Life of Delta

Machinarium, jeden z českých herních pokladů, spolu s dalšími hrami Amanity způsobil viditelný vzestup poptávky po artových adventurách a svým úspěchem inspiroval vývojáře po celém světě. Možná ani vám neušla aktivita v okolních zemích – z Polska to byla Papetura, z Ukrajiny Boxville a ze Slovenska Catie in MeowmeowLand. Slovenský původ má i Life of Delta, ovšem pouze prostřednictvím svého hlavního autora Samuela Lörinčíka. Samuel totiž žije v Thajsku, a s vývojem mu pomáhali především tamní kolegové. Na výrazném grafickém stylu hry jsou vysoké ambice tvůrců zřetelně vidět, a tak jsme i vzhledem k dlouholetému vývoji byli na výsledek hodně zvědaví.

Delta vyráží do akce

Začnu tím nejpovedenějším. Hra je zasazená do postapokalyptické budoucnosti, kde jsou lidé vysoce ohroženým druhem. Tak ohroženým, že téměř nejsou součástí příběhu a utiskovaní jsou tu naopak roboti. Utiskovaní jsou obtloustlými dvounohými ještěry, které jsem si okamžitě překřtil na pigcopy pro jejich podobnost s chrochtajícími nepřáteli z Duke Nukema 3D. Ještěři jednoho robota odvezou na vojenskou základnu, s čímž se jeho kamarád Delta (samozřejmě taky robot) nesmíří a vydá se ho najít a zachránit. Delta je náš hlavní hrdina.

Zdroj: Airo Games

S touto premisou začíná dobrodružství, do kterého se pouštíte s touhou kochat se každou jednou nádhernou lokací a současně s motivací dozvědět se víc. To první vám zůstává až do konce a je jednoznačně hlavním pohonem zážitku. Life of Delta je nádherná hra situovaná zprvu do pouštní pustiny a později do kyberpunkového města, patrně kdesi v Japonsku. Není to sice nic originálního a třeba podobnost se světem Hvězdných válek jistě není náhodná (soudě dle různých narážek), to mi ale vůbec nevadilo. Zálibně jsem si prohlížel každou obrazovku a těšil se na tu další. Zejména první exteriérové lokace ve městě jsou skvostné, oči ale přechází i z některých interiérů a třeba i z industriálního designu robotů nebo nejrůznějších velínů a displejů.

Zejména první exteriérové lokace ve městě jsou skvostné, oči ale přechází i z některých interiérů a třeba i z industriálního designu robotů.

Co se motivace dozvědět se víc týče, ta bohužel naplněná nebyla. O světě kolem vás toho hra příliš nepoví, příběh se drží výše zmíněného epizodního námětu a ani introvertní roboti nejsou moc sdílní. Většinou si jen postěžují na svůj úděl a nechají si od vás pomoct, za což pak na oplátku pomohou vám. Dialogy jsou kratičké (texty jsou mimochodem i ve slovenštině), prosté jakéhokoliv humoru a nijak se nevětví, největším vypravěčem tak zůstávají lokace. Netvrdím, že je to problém, ale určitě to je nevyužitá příležitost. Když už tvůrci investovali tolik pozornosti do vytvoření kouzelných lokací a stylových postav, je hřích nevyprávět s jejich pomocí nějaký hlubší a emotivnější příběh než jen výlet jednoho robota za záchranou druhého. Za zmínku v tomto kontextu stojí i to, že tuhle hru (na rozdíl od Machinaria a dalších jeho klonů) asi úplně neocení dětské publikum. Námět je totiž spíše dospělejší a nejsou tu žádné vizuální gagy.

Když mozek spíše odpočívá

V duchu „neurazí, ale nenadchne“ budu pokračovat i při popisování hry samotné. Tvůrci se drželi při zemi a hru navrhli převážně jednoduše a hlavně lineárně. Adventurní zápletka bývá až absurdně triviální – jako hned v úvodu, kdy máte k dispozici gumu, kuličku a rozbitý prak (!!!), přičemž potřebujete získat vysoko zavěšenou vlajku. Co v téhle situaci máte udělat, to vám jistě vysvětlovat nemusím. Později jsou situace naštěstí nápaditější, bohužel ale většinu hry operujete v omezeném prostředí jedné nebo dvou lokací, kde je minimum předmětů a interaktivních míst, takže máte jen minimální počet možných kombinací a řešení hádanek. Opět – není to nutně problém (třeba únik z vězení nebo příprava sushi pro pigcopy patří mezi zábavnější okamžiky), ale taky to není nic, na co byste si za pár dní vzpomněli.

A pak tu jsou minihry v podobě různých hlavolamů. Co hezkého říct k nim? Snad, že jich je poměrně dost, zhruba patnáct. Jenže marná sláva, když ani ty nepředstavují valnou výzvu a rozhodně vás neoslní kreativitou. Obligátní klon Pongu dejme stranou, to může být pocta. Ani hudební minihra přes zmatečnou prezentaci (instruuje k mačkání křížku, trojúhelníku a kolečka, ač jsem hrál na klávesnici s myší) nepředstavuje problém. Ten spočívá v tom, že jakékoliv odemykání zámku znamená řešení specifické hackovací minihry připomínající klasické puzzle flashovky, ve kterých musíte typicky otáčet uzly nebo zkratovat rozvody. Jsou hodně rozmanité, jejich řešení ale není moc intuitivní, takže se k cíli musíte zpravidla proklikat. Nízkou obtížnost bezradní vývojáři na několika místech kompenzovali třemi variantami stejné minihry s lehce stoupající obtížností, tím ale jen o pár minut prodloužili hratelnost.

Herně představuje Life of Delta obyčejný zážitek, který ale nad průměr povyšuje skvostné grafické zpracování.

Life of Delta dohrajete zhruba za čtyři hodiny, což na poměry konkurence není ani hodně, ale ani málo. Herně představuje Life of Delta spíše obyčejný zážitek s nižší obtížností a těžkopádnou hratelností, který ale nad průměr povyšuje skvostné grafické zpracování. To je skutečným tahounem hry, kdy se i přes prostý herní design snažíte propracovat dál, abyste se pokochali další lokací a užili si povedenou atmosféru. Udělat opravdu dobrý klon Machinaria je prostě zatraceně těžké a s trochou nadsázky se to daří jen samotné Amanitě. Ale špatná hra Life of Delta rozhodně není a díky nádherné grafice si získala naše sympatie.