Nejlepší hry roku 2018 pohledem celé redakce Vortexu

Ohlédnutí za herním rokem od Jirky, Zdeňka, Petra, Honzy i Tomuse

31. 12. 2018

Zdeněk

Dílem toho, že jsem se mohl ke hrám v letošním roce naplno vrátit, prošlo mi jich rukama mnohem víc než loni a mohu tedy z čeho vybírat. A ačkoliv se určitě ve vzpomínkách na uplynulý herní rok na některých místech protnu s ostatními, musím začít Spider-Manem. Je to hra, kterou bych nominoval na hru roku nejhlasitěji a s nejsilnějšími argumenty, což může být pro řadu z vás překvapivé, vzhledem k tomu, že se za jasného favorita automaticky považuje Red Dead Redemption 2. Byl to ale právě Spider-Man, u kterého jsem doslova zíral, jak skvěle lze zpracovat „obyčejnou“ superhrdinskou hru. Bavit se můžeme o technickém zpracování živoucího Manhattanu, skvělých hereckých výkonech jednotlivých postav v cut-scénách i mimo ně a samozřejmě také o hudebním doprovodu, který ve mě při každém zhoupnutí mezi newyorskými mrakodrapy probouzel mladého Petera Parkera. Jednoduše paráda a možná i trochu neprávem přehlížený titul, dojde-li na výroční ankety. Tím druhým by pak byl bez dalšího přemýšlení už zmiňovaný Red Dead, ovšem ne pro svůj příběh nebo šílené detaily, ale pro své tempo. Ano. Pokud existuje důvod, proč tuhle hru hrát znovu, je to pro mě absence rychlých dopravních prostředků a holá skutečnost, že mezi jednotlivými příběhovými sekvencemi můžete prostě jenom jet na koni nekonečnou přírodou a poslouchat perfektní soundtrack.

Od zjevných záležitostí ale pojďme k těm, které mohly zapadnout, což by byla škoda. Překvapivě hodně hodin jsem natočil v Into the Breach – další hře od tvůrců legendárního FTL: Faster than Light. Počítadlo se zastavilo na 68 hodinách a nutno přiznat, že jsem u soubojů s mechy strávil pěkných pár nocí a vlastně mi ani nevadí, že v čase zpět se můžete vracet jen ve hře, nikoliv ve skutečnosti. Další hrou, která mi ukrajovala z drahocenného volného času, a přitom mi to vůbec nevadilo, byl Wreckfest. Na tenhle značně destruktivní závodní titul jsem se těšil opravdu hrozně dlouho a jsem nesmírně rád, že se vývojářům z Bugbear podařilo skoro ve všech ohledech dostát veškerému očekávání. Jen škoda, že perfektní jízdní model a fyziku jako takovou užijete jen v singlu, multiplayer totiž půl roku po vydání téměř nikdo nehraje. A do třetice všeho dobrovolně bolavého – věřte, nevěřte, ačkoliv jsem hře spílal její nesmyslnou obtížnost a šikanu toho, kdo ji hraje, nakonec jsme k sobě s Dead Cells našli cestu. Ne, nejsem nejlepší, umírám, vracím se na začátek, nadávám a hryžu se do ruky, ale něco na téhle rouge-like šílenosti bude. Takže pokud máte rádi trochu toho sebemrskačství, vřele doporučuji!

A pak taky samozřejmě vyšlo Kingdom Come: Deliverance, kterému jsme s Jirkou (a Ondrou a Milanem a Lukášem a Honzou a dalšími) věnovali pěkných pár hodin navíc u kamery a ve střižně při tvorbě naší reportáže a hlavně oficiálního making-of dokumentu. Hra je to skvělá, ze začátku byla opravdu hodně rozbitá, ale pořád je v mnoha směrech unikátní a chtěl bych si ji po roce zopakovat. V klidu a s minimem glitchů!

Ceny hráčů 2018

Z nejrůznějších důvodů jsme se rozhodli nepořádat vlastní výroční anketu o nejlepší hry uplynulého roku. Jednak jich každoročně vzniká opravdu hodně a jednak se vlastní volba často zvrhává v zápolení o to, kdo si dokáže lépe prosadit svůj názor. Velikost naší redakce pak takřka vylučuje, že by jednu velkou hru hrálo souběžně víc lidí, a proto jsme se uchýlili k tomuto článku. I přesto se ale jedné z anket účastníme - stejně jako loni se i v tomto roce podílíme na Cenách hráčů, které vypuknou už na Nový rok hráčskou volbou přímo na oficiálním webu a vyvrcholí slavnostním předáváním cen na přelomu února a března.

