- Souznění tajemnosti, děsu a ztřeštěnosti příběhu
- Hudba i ambientní ozvučení světa
- Vizuální design monster a atmosféra Kowlongu
- Systém převtělování do jiných postav vnáší do hratelnosti dávku variability
28. 11. 2024
Strach a hnus ve stínem zalitém Kowlongu! I tak by se dal jednoznačně popsat Slitterhead, titul pocházející z náručí dvou vývojářských legend a originálních autorů ikonického Silent Hillu. Od prvních náznaků si na své přijdou milovníci asijské exotiky a folklórového bizáru, teprve až s vydáním je ovšem zřejmé, že horor a strach hrají druhé housle a tvůrci sází spíše na mystickou ztřeštěnost a nechutná monstra. Historie je pak skvělým důkazem toho, že i nedokonalé tituly dokážou zaujmout, pakliže jsou patřičně ulítlé. Hranice stylové a kýčovité ulítlosti je ovšem zrádně tenká.
Popsat obsah Slitterhead je výrazně snazší, když vám krví proudí LSD nebo jiná psychedelika. Duchové, převtělování, maso čouhající z krku, chapadla, hmyz a boxující bezdomovci s rudě svítícíma očima. Podívejte se na novinku z dálky a budete uneseni autorskou odhodlaností vytvořit unikátní příběh s netradičně zapojenými mechanismy a decentním analogovým nádechem. Čím blíže ovšem čucháte k jádru pudla, tím více začnete pochybovat o tom co je kreativní rozhodnutí a co je chyba nebo jen nedomyšlenost. Tak či onak vás neonová temnota fiktivního města Kowlong oslní svými reálnými inspiracemi protkanými démonickou nákazou, kde se takzvaní slitterheadi maskují za civilní obyvatelstvo a z běžných bipedálů postupně dělají chodící biomasu.
Právě stopování a odhalování monster v davech NPC korzujících betonovou džunglí tvoří jádro nejen vyprávění, ale i klíčových herních mechanismů. Vtělte se do role hlavní postavy Hyokiho! Tedy o vtělení nemůže být řeč a o postavě moc také ne, jelikož se vám protagonista představí ve formě nehmotné duše, která se po světě pohybuje ovládáním ostatních živých stvoření. A podobně jako démonická nákaza ovládá místní obyvatelstvo, vy jej taktéž využíváte k velmi podobnému účelu, čímž je boj se zlem. Místní se tak nachází uprostřed války dvou nadpřirozených entit a mnoha krvavých i zcela bizarních situací.
Ve všech případech platí, že rozplétání původu slitterheadů a role Hyokiho jsou tím nejzajímavějším na hře a každý malý detail pomáhající k pochopení světa vás motivuje k prozkoumávání i objevování nepovinných zákoutí městečka. Vizuální design příšer, struktura Kowlongu a dynamika mezi Hyokim a klíčovými charaktery jsou hlavními hybateli děje a hráči nabízí přesně to, co od legendárního Keiičira Tojamy čekají, a tedy kombo tajemnosti, temnoty a atraktivního chaosu. Zde ovšem fanoušci japonských šíleností možná trošku narazí, jelikož Slitterhead sice představuje originální vyprávění a svět, leží ovšem někde mezi strašidelnou adventurou a čistokrevnou mlátičkou, přičemž si z každého koláče ukusuje jen malými sousty.
Do každé mise si tak vybíráte dva hrdiny s unikátními schopnostmi, mezi kterými lze svévolně přeskakovat a využívat je nejen k navigaci světem, ale i pro redukování všech rizik spojených s lovením chapadlovitých a hmyzovitých bastardů. Každý z těchto unikátních hostitelů má i svůj vlastní mikropříběh, který rozvíjí celkové dění a s jednotlivými postavami se pojí i velmi základní a přímočarý RPG systém vylepšování dovedností, kde investováním zkušenostních bodů získáváte lepší pasivní dovednosti. Při prvním seznámení vám Slitterhead možná trošku lstivě naznačuje, že co postava, to jiný styl hraní. Ano, každá z postav má jiné dovednosti, všechny se ale stejným způsobem promítají do velmi základního a po čase měknoucího soubojového systému, který nabízí jen omezené množství taktiky a strategie.
