Dying Light 2: Stay Human, Techland, Recenze Dying Light 2 Stay Human

Dying Light 2 Stay Human

Nejrychlejší zombie postapokalypsa je jako švédský bufet. Každý ale není na chlebíčky

Zdroj: Techland
9. 2. 2022
Název: Dying Light 2: Stay Human Vývojář: Vydavatel: Platformy: , , , , Recenzovaná verze: PlayStation 5 Žánr: , , , Datum vydání: 4. 2. 2022

Rozporuplný. Tak by se dal jedním slovem popsat titul Dying Light 2 Stay Human a zážitek z něj. To však ani v nejmenším neznamená, že by výsledkem byl nutně průměrný titul. Pokud by člověk sepsal všechna pozitiva a negativa na list papíru, možná by jejich poměr ve finále nemluvil vždy ve prospěch novinky od polského studia Techland. Nicméně jak určitě dobře víte, v případě podobných her je mnohem snazší najít a pojmenovat potenciální problémy a i přes zjevné vady může být ve finále titul nadprůměrný. Ostatně ne každý plus a minus má stejnou váhu. Navzdory tomu se nemohu ubránit dojmu, že si nepochybně šikovní a talentovaní vývojáři místy ukousli až příliš velké sousto. A na otázku, co všechno do hry dát, si odpověděli: “Ano!” Servírují nám tak opravdu rozsáhlý a bohatý titul plný obsahu a aktivit, ovšem za cenu toho, že není vždy tak vypilovaný, jak bychom si asi přáli a jak jsme doufali.

Například kluzák nebo možnost rychlého cestování si odemknete třeba až po nějakých 10 hodinách, což značně promění způsob vašeho pohybu po městě. Podobně až po delším čase souboje obohatí střelné zbraně.

Dying Light 2 bude hráče rozdělovat, protože velmi záleží na způsobu, kterým k němu přistoupíte, co od něj čekáte a jak moc jste ochotní mu odpouštět. Kritizovat novinku lze právem za leccos, ale na druhé straně si zasluhuje pozornost nejen s ohledem na svůj rozsah. Zejména zpočátku jsem se nemohl ubránit dojmu, že už jde spíš o RPG s prvky parkouru než survival horor. A jako takový má titul velmi blízko ke hrám od Bethesdy. Také ty byste nejspíš zřídka označili za technicky bezchybné, a přesto se těší značné a zasloužené popularitě. Nabízejí obrovskou svobodu, rozlehlý a zajímavý svět, spoustu úkolů, bezpočet postav, stohy dialogů, obchodování, vylepšování, morální volby… Teď jsem v zásadě popsal Dying Light 2. Podobně jako Fallout nebo The Elder Scrolls je novinka od Techlandu obrovská a šlo by toho o ní napsat spoustu. Recenze ale není Wikipedie a já vás tak seznámím s tím, co mě zaujalo nejvíc. Ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu.

Hlavní hrdina Aiden Caldwell se vydává do města Villedor pátrat po své sestře. Nejspíš vás ale nepřekvapí, že jeho cesta začíná za hradbami jedné z posledních bašt lidstva. Dying Light 2 startuje trochu jinak, než se prezentuje v trailerech, a relativně dlouhý a lineární prolog nemusí být pro každého. Má nicméně neobvyklou a zajímavou náladu. Zmínka jedné z postav o poklidném konci světa je trefná. Osobně dávám přednost tomu, když se i v rámci open worldu a sandboxu pokusí autoři co nejdřív dát hráči svobodu, rozevřou své hřiště a nevedou ho za ruku moc dlouho. Na druhé straně chápu, že je to těžké a díky první hodince až dvěma si máte možnost alespoň osvojit úplné základy. Pozitivní však je, že “tutoriál” tím nekončí. I po dlouhých hodinách můžete narážet na nové úkoly, výzvy, ale i dovednosti. A to nejen v souvislosti s tím, jak vylepšujete své schopnosti. Například kluzák nebo možnost rychlého cestování si odemknete třeba až po nějakých 10 hodinách, což značně promění způsob vašeho pohybu po městě. Podobně až po delším čase souboje obohatí střelné zbraně.

