Cyberpunk 2077

Očekávaná evoluce žánru akčních RPG se nekoná. Nádherná grafika maskuje nefunkční svět

Zdroj: CD Projekt RED
15. 12. 2020
Název hry: Cyberpunk 2077 Vývojář: Vydavatel: Datum vydání: 10. 12. 2020 Platformy: , , , , , Recenzovaná verze: PC Žánr: ,

Cyberpunk 2077 byl oznámen v roce 2012. Tehdy byly na trhu konzole Xbox 360 a PlayStation 3, v nadupaných počítačích tepaly karty GTX 690, svého završení se dočkala trilogie Mass Effect, vzniklo Dishonored a vývojáři z Telltale byli na vrcholu díky sérii The Walking Dead. Také do vydání třetího Zaklínače zbývaly v té době ještě symbolické tři roky, a přesto byli fanoušci přesvědčení, že to bude právě studio CD Projekt RED, které otřese základy videoherní zábavy a rozpoutá revoluci. Léta plynula, Zaklínač 3 se etabloval coby jedno z nejlepších RPG všech dob a očekávání hráčů stoupala do oblak. První ukázka ze hry, nadšené rozhovory s vývojáři, na ně navazující dojmy novinářů, ale také četné odklady vydání a kauzy kolem přesčasů i nepříjemných podmínek ve studiu. Tohle všechno vedlo k vydání hry, která už před několika dny rozdělila hráče i odbornou kritiku a dokonale rozervala i můj celkový pohled. Jediná věc, které se proto můžeme v tuto chvíli držet se stoprocentní jistotou, je tedy nakonec skrytá i v samotném názvu hry – tohle všechno je opravdový punk.

Třikrát a přeci stejně

O Cyberpunku 2077 jsme toho za uplynulé roky slyšeli opravdu hodně, sluší se však alespoň formálně potvrdit, že se ocitáte ve fiktivní kalifornské megapoli Night City a do příběhu vstupujete jako Vincent, či Valerie – zkráceně V. Úvodní výběr jednoho ze tří příběhových pozadí tu je především proto, aby vám hned zkraje připomněl, že hrajete RPG. Přímo ve hře pak vaše volba přináší unikátní, odhadem zhruba hodinu dlouhý prolog, po jehož odehrání se všechny tři možné cesty skrze připravené video spojí a dál je už příběh identický. Nedá se ovšem po mírném zklamání z překotného vstupu do hry tvrdit, že by se děj také stejným způsobem odvíjel, když bude váš původ na mnoha místech odemykat nové dialogové možnosti a ovlivní průběh řady hlavních i vedlejších úkolů. Přesto je ale na samotném vstupu do hry znát značná uspěchanost, a pokud si nebudete v předělové videosekvenci dávat větší pozor, většinu vašich přátel a starých známých začnete skutečně poznávat až po několika hodinách. Těm ovšem budou předcházet familiární dialogy a opravdu četné telefonáty, v nichž na vás budou mluvit zcela neznámí lidé se zcela osobními až intimními požadavky. Nepříjemné také je, že hovor nejde odmítnout, a tak se připravte na vyrušení v té nejméně vhodné chvíli, například během příběhového dialogu, což postava vedle vás není schopná adekvátně zpracovat a bude se dožadovat pokračování vašeho rozhovoru stůj co stůj.

Tím ale trochu předbíháme, což je však symptomatické pro celý Cyberpunk 2077. Činností a prostých vjemů naleznete v Night City i jeho okolí nespočet a mnohdy zkrátka nebudete vědět, kde vám hlava stojí. S ponořením do architektonicky nejkomplexnějšího videoherního města, jaké jsem kdy měl tu čest navštívit, se pojí také perspektiva a pohled první osoby, který až na velmi vzácné výjimky přetrvává po celou dobu hraní. Bez ohledu na to však dostáváte rozsáhlé možnosti úpravy vzhledu vaší postavy, což se ve výsledku bohužel projevuje jako mírně řečeno zbytečné. Míst, kde se na sebe můžete ve hře podívat, je vyjma inventáře opravdu málo a co víc, každému je úplně jedno, jak vypadáte, nebo co máte na sobě. Ne snad, že bych potřeboval neustále slyšet slova obdivu, že můj Vincent vypadá docela jako hubená verze mě samotného. Ale bavíme se tu o RPG a slibovaném živoucím světě, který však zůstává nejen na tomto místě nepříjemně netečný. Takže ano, pokud byste se spokojili s tím, že přijdete o obranné číslo vaší výstroje, můžete projít celou hrou nazí a nikdo neřekne ani popel. A to ani když uvidí střední velikost vašeho penisu.

