Atomic Heart

Píše se rok 1955 a s většinou domácích činností vám pomáhá osobní biomechanický asistent, který coby produkt technologicky rozvinutého sovětského svazu doslova zaplavil celý svět. Masivní rozvoj výzkumu a zpracování polymeru pod taktovkou neurochirurga Dmitrije Sečenova způsobil, že se z Ruska stala technologická mocnost, louhující se ve vlastní dystopické šťávě. Z kombinace přehnaně ambiciózních mozků a programovatelné živé tkáně nemůže vzejít nic špatného, že ne? Že ne?!

Navzdory všemu a všem

Příběh vzniku Atomic Heart by vydal na krátkou novelu, přičemž vůbec první kontakt se hrou se datuje do roku 2017, kdy si skupina 4 nadšenců založila vlastní studio a zanedlouho oznámila svůj první projekt bizarním trailerem prošpikovaným sovětskou tématikou, retro futuristickými roboty a brutalistickou architekturou. Již úvodní upoutávka vypadala až příliš dobře na to, v jakých podmínkách titul vznikal a i bez výrazné skepse je nutné si přiznat, že drtivá většina podobných pokusů končí v lepším případě v koši, v tom horším pak na stole zákazníků ale ve značně nepoživatelné podobě. O 6 let a více než stovku vývojářů později můžeme konečně diskutovat nad tím, jak moc se finální produkt podobá původní vizi.

Zdroj: Focus Entertainment

Nemá smysl vás jakkoliv napínat a tahat bočními uličkami, Atomic Heart vypadá senzačně, a to nejen v porovnání s prvními trailery, ale i v porovnání s moderní konkurencí. Čistě technologicky se svou kvalitou grafiky řadí mezi absolutní špičku jak na počítačích, tak na herních konzolích. Takový dojem lze ovšem jen stěží prodat, pakliže jej nepodpoříte adekvátně silnou prezentací a vizuálním stylem, který je svou až přehnanou opulentností a naivitou pravděpodobně nejvýraznějším pilířem hry. Její děj se rozprostírá na ploše industriálního komplexu 3826, který je tvořen nejen továrnami a vědecko-vojenskými základnami, ale také vzorkem obytných center běžné populace. Spojte si kombinaci brutalisticky řezaných budov, chladného kovu a primitivní zemědělské techniky a vznikne vám amalgám žánrů, který se jen tak nevidí.

Autoři své dílo přirovnávají k legendárnímu BioShocku a skutečně byste jen těžko hledali lepší příměr, který by se do vašich cév zařezal stejně precizně, jako to dělá Atomic Heart již v prvních minutách hry. Idylický příjezd do města doprovází pohled na extatické davy interagující s až groteskně hloupě vypadajícími roboty. Celá scéna připomíná předměstí Rumburku, zvláště když se sluncem zalité louky náhle skropí krví poté, co všem robotům přeskočí a začnou masakrovat místní obyvatelstvo. Pohled na herní mapu a dungeony dokazuje, že si autoři dali gargantuózní množství práce nejen s navržením prezentace hry, ale také s jejím velmi konzistentním rozložením na ploše mapy, která není vůbec malá. A přestože si ke konci hry začnete všímat přepoužitých modelů, čímž se obecné nadšení částečně vytratí, herní svět je neotřesitelně unikátním počinem napříč celým spektrem žánru.

Konflikt osobností

A pak jste tu vy, major Něčajev přezdívaný P-3 s jeho chytrou mluvící rukavicí Charlesem, hájící zájmy Sečenova. P-3 je atypický hlavní hrdina, jehož hlavním úkolem je uklidit problémy napáchané sítí umělé inteligence, ale také nekontrolovatelně a neuroticky nadávat na všechno a pořád! Zpočátku se chování hlavní postavy zdá být jako přehnaně macho, ale motivace jednotlivých entit a zapojení unikátního folklóru světa začnou dávat v určitý moment dobrý smysl. I navzdory tomu, že je celkový příběhový motiv vlastně extrémně stereotypní. Chod idylické společnosti náhle naruší zkrat v procesorech robotů a kdesi v dáli začne vonět politická konspirace. Nic nového.

Onen příměr k BioShocku má ovšem ještě další rovinu kromě té architektonické. Jsou to právě i hratelnost a samotná akce, které na zmíněnou značku přímo i nepřímo odkazují. Střelné a energetické zbraně jsou stejně jako zbraně na blízko základní součástí výbavy, kterou budete používat nejčastěji. Když ale padne řeč na chytrou rukavici Charlese, ten má více rolí než jen všeznalé komentování situace. Místo tělesných modifikací a plazmidů tak dodáváte nové nadpřirozené schopnosti právě Charlesovi, kterého v reálném čase používáte na odhazování nepřátel telekinezí, udržování štítu či mrazení a elektrizování nepřátel. Soubojový systém má tak hned několik zajímavých vrstev propojených unifikovanou dynamikou a k tomu abyste přelstili hordy velmi rozdílných nepřátel, musíte ideálně využívat kombinaci všech dostupných nástrojů.

Na jedné straně je třeba své zbraně pravidelně měnit, jelikož Atomic Heart skutečně neplýtvá municí. Pro klidnění davů je tak třeba navíc ještě používat speciální schopnosti a do toho si dát pozor, jakým způsobem se pohybujete prostředím. Inspirací autorům byl totiž i Doom a to zejména ve smyslu intenzity akce, kdy se na vás mnohdy vyvalí horda nepřátel a obyčejné násilí už nestačí. To je ovšem jeden z momentů, během něhož si autoři protiřečí. Ovládání hlavní postavy je v základu extrémně nemotorné, toporné a plně nekompatibilní s nenadálými a velmi rychlými pohyby nepřátel. Na jedné straně tak stojí intenzivní vysokofrekvenční akce a na straně druhé pohyb postavy, která se neustále zasekává o každý malý předmět a kterou je velmi snadné zahnat do kouta. Střelba a obzvláště akce tělo na tělo fungují dobře v otevřenějších prostorech a v malém počtu nepřátel, v uzavřených koridorech se pak zábava mění na čirou frustraci, a to i kvůli omezené akceleraci pohybu.

Hack, slash, shoot, slam, punch, repeat

To i navzdory skutečnosti, že je zpětná vazba hry na zásah nepřítele maximálně příjemná. Ať už do robotů nebo humanoidních mutantů bodáte nebo střílíte, vidíte permanentně viditelné šrámy na jejich tělech. I to slouží jako nepřímý ukazatel života a energie, ale má hlavně pozitivní dopad na pocit z akce. Ačkoliv se střety s běžnými nepřáteli začnou po čase zajídat, jsou to právě boss fighty, které vás udrží ve střehu a v kombinaci s jejich skriptováním a významem v posunu příběhu jde o jeden z největších taháků hry. Dá se pak říct, že Atomic Heart tvoří z 50 % akce, z dalších 40 % průzkum a zbytek jsou dialogy a filmečky. O to více zamrzí, že průzkum nádherných lokací na otevřené mapě přináší nejen odměnu, ale i frustraci z konstantních nájezdů nepřátel.

Jakmile si vás nepřítel všimne, běží za vámi klidně stovky metrů a velmi často se stává, že ve snaze utéct na sebe nabalíte hromadu humanoidních paskvilů, kteří si vás v přesile podají jak grilované kuře.

Hra vám plně odhalí herní mapu po několika hodinách od vstupu do prvního tutoriálového dungeonu a byť se nemůže svou rozlohou měřit s obřími RPG světy, její překračování vám nějaký čas zabere, zvláště pokud chcete prozkoumávat její zákoutí. Omezení velikosti se pak pozitivně projevuje i na level designu světa, který je plný detailů a skutečně tajných míst, za jejichž návštěvu se vám hra odmění materiály na vylepšování nebo novými zbraněmi. O to více zarmucující je skutečnost, že je pohyb po světě neustále podmíněný vaší konstantní obezřetností, jelikož musíte dávat pozor na bezpečnostní kamery, kterými jinak spustíte poplach. A jakmile si vás nepřítel všimne, běží za vámi klidně stovky metrů, takže se velmi často stává, že ve snaze utéct na sebe nabalíte hromadu humanoidních paskvilů, kteří si vás v přesile podají jak grilované kuře.

Zdroj: Focus Entertainment

Průzkum tak může být frustrující, zvláště když se dostanete do spirály poplachů a snah utéct nepřátelům, což přirozeně trestá hráčovu zvědavost a chuť prozkoumávat. Frustrace se zlepšuje s postupem času, když otevíráte lepší zbraně a efektivnější schopnosti, počátky hry jsou tím pádem obzvláště frustrující. I přesto vás ovšem Atomic Heart průběžně překvapuje, a to zejména příjemným dávkováním akce, hádanek a všemožných miniher, kterými autoři prošpikovali každý metr. Obzvlášť herní dungeony vyžadují řešení logických hádanek, které skutečně dokáží potrápit až do míry, kdy začnete pochybovat o svých mentálních a motorických limitech. Kromě prosvícené mapy a potemnělých zdecimovaných dungeonů se podíváte i do jiných částí lidské… ehm… mysli…

Větší než minimální bolest

Dlouho jsem nezažil tak intenzivní vnitřní konflikt názorů, jako tomu je v případě Atomic Heart, kde vývoj dojmů připomíná velmi divokou sinusoidu a kde na každou negativní zkušenost připadají dvě dobré. Přesto je nutné zmínit hned několik výrazných nedostatků, které byly součástí recenzované verze hry. Nejvíc nekompromisní byl těžký blocker v questu, kdy mi hra po zhruba 10 hodinách hraní odmítla otevřít klíčové dveře, což by bylo maximálně fatální, kdybych se nemohl vrátit ke starší uložené pozici. Stejně tak budete vídat značné množství vizuálních glitchů i navzdory tomu, že hra na první pohled působí vyhlazeně. Animace vynechávají framy i když jsou postavy v dohledu, kolize modelů jsou také diskutabilní a levely jsou plné neviditelných objektů se zapnutými kolizemi, takže se často zasekáváte o zdánlivě neexistující překážky.

Ačkoliv je dabing, a obzvláště ten ruský, na špičkové úrovni stejně jako unikátní soundtrack, hra se občas vyznačuje podivným mixem audia, kde řada ambientních zvukových efektů úplně zaniká, což neoceníte zejména s ohledem na nepřátele, kteří se vám snadno vplíží do zad, i když se o to nijak extra nesnaží. Obecně je ovšem audio hry vynikající a zejména pak originální speedmetalové a trashové tracky od Micka Gordona skvěle doplňují intenzivní souboje s bossy. Všechny výše zmíněné neduhy možná nepůsobí radikálně, problém ovšem je, že váš zážitek omezují v pravidelných dávkách. A co hůře, mají relativně snadné řešení.

Atomic Heart je jednou z nejunikátnějších her tohoto roku a navzdory všem malým i velkým nedostatkům se jedná o titul, který byste si neměli nechat ujít. Jen zlomku herních studií se za poslední dobu podařilo vytvořit tak osobitý a přitažlivý svět, který v záplavě generických fantasy a sci-fi her působí jako dar z nebes. A kdyby se tvůrci zaměřili na vyhlazení všech ostrých hran podobně jako si poradili s kreativní vizí hry, jednalo by se jednoznačně o jeden z hitů roku.