Recenze Black Mirror: Bandersnatch

Vortex se od samého počátku nevěnuje jen hrám, ale také filmům a seriálům. A je moc dobře, že jsme se tak rozhodli. Nový interaktivní příběh Black Mirror: Bandersnatch, který měl 28. prosince premiéru na Netflixu, je toho jasným důkazem. Zatímco jsme se v posledních měsících a letech opakovaně bavili o tom, jak moderní adventury čím dál víc připomínají filmy a seriály s možností ovlivnit průběh děje, přibližně hodinu a půl dlouhý snímek Bandersnatch zasazený do světa Black Mirror je jasným důkazem toho, jak obrovský potenciál tento žánr má. Nejen na poli videoher, ale i televizní a filmové produkce, díky níž bude snadno uchopitelný i pro nehráče. Pro jednu z prvních filmových recenzí na Vortexu bychom si stěží dokázali vymyslet lepší počin, který v sobě skloubil to nejlepší z obou světů, které tak milujeme. Scénář Bandersnatche napsal autor Black Mirror Charlie Brooker, který se sám coby publicista videohrám dlouho věnoval. Není proto divu, že příběh fiktivního programátora zasazený do roku 1984 působí přesvědčivě a autenticky z hlediska tématu nám tak blízkého, které není jako obvykle przněno někým, kdo se o hry vlastně vůbec nezajímá. A konečně samotnou podstatou má Bandersnatch ke hrám blíže než kterýkoli jiný podobný pokus. Nejenže jde o interaktivní příběh, ale obsahuje easter eggy, narážky, glitche, slepé uličky, špatné konce i sofistikovaný meta humor.

Black Mirror: Bandersnatch je k dispozici jen chvíli, ale už nyní je z něj událost. Je podroben důkladnému zkoumání a jistě bude opakovaně různě vykládán a soustavným zdrojem nejrůznějších poselství a teorií. Režie se ujal David Slade, který debutoval coby autor reklamy na Silent Hill a na kontě má kromě filmů Twilight sága: Zatmění či 30 dní dlouhá noc několik epizod k seriálům Breaking Bad, Hannibal nebo právě Black Mirror. Hlavním hrdinou příběhu je mladý programátor Stefan Butler, kterého hraje Fionn Whitehead, dost možná jste jím ale i vy sám coby divák a hráč. Pochybnostmi i démony minulosti zmítaný Butler se snaží adaptovat sofistikovaný game book do podoby vysněné videohry jménem Bandersnatch, kterou mimochodem skutečně v polovině osmdesátých let chystala britská společnost Imagine Software. Butler je sólista, který dostane šanci vydat hru pod křídly rozrůstajícího se vydavatelství, přičemž se pravidelně setkává se svým otcem, psycholožkou a především programátorským vzorem. Colin Ritman je smyšlená hvězda britské videoherní scény, kterou perfektně zahrál Will Poulter. Znát ho můžete například z filmů Labyrint, Revenant, Millerovi na tripu nebo Letopisů Narnie a pro mě jde o jednoznačně nejzajímavější postavu i herecký výkon v celém projektu. Poulter přesně vystihl kombinaci génia a šílence, jak si představujeme autora her z dané doby, aniž by sklouzl k laciné karikatuře.

Statistika není nuda

Bandersnatch má v průměru trvat asi 90 minut, ale obsahuje celkem 150 minut (někde se píše 312 minut) záběrů rozdělených do 250 segmentů. Nejkratší cesta údajně zabere jen asi 40 minut. Podle Netflixu má mít scénář pět hlavních konců s několika variantami pro každý z nich. Příběh vás přitom povzbuzuje v tom, abyste prozkoumali i další možnosti. Ale nikdo vás nenutí je procházet, pokud svou cestu považujete za kompletní a správnou. Některých scén a situací se přitom lze dobrat více způsoby. A vtipné je, že tuto rozsáhlou roztříštěnost děje a jeho komplexnost znovu reflektuje příběh a odráží se i v zápasu hlavního hrdiny. Jeho mnohovrstevnatost je prostě okouzlující.