Skvělé dialogy a výkon herců

Na co už ale postavy reagovat začnou, jsou vaše odpovědi v častých a velmi dobře napsaných i zahraných dialozích. Důležitých lidí, které sekundují hlavnímu hrdinovi, není ani málo, ani přehnaně mnoho, takže je máte šanci poměrně dobře poznat a vybudovat si k nim náležitý vztah. Stejně jako ve skutečném světě vám ale k srdci téměř jistě nepřirostou všichni, někteří to vinou okolností vlastně ani nestihnou, nicméně až na drobné výjimky spojené s určitou zkratkovitostí či neuvěřitelnou rychlostí navázání kontaktu byla radost dialogy vést a dozvídat se další a další důležité informace. Nejsem však po dohrání a zhlédnutí hned několika dostupných konců zcela přesvědčen, že odlišné odpovědi a zdánlivě důležitá rozhodnutí mají nějaký hlubší dopad. Že si člověk vlastním přičiněním uzamkne cestu k některé větvi rozhovoru je pochopitelné, postavy si toho ale příliš nepamatují, nezřídka během několika minut popírají sami sebe a jsou odhodláni vám napsat zprávu nebo zavolat klidně i minutu poté, co s nimi domluvíte. Je však férové dodat, že Cyberpunk 2077 netrpí nešvarem známým z jiných RPG, kdy se textová volba odpovědi neshoduje s tím, co postava řekne, případně jaký použije tón. V tomto ohledu jsou dialogové možnosti dobře čitelné a za celou dobu se mi snad ani jednou nestalo, že bych nevědomky řekl něco, co jsem původně nezamýšlel. V drtivé většině případů také nejste ovlivněni nutností rozhodnout se pro odpověď v časovém limitu, takže máte vše ve své moci.

Co dělat po skončení?

Cyberpunk 2077 nabízí možnost před posledním aktem hry dokončit všechny vedlejší úkoly. Ve vztahu k příběhu a jeho naléhavosti ovšem působí toto rozhodnutí zvláštně. Přijatelnější by bylo najít způsob, jak dostat hráče do hry až po úplném finále a netlačit jej spolu s ostatními postavami k závěru, jak se bezprostředně před bodem, odkud není návratu, bohužel děje. Vřele proto doporučujeme, abyste dali chvíli příběhu vale a vedlejší úkoly plnili průběžně.

Tedy až na interakci s Johnym Silverhandem, kterému vzhled i dabing propůjčil herec Keanu Reeves. Zastírat, že někdo takový ve hře je a že to s ním není tak jednoduché jako s ostatními, je asi zcela zbytečné, nebudu vás ale v žádném případě trápit žádnými spoilery. Okolnosti kolem jeho příchodu zjistíte sami několik hodin po začátku hry, stejně jako další detaily ohledně jeho minulosti i poslání v roce 2077. Můžu ale potvrdit, že se Keanu Reeves do své role náležitě opřel a nebýt grafických glitchů – na tomto místě ještě zcela záměrných – jeho působení v příběhu by bylo snad ještě lepší. Očekávejte emocionální jízdu, odhalování nečekaných tajemství a také naléhavé rozuzlení celé zápletky, které je Silverhand součástí stejnou měrou jako hlavní hrdina. Jediné, co bych však scenáristům vytknul, je nutnost odhalit nemalou část Johnyho charakteru skrze vedlejší úkoly, které by mohly být s klidem začleněny do hlavní dějové linie. Ta ostatně není příliš dlouhá, a pokud byste snad chtěli jít jen po příběhu – což můžete, ale nedoporučuji vám to – její odehrání zabere přibližně 25 hodin. Reálně proto hrozí, že někteří hráči neuvidí pro příběh podstatné události a nemluvím teď pouze o přilnutí k postavě Johnyho Silverhanda, ale zejména o chybějící střípky do skládanky, díky kterým je vše mnohem srozumitelnější a můžete se i na základě informací o dalších postavách viděných Silverhandovýma očima lépe rozhodovat.