Petr

Přestože se další generace konzolí pomalu vaří pod pokličkou, řada studií dokázala už letos naservírovat zážitek, který se stane standardem teprve až s další etapou hardwaru. Absolutním vypíchnutím roku 2018 je pro mě Forza Horizon 4 od britských Playground Games. Úroveň kvality, množství nadále rostoucího obsahu a prémiová prezentace jasně dokazují, že vývojáři jsou původem ze vzdálené části vesmíru a všechno vzniká na technologiích, za které by se nestyděli ani kdesi v bunkru v Roswellu. Na trhu momentálně neexistuje komplexnější závodní titul a historie studia jen dokazuje, že si tvůrci žezlo jen tak ukrást nenechají.

Za vodou vzniknuvší God of War je možná na jiné straně žánrového spektra, maximálně se ale ztotožňuje s filosofií, která nepřijímá kompromisy. Sony Santa Monica se díky svému počinu právoplatně opět zařadilo na absolutní špičku a nový God of War je skutečně jedním z nejsilnějších počinů roku 2018. Kombinace vizuální dokonalosti a testosteronem napumpované hratelnosti je vítězstvím nejenom pro hráče, ale i pro tvůrce, kteří se rozhodli změnit směřování série a náramně se jim to vydařilo.

Kromě těžkotonážních titulů jsem si ovšem užil ještě zběsilou závodní arkádu Onrush, jejíž princip je na vysvětlení těžší než pondělní vstávání do školy a zaměstnání. Možná kvůli tomu hra komerčně propadla, pod nespecifickou karoserií se ovšem nachází maximálně šťavnatá hratelnost postavená na chaosu, násilí a hybridních pravidlech, kde být první neznamená být nejlepší! Se značkou Onrush je pravděpodobně konec, proto byste si ji měli užít, dokud je stále ještě relevantní.

Honza

Vybrat ty nejlepší herní zážitky za uplynulých dvanáct měsíců je pro mne každým rokem čím dál tím těžší. Počet vydaných her je pořád vyšší, spolu s tím adekvátně roste i množství kvalitních kousků, a to samozřejmě znamená, že ruku v ruce s tím narůstají i resty z let minulých. Takže já paradoxně letos dohrál víc starších her než těch aktuálních, i tak ale mám za rok 2018 z čeho vybírat. Mezi novými peckami mě nejvíce oslovilo God of War – poutavý příběh je zasazen do světa mé oblíbené severské mytologie, hra přináší zcela parádní technickou stránku a i ve smyslu herních mechanismů šlo o výjimečně promyšlený titul. Jasná koupě a dle mého jde z hlediska exkluzivit pro PlayStation 4 o absolutní špičku v mnoha ohledech, kterou minimálně do příštího roku nic nepřekoná.

Mým druhým největším zážitkem bylo první spuštění českého historického RPG Kingdom Come: Deliverance. Hra mi uhranula už od prvních momentů a do té doby jsem vlastně ani netušil, jak zábavná může autentická historie být. Vedle toho jsem také zjistil, kterak mi ani nechybí magie, draci, víly a další podobné fantasy nesmysly. Hra sice nezažila nejhladší start a někomu ostatně nemusel lichotit ani důraz na realismus, nicméně i takové tituly mají své místo pod sluncem a úspěch Kingdom Come je toho jasným důkazem. Těžko navíc pohledat lepší interaktivní procházku naší historií.

Tomus

Rok 2018 mi ukázal, jak snadno ve hrách člověk zdědkovatí. Tedy jestli v dnešní době „dědci“ ve volných minutách smutně listují knihovnou DOSového nebe na GOGu, a místo dlouhých nočních herních seancí zapnou Clash Royale a po třech bitvách nad arénou prostě vyčerpáním usnou. Plíživému omezování velké herní vášně se naštěstí dá čelit kvalitou.