Ve své podstatě se novinka nijak neliší třeba od toho, jakým způsobem na Netflixu funguje Minecraft: Story Mode. Ano, to je ten projekt, který dodělával malý zbytek zaměstnanců krachujícího studia Telltale Games a který se jako jediný dostal do nabídky služby předtím, než tým zkrachoval. Ale zabrousit můžeme ještě hlouběji do historie. A dokonce naší vlastní. Jeden z nejstarších projektů tohoto druhu představuje Kinoautomat Radúze Činčery představený na světové výstavě Expo 1967 v Montrealu. Na zřejmě vůbec první interaktivní film Člověk a jeho dům v roce 1985 (natočený shodou okolností rovněž v roce 1984) navázal třináctidílný seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka od Jaroslava Dietla a Františka Filipa s Josefem Dvořákem v hlavní roli.

Tentokrát však nepotřebujete žádná speciální hlasovací zařízení ani rozsvěcet doma žárovky. Navíc se nemusíte podřizovat vůli většiny. Příběh a jeho větvení řídíte sami. I když i to je otázkou, do jaké míry je to vlastně pravda. Jedna z věcí, která byla těmto příběhům vyčítána a platí vlastně i pro dnešní moderní adventury, je jakási domnělá svoboda. Rozpaky kuchaře Svatopluka byly v tomto ohledu pro mnoho diváků smutnou paralelou ke “svobodným volbám” v tehdejším Československu. Jinými slovy většina diváků a hráčů pochybuje, zda na jejich volbách skutečně záleží a jak velký vliv a dopad na dění mají. A pokud se pustí do zkoumání všemožných kombinací, velmi často zjistí, že se skutečně mnohdy jedná o trochu iluzorní volnost a za rozsáhlou Potěmkinovou vesnicí se skrývají jen prázdné kulisy. Vtip je v tom, že Bandersnatch se tento hendikep snaží chytře a do značné míry i úspěšně využít ve svůj prospěch. Téma svobodné vůle je totiž jedním z ústředních motivů celého příběhu. Hlavní hrdina navíc začne svou realitu a její omezení zpochybňovat, což do hry vnáší zcela nový nepředvídatelný element.

Jak už bylo řečeno, i tady narazíte na slepé uličky, nutnost vracet se a opakovat dané scény, ale autoři se vyhnuli tomu, že by vaše předchozí pokusy působily jako neúspěch. Vše je vystavěno tak, aby to vypadalo jako záměr. Bandersnatch obsahuje minimálně dva příběhové zvraty, jak se na Black Mirror sluší a patří. Problém je v tom, že vám je nemohu odhalit, a proto se dost obtížně hodnotí. Ten první staví na hlavu podstatu podobných příběhů a velmi se mi zalíbil. Ten druhý byl už na můj vkus trochu přitažený za vlasy, ale jistým bizarním způsobem jeho přítomnost chápu a je asi legitimní.

Potěšilo mě, že volby se neomezují jen na “ano” a “ne”, případně volbu jedné ze dvou možností. Na nesvobodu vás upozorní už chvíle, kdy si můžete “vybrat” jen z jedné možnosti. Jindy vás naopak mile překvapí možnost větší interakce, nicméně jde o moment ojedinělý. Jako obvykle si v podobných případech kolikrát řeknete: “Sakra, vždyť ta volba je úplně zbytečná.” Narazíte na chvíle, kdy byste chtěli něco ovlivnit a nemůžete. Případně dostanete na výběr ze dvou možností, z nichž obě zjevně vedou k podobnému cíli a další varianta, jakkoli se zdá být zjevná, úplně chybí. To vše se ale v průběhu děje vysvětlí právě tématem ovládání, moci, svobody a kontroly. I s ohledem na to obsahuje příběh množství meta humoru, ale neschází mu ani závažná i méně závažná poselství. Můj pohled na Pac-Mana už zřejmě nikdy nebude stejný jako před Bandersnatchem…

Jak vznikal příběh

Scénář měl údajně 170 stránek a vznikl v softwaru Twine, což je nástroj na psaní interaktivních příběhů. Autoři ale používali i programy Final Draft, Scrivener či obyčejný Notepad. Scénář měl sedm různých pracovních verzí a jeho psaní zabralo většinu času. Nakonec ale Netflix vytvořil vlastní nástroj nazvaný Branch Manager, který umožňuje sledovat volby, které jsou mnohem komplexnější než v minulých interaktivních příbězích této společnosti. Autoři mluví o více než bilionu možných kombinací a cest.

To, že o filmu můžete, ba dokonce musíte přemýšlet, že vás nutí o všem uvažovat, vše rozebírat a zpochybňovat, považuji za jeho nejlepší vizitku. Není to laciná potrava, která vás má jen zasytit. Má povzbudit vaši představivost a fantazii. Vše přitom podporuje skvělá audiovizuální stránka. Netflix se zřejmě zamiloval do příběhů z osmdesátých let a já jsem jen rád, protože je to i moje oblíbená doba. Ve filmu zazní kultovní skladby od skupin Eurythmics nebo Frankie Goes to Hollywood – alespoň v tom mém.

Autenticky působí prostředí, kostýmy, ale třeba právě i podoba fiktivních videoher nebo televizního pořadu o počítačových hrách. Estetika světa je téměř bezchybná. Navíc barevná paleta typická pro osmdesátá léta se při skoku do hlubší minulosti ještě promění stejně jako třeba poměr stran videa. Celý zážitek je nesmírně hravý a přitom přesvědčivý. Autoři si dali záležet přesně na těch maličkostech, které často filmaři ignorují a nám z nich krvácí oči. Tady všichni dobře věděli, kdo bude tvořit cílové publikum, komu se má snímek zavděčit.

Jak si to pustit/zahrát

Bandersnatch funguje na počítačích v běžném prohlížeči, na chytrých televizích, současných konzolích či v aplikacích na iOS i Androidu. Mezi podporovaná zařízení ale kromě starých konzolí překvapivě nepatří ani Google Chromecast a Apple TV. K dispozici na takových platformách není ani žádná lineární neinteraktivní verze příběhu, jak by si někdo mohl třeba myslet. Problémem u nepodporovaných zařízení nebyla nutnost do filmu zasahovat, ale přednahrát více možných pokračování. Toto omezení by ale mohl Netflix snad v budoucnu vyřešit. Teoreticky ale existuje jakási základní verze příběhu. Pokud nebudete činit žádné volby, učiní je Bandersnatch za vás. Jde o nejzákladnější variantu podle Brookera.

Principiálně přitom funguje Bandersnatch i jako relativně dost účinná protipirátská, troufnu si hádat. Interaktivní Black Mirror chrání sám sebe. Ne snad že by byl nezkopírovatelný, že by jej nešlo ukrást, nahradit sérií videí, nebo ze něj nedejbože sestříhat souvislý snímek bez voleb, ale tím by se případný divák ochudil o značnou část jeho kouzla. Takže držím autorům palce, aby piráti nedokázali dost pružně reagovat na podobné novinky a stal se z nich třeba jeden z dalších způsobů, jak omezit nelegální šíření filmů.

Bandersnatch představuje výborný důvod předplatit si službu jako Netflix a přesně odhaluje, v čem je tak výhodná. Když pominu první měsíc zdarma, za 199, respektive 259 korun měsíčně za HD předplatné získáte neomezený přístup do celé knihovny titulů. Kolikrát dáte stejně jen za první epizodu nějaké interaktivní adventurní série, a tak může doufat, že novinka nebude ojedinělým počinem.

Odkazy a paralely

Bandersnatch je postava z příběhu o Alence spisovatele Lewise Carrolla. Země za zrcadlem se odráží i v příběhu Black Mirror. I tady vystupuje postava králíka, i tady jde o tajemství a v jedné scéně hrdina doslova pronikne do světa za zrcadlem. Bandersnatch byl ale rovněž název nedokončené hry od Imagine Software. Film začíná v den, kdy společnost zkracovala. Titul se stal jedním z prvních případů vaporwaru, masivně propagovaný projekt, který měl podobně jako ve filmu posunout hranice tehdy možného nikdy nevyšel. Autoři filmu se ale inspirovali i díly Philipa K. Dicka a pokud jde o opakování příběhu a alternativní časové linie, připouští rovněž inspiraci komedií Na Hromnice o den více z roku 1983.