RPG? Akční RPG? Klon GTA?!

Náplň příběhových misí je pochopitelně velmi pestrá, úkoly se v ní neopakují a vaše počínání podléhá interakci s jednou i více postavami. Takže zatímco v jednu chvíli se po vás chce jen přesvědčovat okolí svým šarmem či neodbytností, jindy uplatníte kradmý postup na nepřátelském území s vědomím, že se všechno může během okamžiku pokazit a ke slovu přijdou zbraně. To vše je téměř vždy doplněno zajímavou lokací, nečekanými momenty nebo divokými honičkami a díky first person perspektivě máte stále dojem, že jste uvnitř a to důležité se točí kolem vás. Pocit, který Cyberpunk 2077 na těchto místech vyvolává, by se dal s trochou představivosti připodobnit stolním hrám na hrdiny, jejichž pravidla se dají během hry uplatnit takřka na všechno. Pamatovat na to musíte zejména při přestřelkách, v nichž se počítá s celou řádkou atributů, ovlivňující nejen sílu vašeho útoku, ale pochopitelně i obranné číslo protivníka. Výsledkem je vcelku responzivní střelba do nechvalně proslulých hub na náboje, které toho snesou opravdu hodně a nezáleží jen na tom, co má nepřítel na sobě. Potenciálně tak můžete vyprázdnit zásobník do polonahého blázna a ten blázen k zemi prostě nepůjde. Z druhé strany to ale dává spoustu prostoru i pro vás při profilování vlastních schopností, náležící do jedné z pěti hlavních kategorií.

Systém je navržen jednoduše – za každou novou úroveň dostanete bod pro rozšíření základních schopností a také jeden či více bodů pro osvojení některého z převážně pasivních perků. Vzhledem k jejich množství by vám nicméně trvalo opravdu nesmírně dlouho odemknout je všechny, což ale zřejmě není záměrem. Perky, byť užitečné a odemykající například celou vrstvu craftingu, většinou přidávají jen jednotky procent k dalším vlastnostem a jejich nasazení nepřichází se skokovým zlepšením schopností hlavního hrdiny. I z toho důvodu jsem v určité chvíli jednoduše nevěděl, co dál zlepšovat, když i perky podléhají úrovni nadřazené kategorie, takže je například v záložce pro sečné zbraně v danou chvíli již aktivujete všechny a dál můžete až po několika dalších úrovních. Rozhodně tedy nic pro nerozhodné hráče a ty, kdo chtějí mít splněno na sto procent. Vlastnosti přitom nejsou to jediné, co ovlivňuje váš průchod a vedle samotné výbavy, včetně rozličných a modovatelných zbraní, přichází ještě nezbytná kybernetická vylepšení. Jde o augmentace kostí, končetin i orgánů, posilující výdrž i sílu, případně zpřístupňující dvojitý skok a další podobné záležitosti. Z aktivací tzv. kyberwaru se však na rozdíl třeba od Deus Ex vytrácí morální rovina a jen málokdo poukáže na věčné téma umělého zásahu do geneticky čistého těla. Největší zklamání ale pro mě představoval způsob instalace, který po první návštěvě speciálně vybaveného doktora probíhá jen klikáním v menu a zaplacením příslušného obnosu v eurodolarech. I z kyberwaru, podléhající rovněž vaší reputaci, se tak stává jen další část výbavy, kolem které nevoní nic speciálního, a i když je díky němu možné vytvořit hodně zajímavý build, atmosférou celý proces ani používání zrovna neoplývá.

