory skromné délce nemáte po dohrání příběhu důvod se k němu vracet. Bylo by zřejmě nošením dříví do lesa zdůrazňovat, že jen kvůli kampani si hru kupovat nemáte, ale fakt, nedělejte to. Na to je příliš krátká a obyčejná.

Jakkoli se na první pohled může zdát, že hráče ponouká k tomu, aby hráli pomalu, trpělivě, takticky a s rozvahou, ve skutečnosti zcela trestuhodně svým bodováním a mechanismy odměňuje pasivní kempující hráče, kteří jen čekají v bezpečné zóně, až jim soupeři naivně naběhnou do křížové palby.

Těžiště obsahu opět leží v multiplayeru. Ten se skládá z klasických režimů, Zombies a módu Champion Hill, který stojí tak trochu bokem. Nakonec nás posledně jmenovaný docela příjemně překvapil. Z alfy jsme si odnášeli poměrně špatné dojmy, ale další péče je na novince znát. Champion Hill rozhodně v tuto chvíli není žádný jednoznačný hit a má soustu chyb, ale už s ním má smysl strávit nějaký čas. Tento turnajový režim v několika speciálních arénách nicméně velmi trpí na balanc a pravidla. Jakkoli se na první pohled může zdát, že hráče ponouká k tomu, aby hráli pomalu, trpělivě, takticky a s rozvahou, ve skutečnosti zcela trestuhodně svým bodováním a mechanismy odměňuje pasivní kempující hráče, kteří jen čekají v bezpečné zóně, až jim soupeři naivně naběhnou do křížové palby. Tento hendikep je možné časem odstranit, ale bude to nepochybně velmi obtížné. A už nyní je znát, že spousta hráčů nemá s novinkou velkou trpělivost a pohybuje se v ní méně lidí, než byste čekali.

Klasický multiplayer pak nabízí velké množství map, mezi něž se vetřelo i několik klasických kousků z World at War, které dostaly pěkný facelift. Trochu překvapivě ale hra nenabízí takové množství módů, jak je zvykem. Další budou nepochybně přibývat, ale pokud holdujete objective-based režimům, možná vás zaskočí, že většina se točí okolo dobývání nějakého místa na mapě. Jednou je stacionární, jindy se pohybuje, nebo skáče z místa na místo. Multiplayer jako takový se ale hraje pořád velmi dobře. Titul trpí na některé dětské nemoci, ale ve srovnání s testovacími verzemi se velmi blíží klasickému zážitku Call of Duty. To není výtka, ale konstatování, které fanoušci prostě chápou jako výhodu, i kdyby se to někomu zrovna nelíbilo. Hra má skvělý gunplay, atraktivní prostředí, dobrý design map a velké množství zbraní, výbavy, perků a killstreaků, které už nyní můžete levelováním odemykat. I zmíněná destrukce prostředí ze singlu umí hru více hráčů příjemně ozvláštnit, i když místy má člověk pocit, jako by snad všechny překážky byly z papíru. Vývojáři prostě chtěli nechat průstřely vyniknout za všech okolností.

Všichni hrají za jakési vymóděné supervojáky, kteří se mlátí hlava nehlava bez ohledu na národnost. A vlastně všichni stojí na té správné straně, jak se můžete dočíst v jejich medailoncích. Tak proč vlastně bojují proti sobě?

Za povedenou novinku lze označit takzvaný pacing, čili možnost množstvím zapojených hráčů ovlivnit tempo hry na dané mapě a v daném módu. Možná vás zaujme, jak zásadně se může proměnit dojem ze hry v závislosti na tom, kolik lidí se po aréně pohybuje. Vy se chováte jinak, ostatní se chovají jinak. Neznamená to ale, že se vám bude líbit každý pacing a každé nastavení. Hráči jsou různí a preferují různé věci. Někdo pomalejší, někdo naopak zběsilou akci. Nevyhnutelně to ale samozřejmě vede k tomu, kdy se někdy po relativně velkém prostředí pohybuje jen pár lidí a nepřítele vyloženě hledáte a druhý extrém představují miniaturní prostory jako mapa Das Haus, které mohou přetékat postavami a vaše životnost se počítá v jednotkách sekund. Spíš jde o to vzít s sebou do hrobu co nejvíc dalších lidí než reálně nějak taktizovat.

Největším nedostatkem je podle nás absence klasických stran a frakcí. V podobných hrách se odjakživa bojovalo na způsob Spojenci versus Osa. Platilo to i pro Battlefield V a koneckonců klasické týmy si i přes přítomnost operátorů udržel rovněž Black Ops Cold War. Letos to mají CoD i BF jinak a trápí je podobné problémy. Oba týmy tvoří nyní hromada stejných naklonovaných postav, které je v bitvě náročnější rozeznat – kdo je nepřítel a kdo parťák. Hra  kvůli tomu zcela postrádá atmosféru akce z druhé světové války. Je to mnohem vážnější přešlap než prohřešky proti autenticitě ve zbraních nebo oblékání. Protože i Battlefield V pořád působil jako nerealistická, ale válečná hra. Vanguard se v multiplayeru velmi dobře hraje, ale člověk postrádá pocit, že je na skutečném bojišti. Všichni hrají za jakési vymóděné supervojáky, kteří se mlátí hlava nehlava bez ohledu na národnost. A vlastně všichni stojí na té správné straně, jak se můžete dočíst v jejich medailoncích. Tak proč vlastně bojují proti sobě? Byl by takový problém přidávat operátory v páru pro každou stranu?

Call of Duty potvrzuje předpoklad, že přes svou masovost už několik let chce oslovit výhradně skalní fanoušky a na ostatní hráče v podstatě kašle a nesnaží se jim nijak zalíbit.

Proti Němcům se bojuje jen v režimu Zombies a pak trochu paradoxně se objevují na konci klasických zápasů coby fiktivní soupeři nejlepších hráčů. Automat vyhlásí nejpovedenější akci a pak samotní hráči hlasováním rozhodnou o tom, který ze tří spolubojovníků dostane bonusové zkušenosti. Tady se v animaci objevuje nějaký anonymní zlosyn s klasickou helmou na hlavě. Bohužel klíč, podle kterého hra nominované vybírá, také není příliš šťastný. Kvůli hlasování je až komicky zkrácen záznam bestplaye a vy po každém kole sledujete pár stejných postav, jejichž hráče můžete ocenit třeba za nejvíc headshotů, třebaže se paradoxně měla hlídat nějaká zóna. Poslední na ráně jsou pak zombíci. A trochu také působí dojmem, jako by tento jinak populární režim byl i po celou dobu vývoje na vedlejší koleji. Ať už se vám tenhle mód od Treyarchu líbí v moderním pojetí, anebo jste dávali přednost jeho klasickým inkarnacím, určitě vám neunikne, že po obsahové stránce zeštíhlel. Nabízí sice podobnou hratelnost, ale šetří novým prostředím a celkově letošní vize působí méně ambiciózním dojmem. Alespoň zatím. Pochvalu naopak zasluhuje bezproblémový cross-play, a to včetně zapojení klávesnici a myši, ale to platí pro celou hru.

Vzhledem k tomu, že jsme se do hry pustili ve třech, vás asi nemusíme přesvědčovat o tom, že každoroční comeback Call of Duty vnímáme navzdory všem výtkám a skepsi kritiků jako jednu z hlavních událostí předvánoční sezóny. To ovšem rozhodně neznamená, že k hodnocení přistupujeme jinak, nebo titulu měříme shovívavějším metrem. Vanguard je hrou, která vyniká v multiplayeru, jenž je stále vysoce nadprůměrný a návykový. Pokud ho nemáte rádi, nedá vám žádný důvod tento názor změnit, ale fanoušci se mohou těšit na velkorysou porci obsahu pro více hráčů, která strádá zatím snad je na poli zombíků a počtu módů. Režim Champion Hill určitě potřebuje další péči, ale zatím má naši opatrnou pozornost. Naopak singl je letos skutečně jen přílepkem, který ani nemá ambici překvapit ničím jiným než atmosférou a postavami. Hratelností jde o banální kampaň, kterou musíte hrát podle předepsaných pravidel, jinak vám autoři jen budou házet klacky pod nohy. Pobavit se u ní můžete, ale určitě nepatří mezi ty vysloveně povedené a je otázkou, zda bude mít vůbec smysl v rozjetém příběhu nějak dál pokračovat. Výsledkem je tak lehce nadprůměrná hra, která potvrzuje předpoklad, že přes svou masovost už několik let chce oslovit výhradně skalní fanoušky a na ostatní hráče v podstatě kašle a nesnaží se jim nijak zalíbit.

Call of Duty: Vanguard

  • Podíváte se na různá bojiště po celém světě
  • Kampaň nabízí opravdu pěkné dlouhé filmečky
  • Destrukce prostředí v multiplayeru
  • Velmi slušné technické zpracování
  • Champion Hill je lepší, než jsme mysleli, ale nespravedlivý
  • Velký výběr multiplayerových map
  • Novinka v podobě volitelného pacingu
  • Hra pro více hráčů je stále velmi zábavná
  • Velmi dobrý gunplay a ovládání na gamepadu
  • Minimum novinek a svobody v kampani
  • Postavy nedostanou v příběhu dost prostoru
  • Nezdařený úvod singlu plný skriptů
  • Kampaň je příliš krátká a fádní i na poměry CoD
  • Příběh není moc zajímavý a pořádně nekončí
  • Inovace na poli singlu nestojí za řeč
  • Multiplayer mohl nabídnout více režimů
  • Zombíci působí osekaným dojmem
Naše obvyklé dilema, jakou udělit známku, nám tentokrát velmi usnadnil pohled do archivu. Loňské Black Ops Cold War považujeme za jednoznačně lepší hru, a tak jsme se při váhání mezi šestkou a sedmičkou přiklonili na stranu nižšího čísla. V případě hry, která se bude rozvíjet celé měsíce, může být ale minimálně na poli multiplayeru situace za čas zase trochu jiná.
6 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

9

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Další informace Rozumím