Zdroj: Bokeh Game Studio
Přiznejme si to, mlácením monster trávíte dobrou polovinu hry, a tak je na soubojový systém právem důležité nahlížet kriticky. První trhliny na kráse zaznamenáte už na pocitové úrovni, kde hra jen velmi slabě komunikuje zvukově i vizuálně jakékoliv zásahy nepřítele, kvůli čemuž působí bouchání do příšer prkenně a nezáživně. Je to jeden z těch aspektů, který se těžko popisuje, ale všichni jej dobře znáte. Chcete vidět cákat krev a svíjející se nepřátele, chcete slyšet mlaskání masa a praskání kostí i přes sebevětší přemrštěnost! Jsou to maličkosti, které dělají rozdíl a Slitterhead v tomto ohledu působí, jako kdybyste kopali do krabice s dřívím. Situace se zlepšuje s novými postavami, kde každá přináší trošku jiné schopnosti, přestože se styl hraní absolutně nemění. Anita má například možnost ovládat davy NPC ve svůj prospěch, zatímco motorkář Alex sází spíše na boj na dálku a je zranitelnější při těsném kontaktu. Zkoušení různých postav je tak spíše otázkou preferencí, skutečnost, že lze hru dohrát s jedním hrdinou, pak dokazuje relativní omezení na poli strategie a možností.
Začněme ale na samotném začátku! Děj Slitterheadu je rozprostřen do misí rozložených do několika dní, mezi nimiž se můžete jednoduše pohybovat přes interaktivní mapu. Každá mise se většinou skládá z několika fází. Ta první je současně i nejpoutavější – stopování a identifikace monstra! Kromě brouzdání ulicemi budete využívat prvek dobře známý z hororové kultovky Forbidden Siren, kterou má Keiičiró Tojama také na svědomí. A tím je takzvaný sightjacking, pomocí něhož se můžete na chvíli vtělit do mysli monstra a jeho očima sledovat okolí. Ne, není to tak děsivá podívaná jako v podání zmíněné Siren. Působí pohled záporáka znepokojivě? Zcela rozhodně! A tak je s podivem, že autoři tento mechanismus neždímou intenzivněji, právě fáze hledání a identifikace monstra totiž patří k tomu zábavnějšímu z celého cyklu.
Což je ostatně příznačné pro celý Slitterhead. Každá slibná mechanika, každý zajímavý nápad i pokus o originalitu nepřekročí práh úvodní myšlenky a točí se dokola na tom stejném základu bez špetky inovace. Tatáž situace se totiž týká i následného honění příšer. Když totiž subjekt odhalíte, dá se na útěk a vy jej musíte doběhnout, zatímco za sebou trousí bordel z ulice a nebožáky stojící v cestě, jako když se kojenec řítí k talíři s křupkami. Vše končí bitkou a triumfálním vítězstvím. Kdykoliv se hra snaží odvrátit od příběhu směrem k arkádovější akci, pocítíte její slabiny a míra repetitivních aktivit začne velmi rychle vyplouvat na povrch. Soubojový systém sice neudrží celou hru na svých ramenech, ale má i své silné stránky. Právě možnost nebo spíše nutnost přeskakovat mezi různými těly v reálném čase přináší řadu vtipné a zábavné dynamiky, kdy jednou postavou například odlákáte pozornost kudlanky, zatímco do ní bušíte z druhé strany.
Dobře si při hraní všímejte, čemu se slitterheadi při své transformaci podobají. Ve většině případů jde o chobotnice, kudlanky, mouchy, žáby nebo ryby, které jsou v přírodě známé pro své schopnosti maskování. Mořský odranec (stonefish v angličtině) je považován za jednoho z mistrů kamufláže, až tedy v moři šlápnete na hýbající se kámen, začněte se urychleně převtělovat zpět na lehátko!
Stejně tak směrové vykrývání úderů představuje jeden z mála interaktivních momentů, který je čitelný a předvídatelný, navzdory určité nepřesnosti a těžkopádnosti samotného ovládání. Pravda, občas je těžší vnímat útoky ze všech stran i díky divočejší kameře, ale i proto jdete do akce ve dvou a více lidech, přičemž monstra nejsou ani zdaleka tak agresivní, jak by mohla být. Navzdory mnohačetným soubojům ovšem budete zřídkakdy cítit opravdový pocit výhry a uspokojení, a to právě i díky opakujícím se misím a velmi nízké variabilitě nepřátel. Jakmile se ovšem do celého mixu přimíchá příběh, jinak ploché herní mechanismy začnou být více stravitelné.
Ačkoliv je Slitterhead rozporuplný i po audiovizuální stránce, v obou oblastech se světu staví s mnohem ráznější jistotou než v případě hratelnosti. Ano, obzvláště NPC vypadají jako na slunci se roztékající voskové figuríny, ale výtvarný styl monster v sobě kombinuje slizkou nechutnost a bizarnost podobnou stvůrám z mysli H.P. Lovecrafta. Technické slabiny výtvarníci dobře skrývají za originální návrhy, přičemž i menu je přelité analogovým filtrem, který se velmi dobře inspiruje stylizovanými indie horory z posledních 5 let. Ani senzační styl příšer a obecně skvělá koncepce těsného města ovšem neřeší celkový pocit chladné prázdnoty, která vás jako hráče doprovází na každém kroku. Svět kolem vás je neinteraktivní a bezúčelný, dejte stranou vyprávění a zůstane vám pouze kostra, která rezignuje na jakýkoliv rozvoj už po úvodní hodině hraní.
Kde se však pověstné japonské DNA projevuje v plné síle, je v oblasti ozvučení. Mistr děsu Akira Jamaoka možná nevytvořil tak šarmantní soundtrack jako se mu to povedlo se Silent Hillem, ale i Slitterhead překypuje dávkou náladové hudby, která synergizuje prvky salónové pohody, temné elektroniky a dokonce i zpívaných linek. Hudba rozhodně nezklame, a přestože občas nesedí k dění vykreslenému na obrazovce, je skvěle poslouchatelná i sama o sobě! Právě zvukový podkres mistrně zakrývá i nižší rozpočet na vývoj a velmi rychle tak prominete i absenci mluvených dialogů, které jsou ve většině případů nahrazené univerzálním mumláním. Pokud se chcete před hraním dostat do nálady, pusťte si například zpívaný track s názvem Blood Snow! Poznali byste coby znalci unikátní rukopis mistra Akiry? Nikoliv, podstatným důkazem kvality je ovšem fakt, že si hudbu vychutnáte i samostatně mimo hru.
A tak se při hraní neustále ptám sám sebe, zdali něco nepřehlížím nebo mi něco neuniká. Bizarní hry – obzvláště ty ze země vycházejícího slunce – hltám všemi doušky, ale Slitterhead se mi ne a ne dostat pod kůži navzdory skvělým papírovým předpokladům. Jak je možné, že balisticky bláznivé výtvory jako Deadly Premonition přes nezměrně pochybné zpracování mají tak silnou fanouškovskou základnu? Je to právě ona vyhraněná ztřeštěnost, která je Slitterhead cizí. Nebavíme se ani o hororu, ani o přestřelené mlátičce určené alternativním masochistům. Slitterhead má své silné stránky na poli vyprávění a ztvárnění zla, ale ve všech ohledech hratelnosti nedokáže jakýkoliv nápad rozvinout za hranici vyleštěného prototypu.
Ackerman napsal: 
Lukáš Kotrus napsal: 
LordLonger napsal: Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
