Strávili jsme dalších 6 hodin hraním Elden Ringu

Když se v závěru loňského roku objevila možnost, zahrát si alespoň úryvek ze hry Elden Ring, neváhali jsme ani minutu. Naše první dojmy zprostředkoval Petr, který si coby starý harcovník právem nárokoval vstupenku do Mezizemí a z jeho vyprávění bylo cítit, že je s novinkou od FromSoftware spokojen. Pak ovšem přišla nabídka ještě lukrativnější, kterou bez ohledu na část shodného obsahu rovněž nebylo možné odmítnout. Na konci ledna nám do klína spadla možnost, rozehrát v podstatě finální verzi hry s postavou dle vlastního výběru a dělat si šest hodin cokoliv nás napadne. Štafetu jsem tedy převzal já – zejména z toho důvodu, aby Petr nerozehrával pro recenzi Elden Ring již potřetí – a už dopředu jsem rozhodl soustředit se specificky jen na některé z mnoha oblastí, které má hra nabídnout. Pokud vás tedy zajímá, jak funguje otevřený svět v podání FromSoftware, co přesně znamenají všechny ty řeči o nejpřístupnějším titulu tohoto studia nebo nakolik silná je magie, natáhněte ruku a jdeme na to.

Okouzlující svět

Hned na úvod se sluší podtrhnout, že ani tyhle dojmy nesuplují recenzi. Ačkoliv je povaze naší práce vlastní hodnotit, co vidíme, na recenzi jsou přirozeně kladeny mnohem vyšší nároky a hlavně je zapotřebí neomezený přístup ke hře jako takové. Vysvětluji to ze dvou zjevných důvodů – zaprvé, jak by řekli herní vydavatelé, komunita hráčů soulslike her je velmi vášnivá, a zadruhé, těžko brát stále jen dojmy z vymezeného úseku jako definitivum. Sluší se nicméně podotknout, že vývojáři naše putování omezili šestihodinovou časomírou a z velké části také tím, že se tentokrát nehrálo na vlastním zařízení, ale vzdáleně přes technologii Shadow. A i když chci tomuto řešení vysmeknout pochvalu za opravdu minimální latenci a bezproblémovou kvalitu obrazu, pořád šlo o streamované hraní, které v kritických okamžicích nenabídlo kýženou přesnost a odezvu.

I z toho důvodu jsem se ale nesnažil pozabíjet všechna monstra a bossy, na které jsem v průběhu svých toulek narazil, a jak už jsem uvedl výše, soustředil jsem se převážně na vlastní zpracování světa a odhalování rozdílů, kterými se Elden Ring liší především od Dark Souls. A skutečně nemůžu začít ničím jiným, než je design Mezizemí a otevřená povaha rozlehlé mapy, po které se budete se svým Poskvrněným pohybovat. Pokud hrajete jeden open world za druhým, pravděpodobně jste zvyklí, že vás vývojáři více, či méně okatě navádí přesně do těch míst, která sami považují za zajímavá a důležitá. U her jako je Assassin’s Creed, Dragon Age: Iquisition nebo třeba Forza Horizon tak nemusíte příliš přemýšlet nad tím, jestli něco náhodou neminete, protože vás tam vývojáři beztak nějakým způsobem dovedou, Elden Ring jde ale na celý design světa úplně jinak. Až pochopíte, že se téměř všude mohou objevovat masivní odbočky od hlavní cesty, s největší pravděpodobností se ve vás nastartuje vlastní zvědavost, s níž vývojáři v designu mapy očividně počítali.

Hledej a budeš odměněn

Lidé z FromSoftware se totiž nesnaží poukazovat na to, že by zrovna za tímhle keřem mohlo něco být. Ne, záměrně nechávají věci pěkně poschovávané, neodpovídají hned na všechny vaše otázky a nechají vás skutečně prozkoumávat celý svět a jeho zákonitosti. Z dálky tak můžete například zahlédnut monstra, která z nějakého důvodu křižují krajinu. V tu chvíli mě po několika hodinách hraní automaticky napadaly otázky typu – proč, kam jdou, znamená to něco, jde je zabít nebo jaký z toho budu mít užitek. A nikdo na ně neodpověděl, dokud jsem si to sám nezjistil. Co je v tomhle lese? Kam vedou tyhle schody? Proč je tady tahle brána, když vchod do pevnosti stojí támhle? Jasně, mnohdy člověk narazí jen na pár místností, jednu truhlu nebo hlouček nepřátel, ale nezřídka se mi stalo, že jsem se nevědomky ponořil do komplexu chodeb a místností, které automaticky působily jako celistvá úroveň z předchozích her studia. Nevedla k nim ale žádná šipka nebo nalinkovaná cestička, což ve mně vyvolávalo značně objevitelské a uspokojivé pocity, že člověk začíná Mezizemí rozumět.

Zdroj: FromSoftware

Nejsou to však pouze kobky, hrady či pevnosti – ve skutečnosti je živý i svět na povrchu, ačkoliv se to při pohledu z výšky nemusí na první pohled zdát. Ano, narážím částečně na technické zpracování, se kterým mám stále problém a zjevně se to už do plné verze nezmění. Vše nicméně vyvažuje stylizace a pompéznost budov i nepřátel, které můžete v Elden Ringu potkat, a právě díky tomu jsem nepotřeboval řešit každou neostrou texturu nebo trhající se animace. Když se ale zadíváte mimo grafiku na to, jak je svět osídlen, že se mohou bossové vyskytovat v podstatě kdekoliv a vy s nimi můžete i nemusíte bojovat, začínáte chápat, že ačkoliv jde o první otevřenou hru od FromSoftware, vývojáři zvládají zpracovat celý prostor mnohem lépe nežli rutinéři z jiných studií. Ten pocit, který jsem během hraní Elden Ringu měl, může český nebo slovenský hráč dobře chápat jako ten moment, kdy jste přestali používat mapu v Mafii a začali si opravdu všímat světa kolem vás, a to je pocit, který mě nutí těšit se, až hra konečně dorazí.

Správný styl neexistuje, dovoleno je vše

Velmi úzce se s tím pojí druhá velká část, na kterou jsem se zaměřil – je jí slibovaná volnost v přístupu k vlastnímu hraní. Jak už zaznělo výše, v tomto ohledu se vývojáři z FromSoftware nechali tu a tam slyšet, že Elden Ring bude přístupnější nežli Sekiro nebo Bloodborne, což mohlo v řadách oněch vášnivých fanoušků vyvolat pocit, že studio měkne a jde na ruku mainstreamu. Tak to ale není a Elden Ring i nadále zůstává titulem, ke kterému musíte přistupovat s rozvahou a přesným načasováním, jen tomu tak nemusí být vždycky a za všech okolností. Pokud si zvolíte ryze útočnou třídu a vykašlete se na kouzla nebo stealth, můžete si k obdivování designu světa přičíst i fakt, že na každém kroku Elden Ring neopouští nastavenou formuli a je tou hrou od FromSoftware, na kterou se hráči těší. Pokud ale přimícháte třeba ona kouzla, můžete rázem přistupovat k soubojům z větší vzdálenosti a po navázání kouzel na zbraně či zbroj procházet i těžšími souboji pohodlněji. Pomáhá tomu například automatické zaměřování výstřelů magických projektilů nebo mých oblíbených magických dýk, které se zabodávají do nepřítele s velkou úspěšností a doplňují celkové DPS pro konstantní udělování poškození.

Jízda koňmo

Torrent je váš věrný oř, ke kterému se dostanete během velmi krátké doby po startu hry. Jeho přítomnost ve hře není způsobena jen snahou dát hráči možnost rychleji překonávat vzdálenosti, ale podtrhuje celkový design a dovolí vám ještě víc objevovat a aktivněji bojovat. Co se týče prozkoumávání světa, Torrent umí vyskočit výš, než byste dokázali sami, což vám otevírá další plochy a zdánlivě nedostupná místa plná skvělého obsahu. V případě boje je pak nutné skutečně trénovat a věnovat čas memorování, jak dlouho probíhá animace výpadu vlevo, či vpravo a jak je ji vhodné kombinovat s rychlostí vaší jízdy, velikostí nepřítele a směrem jeho pohybu.

Můžete se pochopitelně také plížit, jak už bylo řečeno mnohokrát, a i díky tomu s notnou dávkou trpělivosti vyčistit třeba celý tábor, aniž by si toho zbývající živí protivníci vůbec všimli. Někdy to samozřejmě možné není a design nedovoluje postupovat potichu efektivně, zejména při pohybu krajinou si tím ale můžete ušetřit spoustu perných chvilek a mít navíc dobrý pocit, že jste nevzbudili žádnou pozornost. Pozor si přitom musíte dávat nejen na zbytečně velké shluky nepřátel, ale také trubadúry, kteří neváhají svým krátkým hudebním vystoupením přivolat další posily a v podstatě vám po obligátním nápisu YOU DIED zaručit návrat k ohništi, od kterého začne vaše pouť na novo. Právě na těchto místech pak můžete tu a tam spatřit paprsek světla, který vás navede většinou k dalšímu ohništi či místu, kde pokračuje hlavní dějová linka, ale jde o vzácný a téměř neviditelný navigační prvek, který rozhodně nijak nevstupuje do způsobu, jakým vývojáři vytvořili celý svět.

Za příběh jasnější!

Pokud se ale navigaci rozhodnete následovat, dříve nebo později se před vámi začne odvíjet příběh, který má – na rozdíl od předchozích počinů FromSoftware – velmi konkrétní obrysy. Rámuje ho výlet do speciální instance nazvané The Roundtable Hold, která slouží jako centrum pro všechny Poskvrněné, kteří vyráží do Mezizemí se stejným úkolem jako vy. Nebo ne? To už samozřejmě na první pohled poznat nejde, ale nutno přiznat, že NPC ochotných komunikovat a posouvat dějovou linku dál je tu víc než dost. Některé z postav potkáte cestou, na některé – jako například na věčného kováře připoutaného ke své výhni – zde narazíte úplně poprvé. Všichni ale přidávají svou trošku do celkové mozaiky, která sice zůstává pořád do značné míry neurčitá, melancholická a za přispění vaší tajemné průvodkyně i značně éterická, ale rozhodně lze jasněji vystihnout, co se zřejmě se světem děje a jaká je vaše motivace hýbat celým soukolím.

Pokud se ale navigaci rozhodnete následovat, dříve nebo později se před vámi začne odvíjet příběh, který má – na rozdíl od předchozích počinů FromSoftware – velmi konkrétní obrysy.

Že je to častokrát za přispění souboje, nemusím asi zdůrazňovat, chtěl jsem nicméně vystihnout, že Elden Ring je mnohem víc nežli rytmická hra, v níž jen mačkáte tlačítka podle naučených pohybů nepřítele. Nemusíte ani jednou vytáhnout zbraň a přesto budete nacházet tolik zajímavého obsahu, který může naředit očekávanou hratelnost a nechat vás skutečně vnímat svět naplno. Samozřejmě do doby, než narazíte na draka, který se vás rozhodne zneuctít a zasekne vás na místě po zbývající část vyměřeného času, bez ohledu na to, že si na pomoc voláte summony i ostatní hráče. Ale to se mi nestalo, to se mi určitě ani trochu nestalo.