Na blízko i z dálky

Co se týče soubojů, výše jsem už naznačil jejich povahu při střelbě, to však není jediný způsob, jak se zbavit nepřátel. Moji oblíbenou zbraní se v průběhu hry stala katana – jednak to dává smysl po stránce příběhu a jednak je smrtelně efektivní. V kombinaci s posílením výdrže, vhodným kyberwarem a dostatkem prostředků k léčení můžete do sebe nechat párkrát vystřelit a dostat se k protivníkům na blízko. Pak už stačí jen švihat mečem kolem sebe a za krátkou chvíli kolem vás zbude jen hromada těl bez končetin a hlav. Můžete se nicméně i plížit a všechny nepřátele odpravit potichu, případně s pomocí hackování jejich systémů a zařízení kolem vás, právě tady ale narazíte na první vážný nedostatek, který se pak jako řetězová reakce promítá do celého Night City. Nepřátelé totiž neoplývají bůhvíjakou inteligencí, můžete kolem nich v přikrčení chodit téměř jak se vám zlíbí a dělat věci, které obyčejně kritizujeme třeba u Assassin‘s Creed. Jde o relativně snadné zneužívání toho, jak neresponzivní nepřátelé jsou, což ještě umocňují silné hacky a i na vyšší obtížnost nenarazíte při kradmém přístupu na vážnější výzvu.

Kyberware

Augmentace jsou nedílnou součástí světa Cyberpunku 2077 a s dostatečným množstvím peněz se vám zpřístupní poměrně záhy. Bohužel se ale slibované návštěvy u speciálně vybavených doktorů - Rozparovačů - nakonec smrsknou jen v klasické obchodování a instalace vylepšení probíhá pouze z menu. Výsledkem ale může být poměrně zajímavý build vaší postavy a cesta k novým možnostem zejména v soubojích. Kéž by ale někdo také řešil etickou otázku a vliv biomechanických částí na psychiku člověka.

Jak už jsem ale naznačil, chování nepřátel v boji je jen špičkou ledovce obrovského problému, který odhalíte až nepříjemně brzy. Nechápejte mě špatně, Night City vás uhrane, je úplně jiné než například Los Santos z GTA V zejména díky množství vysokých budov a pocitu, který z procházení v ulicích máte. V kombinaci se smogovým oparem či mlhou nabízí zcela odzbrojující nasvícení téměř v jakoukoliv denní hodinu, rozpitá záře neonů je přesně taková, jakou jste si při vzpomínce na Total Recall nebo obligátního Blade Runnera vysnili a neustále budete narážet na místa, odkud je snad ještě lepší výhled než chvíli před tím. Všechno je to ale jen němá a prázdná kulisa, která je bez ohledu na provoz v ulicích a množství chodců úplně mrtvá. Město zkrátka nežije a všechno je potěmkinovsky nastavené tak, abyste si mysleli opak. Stejně jako ve filmu Truman Show ale záhy pochopíte, že všechny osoby chodí odnikud nikam, že auta mizí za druhým rohem, krámky nejsou interaktivní a vše se jako připravené divadlo spustí až ve chvíli, kdy se budete nacházet v dosahu. Platí to třeba i o místech činu, které policie ohledává a dělá to třeba i třicet čtyřicet hodin vašeho průchodu hrou v kuse. Ano, na tom stejném místě.

Jedeme z kopce

Vytržení z atmosféry pro mě bylo tak brutální, že jsem si už těchto detailů nedokázal nevšímat a co hůř, situace se dalším pobytem v Night City jen zhoršuje. Opakující se modely postav, které se navíc samy v ulicích potkávají. Téměř žádná reakce na to, když na ulici vytáhnete zbraň, případně na někoho namíříte. Nebo naopak přehnané bojácné chování kolemjdoucích, když někoho jen udeříte pěstí. A co na to policie, ptáte se? Ta reaguje obratem, nikoliv ale tak, jak byste si přáli. Policisté Night City se totiž zjevují odnikud přímo vedle vás, včetně dronů nebo silnějších jednotek, což nepůsobí ani hezky, ani funkčně. Navíc se s vámi nikdy nepustí do honičky, pokud se jim rozhodnete ujíždět a stačí se přesunout za nejbližší roh, abyste je ve městě plném kamer a sledovacích systémů setřásli. Ideálně pak zase všichni včetně chodců a vozidel zmizí, takže se při ohlédnutí zarazíte, jestli ta přeplněná ulice byla před dvěma vteřinami jen fata morgana, nebo už dočista blázníte. A tímto způsobem bych mohl pokračovat opravdu dlouho, až bych otevřel další pandořinu skříňku.

Skrývá se v ní obrovské množství grafických či fyzikálních chyb, které se projevují nejen při obyčejném korzování městem, ale také přímo v misích, včetně skriptovaných dialogů a scén obecně, což zabolí o to víc. Jde o procházení postav skrz pevné překážky, mizení vaší výbavy, oblečení či vlasů při pohledu do zrcadla, poblikávání všeho možného, protínající se rozhovory, vypínající se animace, zdivočelá auta a spoustu spoustu dalšího. Ke cti hře slouží alespoň to, že na PC zpravidla nejde o bugy, které by hru rozbily a vy nemohli pokračovat dál, pořád se ale nemůžu oprostit od pocitu, jak mě tenhle nedostatečný přístup v kontrastu s úchvatným městem mrzí. Bohužel se to pojí i s celkovou interakcí s vámi coby hráčem, který očekává, že bude vedle příběhových pasáží narážet také na nejrůznější vedlejší úkoly. Ovšem zatímco v Zaklínači jste na spoustu z nich narazili jen tak, díky prozkoumávání herního světa a skrze rozhovory s obyčejnými lidmi, Cyberpunk 2077 se zamiloval do mobilního telefonu a bez vašeho přičinění se tak seznam misí sám zaplňuje, i když třeba vůbec nechcete. A nikoliv jen hloupostmi typu kup si tohle, nebo támhleto auto, ale velkými příběhovými záležitostmi, které by bylo možné bez čekání zasadit do hlavní linie a protáhnout její herní dobu o další hodiny. Ze hry se ale bohužel vytrácí veškeré kouzlo a postupně zjistíte, že chodit v ulicích je sice hezké, ale vůbec nic to nepřináší. I kdybyste totiž chtěli náhodou zavadit o nějaký quest, už bude pravděpodobně vyznačen na nepřehledné a v podstatě nepoužitelné mapě, případně vás k němu zavede žlutá linka na minimapě a zářivý ukazatel uprostřed obrazovky, který nejde deaktivovat. A nakonec ani s tím prozkoumáváním to není tak horké, vzhledem k tomu, že do většiny domů či bytů stejně nemůžete jít a interiér je zde povětšinou zastoupen jen vnitrobloky nebo ochozy velkých obytných budov.

To nejhezčí město na světě

Přesto ale Cyberpunk 2077 skvěle vypadá, a pokud si odmyslíte všechny ty nepříjemné glitche, budete se mít na PC opravdu nač dívat. Pokud navíc disponujete kartou s podporou ray tracingu, vrátí vám to hra nejen na ulici, ale také v nejrůznějších barech a všude tam, kde se má světlo od čeho odrážet. Je možná nutné vypnout efekty rozmazání, okluze či filmového zrna, aby byl obraz co nejčistší, ale s ohledem na míru dalších nastavení máte solidní šanci najít to, které vás neurazí a váš počítač při hraní nezahyne. Zapomeňte ale na to, že byste si i na středně výkonném stroji užili hraní v rozumných fps při vyšším grafickém nastavení. High-end je skutečně třeba a z dostupných analýz už vyplývá, že CD Projektem doporučované sestavy na 60 fps spíš nestačí. Zvlášť, když se rozjedete plnou rychlostí ulicemi Night City v některém ze skvělých aut, jejichž zpracování a přístup bohužel přesně kopíruje onu nerozhodnost celého zážitku Cyberpunku 2077. Abyste rozuměli, auta si kupujete na ulici a ukládají se vám do menu. Pokud nějaké ukradnete, vaše nebude a můžete se jím projíždět jen tak dlouho, dokud ho nezničíte nebo neztratíte v průběhu misí. Je to škoda především proto, že nejste příliš motivovaní k nákupu za nemalé peníze, když jezdí auta všude kolem, a přesto byste pocitově rádi nějaký pěkný kousek vlastnili.

Hezky česky?!

Cyberpunk 2077 obsahuje kompletní českou lokalizaci formou titulků. Překlad měl na starost Filip Ženíšek, překladatel třetího Zaklínače, který se svým týmem odvedl nesmírnou porci práce. Podle jeho vlastních slov ale bohužel nebyl prostor k finálnímu testování, což je na výsledku znát. Nezřídka narazíte na faktické i stylistické chyby, na některých místech překlad zcela chybí a dochází i k obvkylým chybám záměny pohlaví či jména některých z postav. Ani tak ale nejde o nic, co by kazilo herní zážitek a hra je tak přístupná opravdu všem hráčům z Česka i Slovenska.