Vinou nešťastných okolností se náš hrdina, který léta úspěšně přežíval v nebezpečné divočině, nakazí smrtícím virem, jakmile dorazí do města a jako takový si musí na svou infekci dávat pozor. Ještě intenzivněji tak budete vnímat střídání dne a noci, které jinak dramaticky ovlivňuje chování nepřátel, jejich pohyb, ale také výskyt. A vy se s ohledem na to můžete jinde cítit bezpečně ve dne a jinde v noci. Ačkoli třeba na střechách to bude vždy o něco lepší než dole na ulici. Villedor je úžasná kulisa. Úžasná ve své depresi, kterou vám dá skutečně pocítit. Hra vypráví smutný příběh skupinek přeživších, kteří se ani tváří v tvář větší hrozbě nedokážou sjednotit a jdou si vzájemně po krku, jako by monstra sama o sobě nestačila. Ovšem zajímavé prostředí a poutavá premisa ještě neznamenají, že se vždy budete u scénáře bavit. Narážíte na hodně archetypálních až stereotypních postav, děj sám o sobě není tím, co vás u hry zřejmě bude držet a mnohé dialogy nejsou tak poutavé a naléhavé, jak bych si přál.

Hratelnost vyčnívá nad formální stránkou. Dying Light 2 nabízí obrovskou svobodu, pokud o ni stojíte a dokážete ji využít. A přitom nemusíte nutně ochutnat z tohohle menu vše. Možná by vám pak takhle míchanice ani nemusela chutnat. Pokud si ale aktivity správně dávkujete, bude titul v mnoha ohledech takový, jaký si jej uděláte. Diktujete si tempo i hratelnost. Vy rozhodujete, jak přistoupíte ke každé jednotlivé misi i hře jako celku. Budete se spíž plížit, pustíte se do otevřených střetů, anebo se pokusíte využít vašich akrobatických dovedností a rychlosti, svižně udeříte a zase se stáhnete? Správně si hru dávkovat a remixovat znamená užít si ji víc. Pokud budete uplatňovat jeden a ten samý přístup dokola, o něco se ochudíte a současně možná zjistíte, že Dying Light 2 není co do výběru misí zase tak pestrý. Jasně, pokaždé děláte něco trochu jiného, ale v zásadě by měla být pestrá spíš vaše strategie.

Líbila se mi nečitelnost některých postav a nejednoznačnost rozhodnutí. Obvykle nevolíte mezi správnou a špatnou odpovědí, ale vybíráte menší zlo.

Parkour a soubojový systém patří podle mě mezi hlavní přednosti. I když se tu a tam něco pokazí, častěji než hra je na vině problém mezi židlí a ovladačem. Krásné na tom ale je, že chyba tu neznamená automaticky konec. Padáte ze střechy? Tak se zkuste něčeho chytit. Nepřátele vás odřízli? Zvolte alternativní cestu. Nestačíte na přesilu? Využijte prostředí a okolnosti ve váš prospěch. Hra vám dovolí experimentovat, pokud se o to pokusíte. Bitvy s monstry, jejichž nové druhy se vždy atraktivním způsobem představí, jsou podle mě zajímavější než střetnutí s lidmi, ale obě varianty mají odlišnou dynamiku. Vystřídáte různé zbraně, vylepšíte jejich účinky a postupně rozšíříte vlastní rejstřík akrobatických i akčních dovedností. Jako u jiných podobných her, čím víc toho umíte a máte k dispozici, tím je dojem komplexnější.

Další důležitou esencí takového skutečného RPG jsou volby a rozhodnutí. O jejich důsledcích a opravdovosti se hráči už pár dní přou, ale já mám dojem, že navzdory skutečnosti, že mnohdy rozhodnout nemůžete právě to, co byste chtěli, předkládaná dilemata mají svou váhu. A musím říct, že já jsem se u některých z nich skutečně zasekl při uvažování, komu jít na ruku, jaké frakci pomoci a koho naopak potenciálně zklamat. V tomto smyslu se mi líbila i nečitelnost některých postav a nejednoznačnost rozhodnutí. Obvykle nevolíte mezi správnou a špatnou odpovědí, ale vybíráte menší zlo. I v tomto ohledu ale narazíte na nějaká klišé a obvyklé rozpory, které jsou pro hry tohoto druhu typické. Postavy ne vždy adekvátně reagují na vaše odpovědi. Ozvou se vám po pár desítkách sekund, jako byste se neslyšeli hodiny nebo dny. Pokud se k vám nějaký společník přidá, může se zvláštně teleportovat. A opravdu divná byla i situace, kdy někdo svou pomoc podmínil splněním nějaké služby. Když jsem si vybral aktivitu, která shodou okolností vedla k zabití jiné postavy, dotyčný věděl, že k tomu došlo ještě dřív, než jsem se k němu vrátil a v podstatě mě pochválil za to, že o mě slyšel dobré věci. Nevím, zda by tak reagoval člověk na zprávu o smrti blízkého rukou úplného cizince.

