The Talos Principle 2

První díl The Talos Principle z roku 2014 byl jako zjevení. Ani hrám samozřejmě nejsou cizí filosofická témata a přemýšlení o existenci či smyslu života, ovšem od vývojářů z chorvatského studia Croteam, tedy autorů poměrně bláznivé série Serious Sam, tehdy něco takového čekal asi málokdo. Robotí mudrování nicméně udělalo dojem, stejně tak množství zdařilých hádanek, tudíž se po dlouhých devíti letech můžeme pustit do další myšlenkové pouti a luštění. A žádný strach, nic vám nevyzradím.

Roboti, nebo lidé?

Lidstvo již není, ale zanechalo po sobě mnohé – vědění, vynálezy i vzpomínky. Nyní po světě kráčejí roboti, pro něž je mnohé z lidské existence nepochopitelné, ale o to více fascinující. Kdo byli ti lidé před nimi? Čemu věřili, jak žili a co bylo příčinou jejich zkázy? The Talos Principle 2 ovšem primárně nehledá odpovědi na tyto otázky, ale předkládá řadu dalších, jež jsou však pouhým zlomkem v celém příběhu. Probouzíme se jako tisící robot přezdívaný 1K, jenž má v nadcházejícím dění sehrát velkou roli. V Novém Jeruzalémě, svém novém domově, se moc dlouho neohřeje, jelikož se vydává s dalšími roboty na expedici zkoumající Megastavbu, která je skutečně natolik obrovská, jak napovídá její název. Její útroby je však možné prozkoumat až po aktivaci přilehlých věží, k nimž vede cesta skrze zkoušky v podobě hádanek. Kdo ví, co se nachází uvnitř a co to může pro nový svět a všechny v něm znamenat. To ovšem nebude jediná otázka, kterou bude hra a její svět průběžně pokládat. Ale také vám nebude vnucovat žádnou konkrétní odpověď a jedinou správnou pravdu.

Zdroj: Croteam

The Talos Principle 2 je v mnohém jako první díl, alespoň co se týče hratelnosti a principů hádanek. Co se však týče světa, příběhu i myšlenek, tam je hra podstatně důmyslnější a zachází více do hloubky. Kdo je znalý předchozí hry, všudypřítomné a nekončící rozjímání ho nepřekvapí, ale může překvapit právě nárůst objemu dialogů, což mají na svědomí především vaši robotí společníci, kteří jsou též členy výpravy. Hlavním břemenem zůstává samotné luštění hádanek, které náleží vám, přičemž se rozhodně nudit nebudete. Každá oblast v sobě ukrývá osm základních místností, které ohraničují jednotlivé hádanky, máte tedy jistotu, že se řešení nachází někde uvnitř těchto zdí, ač se to na první pohled nemusí zdát. Postupně dojde na zvedání a pokládání beden, spojování světelných paprsků, montování a zapínání větráků, překonávání laserových zdí, děrování nebo hrátky s gravitací. Málo toho není a jakmile se začnou jednotlivé úkony míchat dohromady, začíná ta pravá zábava. Nebo utrpení, to záleží na úhlu pohledu a momentálním myšlenkovém rozpoložení.

Máme řešit hádanky, ne filosofii!

Netroufám si hodnotit obtížnost hádanek, ani je srovnávat s jedničkou, neboť věřím, že tohle je skutečně velice subjektivní záležitost. Jsou místnosti, které se svojí komplexností tváří až příliš složitě, ale dojít k pochopení jejího smyslu nemusí být zdaleka tak těžké. A paradoxně některé menší a jednodušeji vyhlížející mě paradoxně potrápily mnohem více, ačkoli k jejímu řešení též stačilo jen pár úkonů. Kupříkladu jedna část mě zaměstnala na dvě hodiny, aby mě pak řešení napadlo během zalévání si čaje na pocuchané nervy. Design místností a puzzlů nicméně působí náramně chytře a po rozluštění vás s největší pravděpodobností zaplaví vlna úlevy a radosti. To nepotrvá dlouho, neboť je rychle doprovodí další otazníky a myšlenky o světě, který postupně poznáváme. Zamrzelo mě však, že se hra pevně drží na začátku představeného konceptu – vyřešit všechny hádanky, dokončit oblast, přesunout se dál – a v podstatě z něj nijak nevybočí, ačkoli jsem stále očekávala, kdy se hra odhodlá k nějakému ozvláštnění. Inu, Bůh nehraje v kostky. Elohim by však mohl být náhodě nakloněnější.

Svět je velký, za mě bohužel možná až moc, jde-li o velikost mapy. Postupně prozkoumáme různorodá prostředí – lesy, pouště, zasněžené vrcholky hor a další zbytky někdejší civilizace – a k dispozici je nám i samotný Nový Jeruzalém, kde to žije. Chcete si prohlédnout památky? Navštívit muzeum lidských artefaktů a vyzkoušet si staré textovky, jimiž se lidé bavili? Nebo se coby nový stroj seznámit s ostatními a jejich názory či historií světa? To všechno můžete, v opuštěných koutech světa je však rozlehlost spíše na škodu. Jeho zpracování je působivé a rozhodně je se čím kochat, ale level design vás nutí k příliš dlouhým přesunům mezi jednotlivými hádankami, což na mě působilo jako zbytečné natahování herní doby. To by podle mě ani nebylo potřeba, jelikož hra obsahuje vedle příběhových rozprav i vedlejší aktivity, jež se o to dokáží postarat mnohem přirozeněji. Ve výsledku mi hra zabrala něco kolem 25 hodin (ale ještě by se dalo něco málo objevit a zkusit), což vnímám u takové hry jako lehce přehnané. Ale bavila jsem se a je pravdou, že pár hodin samozřejmě naskákalo mou nepozorností a zabedněností během luštění.

Co po nás zbylo?

Další přesah kromě debat s robotími kolegy a noření se hlouběji do příběhu i Megastavby poskytují pozůstatky po lidech. Ztracené terminály se zprávami a nahrávkami, které odhalují nejen vědecký zápal lidí a jsou protkány různými popkulturními odkazy, objevování a sledování vedlejší příběhové linky, zkoumání tajemství památníků nebo návštěvy dávno zašlých laboratoří. To všechno vede k dalším slovům a myšlenkám, a tedy i dalším úvahám. Přemýšlení a rozpravy o tom všem příjemně vyplňují pauzy mezi hádankami a skládají mozaiku nového světa. Další výzvou jsou pak dodatečné „ztracené úrovně“ a později i „zlaté“, které otevřou další zajímavou část příběhu a odhalí nová tajemství, to však už není povinností, ale dá se k nim zpětně vrátit. A i navzdory výpravě se můžete zapojit do okolního dění pomocí sociálních sítí a zpráv. I tam na vás může čekat nejedno překvapení a nečekaná rozhodnutí a debaty.

Zdroj: Croteam

Audiovizuální stránka skýtá celou řadu krásných pohledů, čemuž samozřejmě napomáhá i střídání značně odlišných prostředí. Hra nabízí dva režimy, výkon a kvalitu, mezi kterými jsem však neshledala příliš velký rozdíl, přičemž mi dokonce připadala v režimu kvality plynulejší, ke konci hry se však oba režimy začaly potýkat s propadem snímků. Potěší velké množství nastavení titulků nebo rozhraní, ale je možné si zapnout i nápovědu k hádankám, tomu jsem však odolala. Hudba je opět zdařilá a příjemně doprovází i dlouhé minuty strávené na jednom místě, aniž by rušila, některé sekvence jsou ovšem nevyvážené a příliš nahlas navzdory celkovému nastavení. S větším množstvím rozhovorů samozřejmě stojí za zmínku i sympatický dabing, tentokrát se ale bohužel musíme obejít bez oficiálních českých titulků, což může být pro některé hráče překážkou.

Těžko by se zde popisovalo vše, co hra nabízí. Jistě, z hlediska hádanek by to jistě šlo, ale proč vše prozrazovat? A hloubku, rozsah ani dosah filosofické části na tomto místě nemám šanci obsáhnout, i kvůli vlastním rozhodnutím a směřováním některých diskuzí. The Talos Principle – ať už první, či nyní druhý díl – je zkrátka potřeba si pro jeho plné pochopení zahrát. A pokud chcete jen obyčejnou, ale povedenou logickou hru se skvělými hádankami a hratelností, pak vězte, že přeskakování dialogů je zde velice snadné. I to je cesta.

Ale za jakou cenu?