To už ale zase odbočují a ztrácím se v tom, že Cyberpunk 2077 je sice obří hra a nabízí desítky hodin obsahu, jenže většina z mechanismů a způsobů, jak se ke skvělým misím a dialogům dostat, zůstává daleko za očekáváním. Pokud jste tedy čekali evoluci žánru, podtržení smyslu pro detail a zpracování hry jiným způsobem, než jak činí konkurence od Ubisoftu či Bethesdy, odejdete spíše zklamaní. A stranou bohužel nemůže zůstat ani skutečnost, že je Cyberpunk 2077 multiplatformním titulem a jako takový kvůli nemožnosti adekvátně si zahrát i na PS4 a Xboxu One tyto podmínky nesplňuje. Udělit to správné hodnocení je proto v tomhle případě nesmírně obtížné a upřímně prozradím, že jsem se v podstatě celý předešlý den rozhodoval mezi sedmi a osmi body z deseti. Abyste rozuměli, výslednou známku nikdy nebereme na lehkou váhu, vracíme se ke kritice jednotlivostí u předchozích titulů ze stejného či podobného žánru a snažíme se o maximální relevanci. A tak si stejně jako v úvodu pomohu samotným názvem hry, ze kterého ony sedmičky vysloveně čiší. Je to ale tentokrát těch nejusměvavějších sedm z deseti, které jsem za poslední roky udělil a přikláním se k ní také s ohledem na aktuální technický stav. Z druhé strany ale neočekávám, že designová rozhodnutí projdou jakýmikoliv úpravami a v takovém případě zkrátka nemohu mluvit o funkčním světě, který by nepůsobil jen jako hodně drahé filmové kulisy. A je opravdu velká škoda, že právě od tohoto aspektu se odvíjí značná část celkového prožitku, který na stále nepřekonaný Red Dead Redemption 2 prostě nedosáhne.

Cyberpunk 2077

  • Fascinující grafické zpracování velkých celků Night City
  • Příjemná příběhová linie se zajímavými postavami a situacemi
  • Skvěle napsané i zahrané dialogy
  • Mnoho z vedlejších questů nabízí plnohodnotné pokračování či rozšíření příběhu
  • Po stránce architektury a celkového zpracování je Night City to nejúžasnější město z videoher
  • Volnost ve výběru toho, jak chcete hru odehrát
  • Prazvláštní technický stav, kdy je hra plná glitchů a bugů, které jsou sice úsměvné, ale výrazně kazí atmosféru
  • Chodci, vozidla, někteří „obchodníci“ a policisté jsou jen hloupý a nefunkční komparz
  • Fungování světa nedává smysl a nic se o něm v průběhu hry nedozvíte
  • Systém přidělování vedlejších úkolů skrze telefon je otravný a nepodporuje vlastní prozkoumávání
  • Mezi hlavními a příběhovými questy se pohybuje v podstatě dvě odlišné verze hlavního hrdiny
  • Některé ukazatele nejde vypnout a ze hry se stává Pronásledování žluté linky™
Situace kolem Cyberpunku 2077 není zrovna snadná. Ke hře jsme se dostali až po vydání, přesto nás na všech třech platformách zaskočil neuspokojivý technický stav. Nejsou to však jenom bugy a nejrůznější glitche, které se naštěstí PC verze dotýkají zdaleka nejméně. Úchvatná grafika a velké množství chodců v ulicích totiž maskuje zcela mrtvé a nefunkční město, které je v nesouladu se zbytkem hry. Dějová linie je zajímavá, chybí jí však některé ze skvělých vedlejších questů pro lepší pochopení vztahů mezi postavami a následky jejich činů. K nim se pravděpodobně mnoho hráčů vůbec nedostane, což je škoda, stejně jako neuspokojivý stav umělé inteligence, chování policistů, uspěchaný úvod a nevýrazný RPG systém. Přesto je Cyberpunk 2077 hrou, kterou byste si měli zahrát a snažit se z ní vytěžit co nejvíc. Jen to udělejte až po odstranění závažných chyb a přičtení jednoho bodu navíc.
7 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

54

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Další informace Rozumím