Bandersnatch obsahuje obrovské množství voleb, takže myš či ovladač v podstatě neodložíte z ruky, což je fajn. Jakkoli jsou některé z nich úplně banální jako možnost vybrat si cereálie k snídani (v tomto případě jde o jednu z prvních voleb vůbec a funguje částečně i jako tutoriál) nebo kazetu do walkmana, hezky dokreslují celý zážitek a člověk má pocit, že se neustále aktivně podílí na průběhu děje. Nemůžu vám slíbit, že se vám bude interaktivní Black Mirror líbit, sám v něm vidím řadu problémů, jejichž analýza by se ale neobešla bez spoilerů. Oceňuji ale samotnou odvahu, nápad, snahu posunout tuto formu dál. A také jistou reflexi, kterou Bandersnatch přináší.

Nechci tvrdit, že je to pecka, která se trefí do vkusu každému. Scénář sám o sobě možná není taková bomba a bez interaktivity by podle mnohých jistě nedosahoval kvalit mateřské série. Ale to je nesmyslná úvaha. Interaktivita je DNA projektu, takže uvažovat o tom, co by byl projekt bez ní, je zbytečné, protože je, čím je. Bandersnatch není skvělý film. Není ani skvělou hrou. Je ale velice mazanou kombinací obojího, a protože nemá skoro žádnou relevantní konkurenci, je obtížné ho ohodnotit. Stojí sám o sobě, nastavuje laťku a i když kvality interakce i příběhu by jistě mohly být ještě o stupínek vyšší, zatím představuje smělý pokus vytvořit něco nového, odvážný krok do budoucnosti, která může hry zpřístupnit nehráčům.

Easter eggy

Bandersnatch bude nepochybně obsahovat obrovské množství vtípků a narážek, které budou diváci a hráči zkoumat další týdny. Už teď jich ale stojí za zmínku alespoň pár. Jedna z úspěšných her fiktivní společnosti Tuckersoft se jmenuje Metl Hedd, podobně jako epizoda Metalhead, kterou režíroval Slade. Název další fiktivní hry Nohzdyve odkazuje na díl Nosedive. Další epizody Black Mirror zase připomínají novinové titulky a televizní zprávy. V jedné z finálních scén zazní zvuk, který po nahrání do počítače ZX Spectrum zobrazí QR kód. Ten vede na web společnosti Tuckersoft, kde si můžete stáhnout hratelnou verzi “fiktivního” titulu Nohzdyve právě pro ZX Spectrum. Zahrát si ji samozřejmě můžete i na emulátoru. Najdete tu také informace o dalších smyšlených hrách, které měla společnost vyvinout.

Samotný Netflix si ostatně není úspěchem jistý a bere novinku především jako pokus a globální divácký test. I když si už princip osahal nejen v případě zmíněného Minecraftu, ale i projektů jako Puss in Book: Trapped in an Epic Tale a Buddy Thunderstruck: The Maybe Pile, až dosud mířil především na mladší diváky. A jim je hravost takových příběhů vlastní. Normálnímu divákovi naopak víceméně cizí až neznámá. A nikde není psáno, že o interaktivitu vlastně běžný dospělý divák stojí. Netflix si je tohoto rizika dobře vědom a tuší, že ne každý stojí o to hrát, spousta lidí se prostě chce rozvalit do křesla jen sledovat televizi. Naprosto proto dokážu pochopit, že se někomu nebude novinka líbit, že ho nebude bavit. Je to úplně legitimní.

Okouzlení technologií by na druhou stranu mohlo způsobit podobný pozdvižení, jako když v roce 1983 vyšel interaktivní animovaný film Dragon’s Lair, který díky svému chytrému nápadu přirozeně co do audiovizuálního zpracování překonal vše, co bylo na poli běžných her v té době možné. Závažnou překážkou v tomto snažení však novince v řadě zemí včetně Česka bude absence lokalizace. O dabingu si můžete nechat jenom zdát, ale nedočkáte se bohužel ani přeložených titulků, což je velká škoda, protože bez dokonalého porozumění příběhu si z filmu nic neodnesete. Pro nadšence jistě nebude problém všechny segmenty přeložit, ale netuším, zda je budou moci skrze služby Super Netflix a SubFlicks importovat do rozvětveného videa tak jako v případě klasických filmů.