Zatím se nám to pěkně rýsuje, ale Achillovou patou hry je podle mě technická stránka. Dying Light 2 se nemůže grafikou a začištěností rovnat first party exkluzivitám nebo koridorovým akčním adventurám a ani to po něm nikdo nechce. Jenže ona rozháranost se propisuje i do designu. Není to žádná ostuda. Takový druh hry je výzvou i pro ty největší světové vydavatele. Techland je nepochybně zkušený tým, ale nepovedlo se mu dosáhnout v každém ohledu “dokonalosti”, o kterou autoři usilovali. Některé prvky jsou nedotažené, jiné nefungují optimálně. Na konzoli mi třeba vadila nutnost přesně zaměřovat objekty, které chcete sebrat nebo použít. A že takových budou stovky, možná tisíce. Kdo nemá rád lootování, bude zřejmě vyděšený. Možnost zahrát si v podstatě celou hru v kooperaci až ve čtyřech hráčích je fenomenální, i když je škoda momentální absence podpory cross-playe. Spojení funguje bez problémů, okamžitě si můžete zavolat kamaráda na pomoc, ale pak to začne drhnout. Je fajn, že spolu hráči mohou interagovat, vzájemně sdílet výbavu a tak podobně. Příběh ale skupinku hrdinů nijak nezohledňuje, multiplayer často padá, přichází s ním úplně nová porce glitchů, bugů a levitujících postav. A hlavně se člověk nemůže ubránit dojmu, že je to něco, co je naroubováno na klasický singl coby modifikace. Hráči se tak za sebou různě teleportují, některé úkoly musí splnit společně, zatímco jiné ne. Musí na sebe čekat, společně sledovat stejné dialogy, nemohou se efektivně rozdělit a plnit různé věci. Pochválit musím možnost hlasování v rozhodnutích. Ale třeba samotná hratelnost a organická nutnost reagovat na nastalé události v partě trochu drhne.

Tím jsme otevřeli kapitolu stížností a nedostatků. Na chyby narážíte i v singlu. Nepřátelé se prolínají skrze objekty, místnosti i budovy. Když se mi protivník zablokoval ve výtahu, nebylo jej možné zabít, ale ani použít tlačítko kvůli blízkému nebezpečí. Občas se mi zbláznila hudba a hrála ve smyčce stále dokola i poté, co daná scéna skončila. Hra se může pochlubit rozsáhlým a podle mého názoru i výborným a barvitým překladem, místy jsem však narazil na některé nepřeložené termíny. To je však něco, co vývojáři bezpochyby vyřeší. Vadí mi absence klasického systému ukládání, ačkoli automatický save funguje dobře, dokud se něco nepokazí. Po celou hru jsem měl problém zvyknout si také na některé dílčí animace. Samozřejmě nemám nic proti tomu, že postava skutečně má ruce a nohy, používá je a můžeme si je prohlédnout. Přímo v akci, když vám při parkouru svítí zapadající sluníčko do zad, jsem se občas doslova obdivoval tomu, jak můj rozpohybovaný stín působí realisticky. Nicméně klátivé pohyby rukou při běhu a osahávání věcí ve vzduchu při prohledávání na mě působilo rušivým až nechtěně komickým dojmem. Vím, je těžké to udělat. Ale to platí i pro šplhání nebo chytání a to působí naopak velmi věrně. Poklonu zasluhují také detaily obličejů, cut scény nebo choreografie akčních scén.

Sám bych možná na místě vývojářů některé funkce a prvky seškrtal ve snaze dosáhnout větší čistoty a preciznosti. Ovšem pak by to už asi nebyl Dying Light, jaký ho Techland chce mít.

Konkrétně grafika mě ale trochu zklamala. Určitě nejsem člověk, který soudí knihu podle obalu a hry si nevybírám podle toho, jak vypadají. Stěží jsem se ale zpočátku dokázal ubránit jistému rozčarování. Přišlo mi a do značné míry pořád přijde, že na PS5 prostě nevypadá hra tak hezky, jak se prezentovala. Přitom se tu bavíme stále o úplně nové konzoli. Hra mi ale častěji evokovala o generaci starší titul. Ne že by svět nevypadal zajímavě, neměl působivou architekturu nebo se autoři nesnažili ho obohatit vlnící se vegetací. Při pohledu do dáli jsem ale opakovaně narážel na krátkou vykreslovací vzdálenost, rozplývající se detaily, mizející stíny i objekty. Všichni jsme tak nějak akceptovali skutečnost, že ani současná generace konzolí nám nedokáže nabídnout jedno ideální grafické nastavení a vlastně proti volbě samotné už nic nemám. Obvykle si však nemohu u her vybrat, protože mi přijde víc módů přitažlivých. V tomto případě jsem až do konce hry zápasil s tím, který ze tří dostupných režimů upřednostnit. Ray tracing znamená nízké rozlišení i framerate. Vysoké rozlišení ztrátu ray tracingu i snímků za sekundu. A na oltář svižného frameratu zase musíte obětovat rozlišení a ray tracing. Nakonec jsem zvolil právě poslední možnost, protože svižný obraz je v případě takové hry podle mě víc než cokoli jiného. Nepřestal jsem to ale brát jako obrovský kompromis a hendikep. Na velké televizi je prostě rozlišení v režimu výkonu příliš nízké a obraz ani nehýří bůhvíjakými detaily. Přijde mi také škoda, že v nastavení hra lépe nepopíše, co přesně hráč dostane a pro podrobnosti si musíte zajít na internet.

Neměli bychom ale končit v negativním duchu. Dying Light 2 ukrývá spoustu tajemství, má řadu easter eggů a láká na skvělý dynamický hudební doprovod, který doplňuje tempo vaší hry. Pokud patříte mezi hráče, kteří měří hodnotu hry také její délkou a obsahem, čeká vás vrchovatá porce. Novinka od Techlandu není zdaleka pro každého. Není to takový ten univerzální blockbuster, který se má a chce zalíbit všem, pokud to tak na vás snad někdy během reklamní kampaně působilo. Spousta lidí miluje hry od Bethesdy, nedá na ně dopustit, a přitom to neznamená, že osloví všechny. Nejlepší na tom ale je, že nejspíš už vy sami tušíte, zda je Dying Light 2 pro vás, anebo ne. Sami musíte zvážit, zda jeho komplexnost, svoboda, rozsah, ale i parkour a skvělý souboj vyváží ostatní nedostatky, kterých je také dost. Sám bych možná na místě vývojářů některé funkce a prvky seškrtal ve snaze dosáhnout větší čistoty a preciznosti. Ovšem pak by to už asi nebyl Dying Light, jaký ho Techland chce mít. A jak se prý říká v ruské armádě – kvantita sama o sobě někdy může být kvalita.

Dying Light 2: Stay Human

  • Vliv střídání dne a noci na svět a jeho obyvatele
  • Atraktivní prostředí a zajímavý svět
  • Obrovská svoboda a variabilní hratelnost
  • Skvělý soubojový systém
  • Vynikající parkour a akrobatické dovednosti
  • Nejednoznačné volby a morální rozhodnutí
  • Detaily obličejů, cut scény a jejich choreografie
  • Skvělý hudební doprovod
  • Možnost kooperace, i když pohříchu nedotažená
  • Povedený český překlad
  • Trochu pomalý a příliš lineární začátek
  • Nepříliš poutavý příběh a místy zdlouhavé dialogy
  • Archetypální až stereotypní postavy
  • Mise by mohly být pestřejší
  • Postavy na vás občas nereagují úplně správně
  • Technické zpracování zůstalo za očekáváním
  • Některé dílčí animace se moc nepovedly
  • Řada menších i větších chyb
Dying Light 2 je trochu jako desetibojař. Namísto toho, aby se soustředil na jednu disciplínu, kterou by zvládl dokonale, se snaží nabídnout od každého trochu a láká na univerzálnost. Skutečně dominuje jen v rozsahu, svobodě, parkouru a souboji. Nicméně to z něj nedělá horšího “sportovce”. Namísto toho, abych se mu smál za to, že neběhá stovku pod 10 sekund, se obdivuji jeho všestrannosti. Tahle volba ale má svou cenu a nezavděčí se zdaleka všem.
7 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

12

Napsat komentář

Další články
Nahoru