Nejvíce hodin jsem letos investoval do kartičkového Gwentu – stále se měnící a odlaďovaná online verze soubojů, které mi nejprve přišly jednotvárné, ale s odhalováním zákeřných strategií a interní matematiky získaly mocné kouzlo. Balíček s monstry, která požírají sama sebe? Temerskými vojáky, co povolávají a posilují druhy ve zbrani? Balíček s alchymisty a záplavou lektvarů? Válečné lodě Skellige, co ve spolupráci s hrdiny rozpoutají nekonečný festival posilování a oživování? Možností je spousta, a právě i pro ty desítky hodin online Gwentu už mě tolik neoslovil Thronebreaker – singleplayerová variace téhož. Každý příběh ze zamilovaného světa Zaklínače je sice událostí, ale souboje pro gwentové veterány nejsou výzvou a brzy jsem se vrátil do nekonečného koloběhu frustrace z nedostatku štěstí či špatné volby, občas přerušené situací, kdy připravované kombo vyjde a cítím se jako nejprohnanější a nejlstivější člověk na světě. Jo, Loki, máš se ještě co učit od starého dobrého Tomuse…

Druhé letošní doporučení možná bude malou střelou do vlastního kolene, protože velká část radosti z hraní tycoonu Parkitect vychází z nostalgických vzpomínek na Rollercoaster Tycoon. Jako by se tahle klasika znovuzrodila v modernizované grafice, ale stejném izometrickém pohledu, obdobnými základy hratelnosti a neutuchající radostí z kolotočů, atrakcí a především horských drah rozestavěných ve vlastním zábavním parku. Copak dědci nostalgicky nefňukají nad „hrami svého mládí“ a že už nic není, co bývalo?

Až začnu vážně přemýšlet nad tím, že jsem se neměl pouštět do toho nového scénáře a místo hodin budování ultimátního Tomusova Coasteru, který v hostech vzbudí posvátnou úctu už pohledem do propagační brožury Vortex Parku, se měl radši vyspat… PAK teprve ze mě bude dědek. Do té doby se mě ale jen tak nezbavíte.

Jirka

Rok od roku mi dělá větší potíže vybírat nejlepší hry za uplynulých 12 měsíců. Nikdy jsem to nedělal s velkým zalíbením, ale v posledních letech se z toho stal bezmála traumatizující zážitek. Ne že bych ty nejlepší tituly vybírat nechtěl, ale tenhle úkol mi přišel stále zodpovědnější a současně náročnější na splnění. Když jsme se tak rozhodovali, jak pojmeme tuto “povinnost” na Vortexu, došli jsme k přesvědčení, že namísto tradičního žebříčku vypíchneme každý sám za sebe cokoli z toho, co považujeme za důležité a signifikantní pro rok 2018 z pohledu videoher. Velmi jsem si oddechl. Člověk nechce žádnému titulu křivdit, žádný nadhodnotit, na žádný zapomenout. A v situaci, kdy minimum her hrajeme všichni, by se z naší redakční části mohl snadno stát festival argumentů, z nějž by nakonec nemusel vzejít jako vítěz ten nejlepší počin, ale titul, jehož arbitr by dokázal předložit ty nejlepší argumenty a přesvědčit ostatní. To by však o jeho kvalitách nevypovídalo stejně, jako kdybychom každou jednu hru hráli všichni a na vítězi se usnesli společně. A na druhé straně hlasování hráčů mnohdy připomíná spíš nerovný souboj, kdy na jedné straně stojí opravdu kvalitní produkce a proti ní často slabší, ale mnohem slavnější tituly. My jsme přitom hru roku nechtěli degradovat na anketu popularity, jakkoli si všech podobných hlasování vážím. Už proto, kolik alternativ ale existuje, by ta naše nepřinesla zřejmě nového a překvapivého.

I v roce 2018 vyšla obrovská spousta her. Řada z nich byla přitom zjevně skutečně kvalitní. Mnohé jsem hrál, ale spoustu dalších nikoli. Nechci proto mluvit o dlouze žádném konkrétním počinu. Mám spoustu restů, a to dokonce mezi hrami, o nichž nepochybuji, že mě bavit budou. Nehledě na tituly, u nichž pochybnosti mám, ale rád bych se nechal v budoucnu přesvědčit o opaku. Jistě bych mohl zmínit namátkou pár příjemných překvapení a naplněných nadějí, mezi něž patří remake Shadow of the Colossus, Astro Bot: Rescue Mission, Return of the Obra Dinn nebo Spyro Reignited Trilogy. Jsou to ale jen kapky v moři. Protože mě v posledních letech víc než blockbustery baví hry s nějakým poselstvím, uměleckou hodnotou nebo netradiční náplní i pojetím, věřím, že jste v průběhu roku měli možnost sami odtušit, jaké tituly mě zaujaly a jaké nikoli. Navíc i v této kategorii mám pár neodškrtnutých “úkolů”, jaký představuje například výborně hodnocený titul Gris, který vyšel nedlouho před Vánoci.

A tak jsem se rozhodl namísto konkrétních tipů vypíchnout pár oblastí, které mi v roce 2018 udělaly radost jako celek. Navzdory tomu, že nejsem závislý na českém překladu, mě moc těší široká nabídky lokalizovaných titulů. Čím dál častěji mezi nimi najdete nejen očekávané hity, ale i menší hry od nezávislých studií a během uplynulých 12 měsíců se pravidelně podle mě mohli z českých titulků těšit i hráči na konzolích, což je zásluhou jejích výrobců, velkých světových vydavatelů, ale také místních distributorů. A v neposlední řadě je třeba pamatovat na ochotu samotných vývojářů věnovat dalšímu překladu čas a peníze. Upřímně pochybuji o tom, že bychom se na konzolích před pár let dočkali lokalizace u her jako My Memory of Us, Pure Farming 2018, Farming Simulator 19, Call of Cthulhu či Space Hulk: Tactics. To je jen pár příkladů za všechny. Překlady velkých hitů od Sony nebo Ubisoftu dnes už většina českých hráčů považuje bezmála za samozřejmost. A to je obdivuhodný servis pro všechny, kteří nevládnou žádným cizím jazykem tak dobře, aby si mohli naplno vychutnat příběhy ve hrách. Nebuďme k tomu hluší a slepí, jakkoli se bez znalosti světových jazyků v budoucnu neobejdeme, stále je mezi námi řada lidí, kteří nerozumí dost dobře. A vždy tu bude početná skupina hráčů, kteří budou mateřštině dávat z logických důvodů přednost.

Velkou radost mi dělá Nintendo Switch jako celek. Navzdory mým dřívějším pochybnostem se nová hybridní konzole přesvědčivě usadila na trhu a platforma jako taková herní svět neobyčejně obohatila. Prospěch z toho přitom nemají jen její majitelé, ale v přeneseném slova smyslu i všichni ostatní, protože japonský gigant a jeho vývojáři inspirují své kolegy po celém světě. Switch se stal výbornou základnou pro menší a nezávislé hry. Dokázal nás překvapit kreativními experimenty, jako je Labo. I přes slabší podporu některých velkých vydavatelství se najdou západní společnosti, které si troufají na handheld úspěšně portovat velké a hardwarově náročné AAA hity. Nový systém navíc dal druhou šanci mnoha titulům, kterým se nedostalo na Wii U s omezenou základnou hráčů zasloužené pozornosti. Switch mi umožňuje trávit s hrami mnohem více času než velké konzole či počítač, protože ho mohu mít neustále u sebe a “vyplatí” se jej zapnout byť jen na pár minut, kvůli čemuž normálně hru ani nespouštím. Přál bych si tak jen, aby na Switch zamířilo co nejvíc multiplatformních her a stalo se tak současně s ostatními systémy, protože momentálně řada titulů jako stvořených pro Switch na konzoli trestuhodně chybí, nebo vychází až se zpožděním.

A konečně závěrem bych chtěl vypíchnout úspěchy českých a slovenských vývojářů. Mohl bych se tu snažit vyjmenovat každý jednotlivý titul a studio ve snaze nikoho neopomenout. Bylo by to ale zbytečné. Stačí se podívat, kolikrát se české a slovenské hry objevují v žebřících těch nejlepších titulů za rok 2018 po celém světě. Naše dvě malé země mají v poměru k populaci a zbytku světa neuvěřitelný vliv na globální herní průmysl a já pevně doufám, že tomu tak bude i v dalších letech. Talentovaní autoři ze středí Evropy se právem dokázali prosadit v tvrdé konkurenci na celosvětovém trhu, a to dokonce s velice různorodými počiny. Držme jim proto palce, podporujme je a nezapomínejme v pestré nabídce titulů na domácí projekty.

Nahlásit chybu v článku

4

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru