Elex II

Piraně zas a znovu lákají na dobře vystavený svět, který se hroutí pod tíhou chyb

17. 3. 2022
Název hry: Elex II Vývojář: Vydavatel: Datum vydání: 1. 3. 2022 Platformy: , , , , Recenzovaná verze: PlayStation 5 Žánr:

Druhý Elex je typickou hrou od Piranha Bytes, a to by samo o sobě mohlo skalním fanouškům tvorby tohoto německého studia stačit, aby se hned pustili do hraní. Naše tvrzení s sebou ovšem nepřináší jen příslib kvalit, díky kterým si série Gothic a případně i Risen získaly své hráče, nýbrž i nepřehlédnutelný zástup negativ. Ale vše hezky popořadě.

Ačkoli se v názvu vyskytuje dvojka, nedá se říct, že by bylo nutné hrát a znát první díl. Otázkou spíš bude, co nováček od hry očekává a co mu může naopak nabídnout. Příběh tohoto akčního RPG se točí kolem záchrany planety Magalan, do kterého se hlavní hrdina Jax opětovně zapojí poněkud neplánovaně, když se mimozemské entity rozhodnou na povrch vstoupit přímo skrze jeho osamocené obydlí. A aby toho nebylo málo, kousnutí jedné z fialových potvor ho kontaminuje temným elexem, načež ztratí své schopnosti a navíc i paměť. Ano, opět začínáme pěkně od začátku. Ztráta paměti se ovšem může hodit nováčkům v tom smyslu, že Jax většinou nebude stejně jako oni poznávat staré známé z prvního dílu. Ti se proto postupně připomínají a osvěžují Jaxovi paměť, což je nenásilná forma uvedení do děje a světa hry. Zajímavé ovšem je, že více než Jaxovy hrdinské činy z prvního dílu jsou spíše zmiňovány spory a různá selhání, která naopak ocení hráči znalí prvního dílu z roku 2017 a mohou je považovat za příjemná pomrknutí.

Svět jako na dlani

Po lehce podivném úprku před mimozemskými nájezdníky začíná Jax své putování s tím, že je pochopitelně nutno vetřelce zastavit. A je to samozřejmě i v jeho vlastním zájmu, neboť temný elex v těle není zrovna dobrou vyhlídkou do budoucna. K tomu má sloužit nové společenství 6th Power, které založil Jaxův starý známý, jenž ho v úvodu zachránil. Jeho vybudování je ovšem naším úkolem a v tu chvíli začíná ta pravá zábava v duchu her od Piranha Bytes. Otevírá se vám celá mapa Magalanu a můžete se vydat naprosto kamkoli. Samozřejmě jste hned v začátku vybaveni prvními úkoly, nicméně mě osobně velice rychle přemohla touha vydat se na bezcílný průzkum. Jde o nejsilnější přednost Elexu, kdy vás hra nechá na holičkách, máloco vám prozradí, do mapy zakreslí jen to nejnutnější, například objevené teleporty, a vše ostatní si zkrátka musíte najít a označit sami. A o to zábavnější to je. Nikde nenarazíte na bariéru, nepočítáme-li mnohem silnější nepřátele, i ti se však dají obejít. Užitečným pomocníkem je stejně jako v prvním díle jetpack, díky němuž je pohyb po světě radostí a rovněž patří mezi největší pozitiva hry. Nicméně ano, hranice tu přece jen nějaké jsou, mapa samozřejmě končí, nicméně vám hra dovolí pomocí jetpacku a velice opatrného postupu po skalách vystoupat až na vrcholek a zamířit k okraji… Aby vás nakonec zabilo nehostinné prostředí a plyn. Inu, zkusila jsem to a jsem naopak ráda, že mapa nekončí nepřekonatelnou kamennou bariérou.

Užitečným pomocníkem je stejně jako v prvním díle jetpack, díky němuž je pohyb po světě radostí a rovněž patří mezi největší pozitiva hry.

Vrátíme-li se zpět do míst, kde na vás bezprostřední smrt nečíhá, prozkoumávání je důležité i z toho důvodu, že mise nejsou na mapě nijak vyznačeny. Objeví se zkrátka při toulání světem, kdy narazíte na nové postavy, případně vás někdo někam pro změnu vyšle a vy sejdete z cesty. Může to být nejdříve lehce matoucí, ale podporuje to samotné prozkoumávání a ve hře lze objevit řadu pozoruhodných míst, přičemž ne všechna jsou nutně dějištěm nějakého úkolu. Koneckonců apokalyptický svět s příměsí fantasy i sci-fi už dopředu slibuje zajímavé scenérie a zakoutí, takže vývojáři z Piranha Bytes neváhali a pořádně na nich zapracovali. V nejrůznějších koutech rozpadlých budov nebo naopak ve skalních převisech občas nečekají jen zbytky zásob patrně již mrtvých průzkumníků či obchodníků v podobě lektvarů, jídla, toaletního papíru a jiných cetek, ale například i nějaká ta unikátní zbraň. Magalan se vyplatí prošmejdit pečlivě. Během něj totiž natrefíte i na společníky, kteří jsou důležití pro budování vaší pevnosti a boj s úhlavním mimozemským nepřítelem, ale i pro získání dalších úkolů, rozvíjení malých příběhů rozesetých po celém světě, pomoc při vlastním putování a poměrně zajímavé konverzování.

Potvory, kam oko dohlédne

Zpustošený svět Magalanu je nebezpečný, a tak jeho objevování velice rychle zkomplikují nejrůznější nepřátelé. Zvířecí, lidští i mimozemští. Ani jedni však příliš inteligence nepobrali a se všemi se bojuje víceméně stejně. Rozdíly, kterým můžete s přivřenýma očima říkat taktizování, jsou vzdušné útoky, střelné zbraně, případně různé postihy jako například jed. Boj se většinu času bohužel omezuje jen na pouhopouhé mlácení a občasné kopání, v případě obrany na kotouly a úskoky. Žádná komba nečekejte, navíc jsou animace mnohdy toporné a čas od času zrovna dvakrát nenavazují. Nicméně jetpack se díky vylepšením stává žádaným zpestřením boje, v začátcích pak poslouží pro rychlý úprk. Na druhou stranu demonstruje hra svobodu ve volbě zbraní i výbavy a navíc je lze kombinovat. Jde-li o zbraně, hra toho nenabízí zrovna málo, ale první krůčky mohou být obtížné. Poměrně dlouho jste odkázáni jen na obyčejnou trubku a i obyčejná krysa vám může pořádně zavařit, o to větší má člověk radost z nově objevené zbraně, pokud na ni tedy stačí svými atributy.

Ačkoli se na první pohled souboje jeví jako bezduché mačkání, člověk si časem zvykne nebo sám najde způsob, jak se zabavit.

Jednoruční zbraně klasicky zahrnují meče, k nimž můžete do druhé ruky vzít štít, zmocnit se můžete rovněž seker nebo mimozemských podivností připomínající halapartny, které zaměstnají obě ruce. Nezapomínejme však, že se nacházíme v pozůstatcích moderní civilizace, proto nechybí ani střelné zbraně. Kupříkladu brokovnice je – těžko říct, zda záměrně či nechtěně – o něco silnější než jiné zbraně, a tak učiní téměř každý konflikt o něco snazším. I z toho důvodu jsem se jí později spíše vyhýbala a sáhla po ní až když došlo na kosení zbytečně velkých skupin nepřátel. Kdo má raději elegantnější způsob, může zkusit plasmové zbraně, kdo rád ničí, pro toho tu je granátomet. A samozřejmě klasika všech klasik, luk. Ačkoli se na první pohled souboje jeví jako bezduché mačkání, člověk si časem zvykne nebo sám najde způsob, jak se zabavit. Pro mě to například bylo kombinování luku a letecké akrobacie s mečem. Z padlých lidských nepřátel nicméně ani tentokrát nezískáte kusy zbroje, po těch se budete muset porozhlédnout u obchodníků, mimozemští nepřátelé vám však poskytnou temný elex. Do soubojů pochopitelně zasahují i vaši společníci, pakliže je vezmeme na cesty s sebou (a pokud se někde nezaseknou…). Každý pak disponuje různými zbraněmi nebo schopnostmi dle toho, k jaké frakci patří, vy sami ovšem jejich výbavu ovlivnit nemůžete. Výhody jednotlivých frakcí se samozřejmě týkají i hráče.

Hra představuje celkem pět frakcí, které ještě rozšiřuje šestá, kam spadá hlavní hrdina. Opět se setkáváme s Berserky, kteří vyznávají magii, Kleriky, kteří svůj život kromě víry zasvětili i technologiím, nespoutanými a divokými Odpadlíky, ale také s Alby, do jejichž řad Jax kdysi patřil a kteří hráli důležitou roli v prvním díle. Právě proto nebylo tehdy možné se k nim přidat, ve dvojce to ovšem možné je. Novinkou jsou vyznavači smrti Morkoni, kteří získávají své schopnosti obětováním krve. Ačkoli hra hned v úvodu nabádá k tomu, abyste se k někomu z nich přidali a zajistili si tím silného spojence, tentokrát to není třeba a můžete v rámci své Šestky zůstat nezávislí. Přijdete tím však o schopnosti nebo výbavu, které daná frakce může nabídnout. Já osobně už během první kapitoly splnila všechny dostupné mise všech frakcí, načež jsem se mohla i k některým přidat. Nicméně jsem tak učinila až téměř ke konci hry, a to k Morkonům, jelikož mě zkrátka zajímalo, jaká zvěrstva páchají v místech, kam zatím nemohu vstoupit. A skutečně, vstup do jejich řad rozehrál další poutavou příběhovou linku a zpřístupnil hned několik různorodých úkolů. Jejich schopnosti ani výbava mi ovšem už příliš k užitku nebyly.

Se vstupem k Morkonům ovšem souvisí jistý mechanismus hry. Zatímco k jedné frakci se můžete přidat jen pokud budete členy jiné a začnete působit jako špeh, u Morkonů je třeba vyznávat agresivní styl života. Princip „chladnosti“ z prvního dílu zde nahradily destrukce a kreativita. Na této ose se pohybujete skrze zabíjení nevinných bytostí, příslušné odpovídání v dialozích a další vaše konání. Musím však přiznat, že jsem příliš nepostřehla, že by se hodnota destrukce nějak výrazněji měnila. Kvůli Morkonům jsem tedy musela strávit více než hodinu masakrováním jednotlivých sídel, povraždit nevinné, zaplatit pokutu a zkusit to zase jinde. Ačkoli hra pokaždé hlásala, že se destrukce značně zvýšila, její ukazatel v inventáři se pohyboval velice pomalu. Velký vliv na hru zde tedy nelze zaznamenat, ani co se týče reakcí okolí ve chvíli, kdy jsem měla být obávaným vyvrhelem společnosti. Čas od času to nanejvýše zpřístupnilo dialogovou volbu navíc.

Takhle to tu chodí

Hráč sám ovšem vliv má, alespoň zdánlivě. Vyřešíte nějaký problém, který trápí postavu, jež vám zadala úkol, a později vidíte, jak na základě toho začaly jiné postavy konat. Poradíte někomu? Vezme vaši radu na vědomí a později na něj třeba zase narazíte. Hra je sice lineární, ale tohle jí dodává dojem živosti a svobody. A navíc vás nijak časově netlačí a nezávisle na vás si žije svým vlastním životem, zatímco vy se touláte a ignorujete hlavní příběhovou linku. Snad až na část hry, kdy se začnete náhodně teleportovat do neznáma. To se může stát například i uprostřed rozhovoru a představuje zatmění, která způsobuje temný elex. Nutno říct, že to začne být velice rychle otravné. Spousta úkolů může působit nudně, zkrátka jen najdi, zabij, přines, počkej, ale většina je dobře příběhově „okecaná“. Jiné úkoly se pro změnu ukáží býti rozsáhlejšími, než působily, a z obyčejného přesunu se stane nová malá a navíc poutavá linka.

Příběh jako takový není zrovna kandidátem na ocenění, ale ve výsledku vlastně docela baví,

S tím souvisí postavy. Mnoho z nich má co říct a je zábavné jejich vyprávění a osobní příběhy poslouchat. To i napříč tomu, že některé dialogy občas působí jakoby je tam náhle dopsal někdo jiný. Některé jsou značně kostrbaté až nesmyslné. Příběh jako takový není zrovna kandidátem na ocenění, ale ve výsledku vlastně docela baví, zkrátka takové příjemné béčko o záchraně světa před vesmírným neřádem. Ovšem i v příběhu se zde dá snadno ztratit, jelikož se postavy začnou slévat dohromady a obtížněji si začnete vybavovat kdo je kdo. V tomto případě to však není samotným psaním, ale jednoduše tím, že se opravdu často opakují hlasy a modely, navíc se to netýká jen nepříběhových NPC.

Než se pustíme do té méně veselé části recenze, zastavme se ještě na chvíli u společníků, ti jsou totiž znovu zajímavým ozvláštněním. Reagují na to, jak se chováte, což se jim buď líbí, vůbec nelíbí, připadá jim to chytré nebo směšné. Občas dokonce přímo vstoupí do rozhovoru, který vedete s jinou postavou. V boji jsou schopni pomoci a oceníte je hlavně v začátcích, kdy fungují jako skvělá návnada, zatímco prcháte před obřím trollem, na kterého ještě pěkných pár levelů nestačíte. Znovu se setkáte například s Nasty, Falkem a nechybí ani věrný dron C.R.O.N.Y, který vás na rozdíl od ostatních nesoudí. Zvláštním případem je Caja, neboť se Jax v mezičase mezi prvním a druhým dílem stal otcem. Ano, Jax má syna Dexe, který však působí docela děsivě, vzhledem i vyjadřováním. Druhý Elex do hry přidává děti, přičemž ty ostatní nejsou jako Dex a s řadou z nich se dá příjemně pokecat, navíc ráda vzpomínám na některé s nimi související úkoly. Zde se už však dostávám k negativům, protože zrovna Dex je dobrým příkladem toho, že je hra plná absurdit. Samotné zasazení Dexe do hry a vlastně už jenom jeho představení ve stylu „jo moment, já mám vlastně syna“ je dosti mimo. A můžeme pokračovat…

Nejen Magalan se rozpadá…

Hra sice nabízí volnost, ale jsou chvíle, kdy volnost narušuje logiku. Nedává například smysl, když se s členem jisté frakce proháníte po pevnosti někoho třetího. Všichni spolu válčí, přesto se nikdo nepodivuje, když například coby Morkon s odpadlíkem nahlížíte do plánů kleriků. Absurdní jsou i některé lovecké úkoly v rámci těchto frakcí, kdy je k dispozici pomalu celá armáda dobře vybavených bojovníků, ale vůdce vyšle ven jenom vás s tvrzením, že on a jeho jednotka na to sama nestačí. A adekvátní výbavu jsem samozřejmě nedostala, když jsem o ni požádala. Jasně, chápu, co bychom v té hře jinak dělali… Podivné jsou rovněž naprosto nesmyslné cutscény, kupříkladu jedna z úvodních svým prostředním absolutně neodpovídá místu ve hře, kde se spustí. Ty in-game jsou mnohdy naprosto zbytečné, navíc se spouštějí poněkud agresivně. Ještě více to platí o předrenderovaných cutscénách, které je třeba protrpět hlavně v prvních hodinách. Většina funguje jako flashbacky a pochází z prvního dílu, nelze si však nevšimnout odporně nízkého bitratu, který pro změnu působí jako flashback do her před patnácti lety. Jsou zde ovšem větší problémy a prohřešky. Hra je především na PlayStationu 5 v otřesném technickém stavu. Problikávání textur, případně i výpadky audia lze ještě nějak skousnout, nezřídka se ovšem hra stává téměř nehratelnou z důvodu šílených propadů. Většinou se tak děje ve větším boji, tím pádem je obzvláště finále hry utrpením, jindy k němu ovšem dojde bez zjevného důvodu. Časté pády naštěstí vyřešila aktualizace při vydání hry, přesto si hra zaslouží ještě pořádnou péči a obří balík oprav.

Někdy jsou postavy nejenže nepěkné, ale přímo strašidelné.

Hře lze rovněž vyčíst samotný vzhled. Grafika nepůsobí příliš oslnivě a ve společnosti nedávno vydaných grafických skvostů nenadchne, i když po čase se na dá zvyknout na všechno a nejde o žádnou vyslovenou katastrofu. To však neplatí o tvářích a především mimice, která někdy prostě neexistuje, jindy dělá nepěkné grimasy. Někdy jsou postavy nejenže nepěkné, ale přímo strašidelné. Tváře tak narušují poměrně vydařený dabing, který ale též není bez chybičky. Herecky je sice na dobré úrovni, ale kromě více modelů postav by bylo potřeba i mnohem více herců.

Audio jako takové za mě neurazí ani nenadchne. Zvuky pokrývají téměř vše, ale často docházelo k nejrůznějším výpadkům. Hudba je nevýrazná a nezapamatovatelná, navíc je převzata z prvního dílu. Ve druhé půli hry mi dokonce hudba zřejmě po aktualizaci přestala hrát úplně a musím přiznat, že jsem si toho všimla až po několika hodinách. Tolik k nevýraznosti. Pochválit nejde ani inventář – něco tak nepraktického jsem už dlouho neviděla a najít cokoli bude o vaše nervy a stejně tak je na tom i prodej věcí u obchodníků. Oproti tomu alespoň crafting, vylepšování předmětů, alchymie, vaření nebo vylamování zámků a hackování mají příjemné rozhraní a patří k tomu lepšímu. Ovšem aby vám Elex hraní ještě trochu znepříjemnil, připravte se na podivnou nabídku úkolů, do které se budete muset neustále vracet a znovu vybírat úkol, jemuž se právě věnujete, jelikož se při každém splnění jeho části volba vyruší.

U konce s dechem

Co vedle technického stavu ovšem sráží Elex II nejvíce, je dle mého názoru zbytečné natahování hry a přehnaný grind. V úvodu se dá pochopit a vlastně je na každém z vás, jak k tomu přistoupí, ale každou další kapitolou hra ztrácí tempo. Osobně jsem jen v první kapitole strávila zhruba 15 hodin, jelikož se zkrátka svět a vedlejší úkoly jevily zajímavější než hlavní linka. Ve druhé kapitole začaly starosti s oněmi otravnými teleportacemi a zkoumáním vetřelců, které mělo stále stejný scénář – jít, zabít, počkat. A stále dokola. Do toho se neustále ozývají vaši společníci s tím, že potřebují pomoci. V tu chvíli už ani do té doby zajímavé okecávání nefunguje. Teleportace na místo, zlikvidování nepřátel, v některých případech odcizení dokumentu, krátký pokec a můžeme pokračovat, samozřejmě s každým společníkem několikrát. Za naprostý výsměch pak považuji opakované lovení obřího množství potvor rozesetých různě po mapě, kdy hra snad chtěla dát na odiv, kolik modelů mají. Možná vlastně díky bohu, že jich není víc. A zcela nečekaně si tento postup zopakujeme i v samotném finále hry. To celé je doprovázeno propady snímků, jak už jsem poznamenala předtím. Na samém konci jsem byla upřímně ráda, že to mám za sebou, navíc zakončení považuji za značně neuspokojivé a jaksi nijaké. Co na to říct, emoce zde nehledejte. Největší odměnou vám bude neomezené palivo do jetpacku, kterého si už neužijete, pokud jste se objevování Magalanu věnovali již během samotné hry.

Takový je tedy druhý Elex – zasazen do skvěle zpracovaného světa, jenž láká k prozkoumávání, které i díky létání může být opravdu zábavné, s řadou postav a jejich osudy, které vám utkví v paměti, a když na to přistoupíte, tak i zábavný soubojový systém. Magalan však nepostihla pouze mimozemská invaze, nýbrž jej pustoší i mizerný technický stav a další větší či menší nedostatky. Z průměru jej kromě světa tahá řada skvělých misí, ale nad jejím stavem zkrátka nelze přivřít oči. Piraně si stále jedou to své, ač by podle všeho rády konkurovaly těm největším produkcím. To ovšem i přes číselné hodnocení může znamenat doporučení pro skalní fanoušky. I když přes všechny ty chvíle naprostého zoufalství shledávám, že jsem se vlastně i já poměrně dobře bavila, doporučuji dobře zvážit, zda se jedná o titul, jemuž věnujete nejméně 40 hodin svého času.

Elex II

  • Zábavné objevování a prozkoumávání dobře vystavěného světa
  • Jetpack a jeho možné vylepšování a následné využívání během putování i v boji
  • Poutavá příběhová omáčka i kolem na první pohled prostých úkonů a úkolů, rozsáhlost některých misí a dialogů
  • Společníci s vlastním názorem, interakce a nejrůznější rozpravy s nimi
  • Jednotlivé frakce a jejich úkoly, zároveň možnost zůstat neutrální
  • Dobře zvládnutý dabing postav (bez ohledu na zpracování samotných postav)
  • Podivná až děsivá mimika postav, nelichotivé tváře
  • Drastické propady na PS5, zejména při větším množství nepřátel, jindy bez zřejmého důvodu
  • Agresivně spouštějící se cutscény, odporně nízký bitrate u předrenderovaných sekvencí
  • Zbytečný grind před poslední kapitolou kazící do té doby příjemné tempo hry
  • Umělá (ne)inteligence nepřátel i společníků, kteří jsou schopni se zastavit a stát uprostřed přesunu v rámci úkolu
  • Výrazné opakování modelů u postav i příšer, rovněž hlasů v případě dabingu
  • Časté výpadky ruchů i hudby, problikávající mapa, nepřehledný inventář
  • Hra neumí pracovat s emocemi, s čímž souvisí i neuspokojivý závěr hry
ELEX II je opravdu typickou piraní hrou, jak už jsem předeslala v úvodu, a připomínkou starých herních časů – v dobrém i špatném slova smyslu. Vývojáři z Piranha Bytes se zkrátka i po 20 letech drží svého rukopisu a evidentně se ho jen tak nezřeknou, což na druhou stranu ocení zarytí fanoušci. Přesto je otázkou, zda by přece jen nestálo za to se alespoň v některých ohledech posunout dál a poučit se z opakujících se nedostatků. Hra je evidentně dělaná s láskou a i když nabídne mnoho hodin zábavy, chyby designu a hlavně technického rázu dokáží snadno zkazit většinu radostných momentů.
6 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

3

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru