Můj herní rok 2023 se ponese v duchu krásné grafiky

Opakovaně jste ode mě mohli slyšet, že nemám rád ankety a dotazy na „nej“ věci, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Opravdu nerad odpovídám na otázky, jaký je můj nejoblíbenější toaletní papír, kterou z našich otlučených pánviček používám nejraději, kdo je můj nejmilovanější autor knih, a už vůbec ne, na jakou hru se v nadcházejících 12 měsících těším nejvíc. Dám-li stranou, že to teď může vyvolat pocit, jako kdyby byl můj život složený ze záchodu, jídla, knih a her, jednoduše prostě odpovědi na tyhle otázky neznám. Pokud tedy máme na Vortexu letošní výběr nejlepších her pro rok 2023 připravit trochu jinak a nesuplovat sérií videí jen seznam, který lze najít třeba na Wikipedii, musím se nejprve oprostit od nepříjemného slůvka „nej“ a k následujícím titulům přistoupit tak, že jde o můj zčásti náhodný výběr, nad kterým jsem přemýšlel přibližně čtrnáct minut a nekladu na něj nároky, přinést prostřednictvím něj něco objevného a hlubokého. Přesto nabízím i pár kousků, které se možná neobjevují v podobných anketách tak často, abych působil jako správný videoherní mudroprd, i když to třeba nemusí být pravda. Tím nejdůležitějším důvodem je ale fakt, že ty nejočekávanější hry bývají zpravidla dlouhé a dostal bych se k nim patrně jen z toho důvodu, kdybych je recenzoval a měl tudíž záminku, proč s nimi trávit čas vyhrazený jinak třeba na nedůležité věci typu záchod, vaření nebo čtení knih. A taky spánek, samozřejmě.

Velké tituly pro nejvytrvalejší sovy

Protože nikdo z redakce netuší, kdo byla Batilda Bagshotová, nezná motto Bradavic a ani vzdáleně nedokáže odhadnout, kolik zaplatil Harry Potter za svou hůlku v obchodě pana Ollivandera (jehož křestní jméno je jim také ostudně neznámé), Hogwarts Legacy budu recenzovat já. Možná tím ani nenaznačuju, že nerdovské znalosti jsou nutnou podmínkou k tomu, abyste si mohli Hogwarts Legacy užít, ale kdo ví, kdy se vám bude hodit, že se Ollivander jmenoval Garrick, že ano. Každopádně působivé RPG z kouzelnického světa, které vzniká v Avalanche Software, je po mém dalším asi osmisekundovém přemýšlením tou hrou, kterou si potřebuji v roce 2023 zahrát, abych byl kompletní. Mám velká očekávání, přiznávám, namlsala mě zejména poslední velká ukázka, kde vývojáři odhalili značnou část okolí hradu, představili možnosti pohybu i boje a hlavně demonstrovali, jakou volnost dostanou všichni nadšení Zdendové při úpravách vlastní komnaty nejvyšší potřeby. Těším se ale především na to, o čem vývojáři pochopitelně ještě nemluvili – příběh – který bude, doufám, v některých ohledech dostatečně temný a skutečně v něm budeme moci uplatnit možnost přiklonit se i k používání kleteb, které se nepromíjejí. Můj studentík bude zvrácenou verzí Harryho Pottera, z Nebelvíru, ale bez vší té laskavosti a spoléhání se na záchranu od scénáře. Crucio na tebe, Godriku, tvoje kolej pocítí revoluci s nádechem zelených smrtících paprsků!

Druhým velkým titulem je Starfield. Nezařadit tuhle hru, asi by něco nebylo v pořádku, musím ale říct, že poslední dobou se hry spíše obávám a ono těšení se přelévá do té méně příjemné roviny. Začínám být zvědavý, jak to se hrou dopadne, což v mém případě nebývá vždy spojeno jen s pozitivními pocity. Možná vás ale překvapí, že moje obavy nekopírují ty, které má podle ohlasů většina hráčů. Zmiňuje se očekávaná zabugovanost celé hry, protože na ní přece pracuje Bethesda, a ta to jinak neumí. Hráči se také vysmívají příslibu 1000 planet, protože přece každá bude hrozně nudná, neb ji vývojáři nevytvoří ručně, ale jen je vygenerují. A mluví se také o mrtvých dialozích, protože hry od Bethesdy vypadají všechny úplně stejně a Starfield v očích mnoha remcalů přece používá tu nejstarší technologii obličejů, snad ještě z doby Daggerfallu. Tyhle věci mě nechávají docela chladným a obavy pramení spíše z toho, že hra bude příliš velká a příběh ji dostatečně nesváže. Ne, nevymlouvám se zase na čas, nic takového, tohle prostě bude vyžadovat desítky hodin a počítám s tím, ale mluvím o velikosti hry ve smyslu rozlohy a hluchých míst. Stejně, jako se v závodním autě chtějí piloti cítit dobře, když jim pořádně utáhnou popruhy, chci hutné dávky příběhu a jen minimum sbírání kamenů v odlehlých koutech galaxie. Pořád se ale na Starfield těším a věřím, že v kombinaci s trochu jinou sci-fi stylizací mě nakonec Todd Howard vysvlékne z trenek.

Grafikou rozšířené zorničky

Ale pokud se máme bavit o odhazování spodního prádla, i když je tahle představa v kombinaci s dlouhým sezením na koženkové židli trochu nepříjemná, jako další titul musím zmínit The Invinicible. Ano, ano, ta fantasticky stylizovaná hra vznikající na motivy polského spisovatele, kterým k překvapení mnoha hráčů není Andrzej Sapkowski. Ne, Stanisław Lem byl z úplně jiného těsta a Nepřemožitelný se jeví jako skvělý námět k tajuplné a záhadné sci-fi adventuře. Jenže zlato téhle hry tkví ve zmíněné stylizaci, která v mladých vyvolá pocit něčeho exotického a neokoukaného a v těch méně mladých nostalgickou dobu strávenou prohlížením starých Ábíček plných fantastických počítačů, blikajících monitorů a zkazek o dobývání vesmíru v analogové éře. Už rok zdobí tapetu mého notebooku dva screenshoty z The Invincible, loni jsem si také Lemovu povídku přečetl, a jestli vývojáři ze Starward Industries něco kardinálně nepotento, budou to orgie. Vizuální. O těch dalších rozhodne až samotná hra.

A povrchnosti vstříc, díky grafice se těším také na nové Diablo. Hra jako taková bude pořád stejná, vývojáři by drastickými zásahy šli proti hráčům, ale hlavně proti sobě, takže očekávám destrukci levého tlačítka myši a nic víc. Ale ten desaturovaný obraz zejména v exteriérech, mlha, déšť, poušť jak z Conana, efekty kouzel i útoků, ohyzdná monstra a prostě fakt, že je to další Diablo, mě lechtá v bříšku. Těším se také na odlupování dalších vrstev příběhu, očekávám silné momenty a už se těším na zvýšenou frekvenci nářků, že prémiová hra za 70 eur bude určitě svým zpracováním a konceptem stejná jako mobilní free-to-play Diablo Immortal.

A abych vám nezůstal dlužen ještě dalších tipů na vizuálně zajímavé kousky, vyhlížejte Armored Core VI, Black Myth: Wu Kong, novou Forzu Motorsport nebo S.T.A.L.K.E.R. 2. Tyhle hry mohou být buďto příliš komplikované, moc čínské, zabugované nebo nemusí v letošním roce navzdory příslibům vůbec vyjít, ale nepochybuji o tom, že až na ně jednou konečně dojde, budou mít skvělou grafiku, o které se bude psát. Snad jen ne v tom smyslu, že na ni většina hráčů nemá dostatečně vybavený počítač a musí se uchýlit k režimu s 30 fps na konzolích, aby z grafického krásna vytáhli co nejvíc…

Vlídné i nevlídné fantasy světy

Další výživnou ingrediencí, ze které bych pekl svůj vlastní videoherní koláč, jsou robustní fantasy hry. Téměř nikdy je nehraji tak dlouho a vytrvale, jak si slíbím, ale okusuji je s vytrvalostí hladové veverky po malých drobcích, až se dostanu na konec. Tou nejproblematičtější hrou bude bezesporu Baldur’s Gate III, protože na komplexnost pravidel D&D v tak hravé a pohlcující podobě asi nejsem momentálně připraven. Předběžný přístup „veverkuju“ rok a vždycky mě samotného vyděsí, co všechno jsem ještě nezkusil a jak bych mohl se svou věčně zpruzelou Githyankou ještě udělat. Na vydání se ale nesmírně těším, hlavně z toho důvodu, že budu moct ohromovat ostatní cestující ve vlaku při hraní na Steam Decku. Nebo vůbec, ale to je už riziko toho, když si o hrách myslíte bůhvíco a přitom spoustu lidí ve vlaku vůbec nezajímají.

Podobně by tomu pak bylo u Final Fantasy, o kterém si můžu u nás na Vortexu povídat tak maximálně s Petrem. Proti němu jsem ale jen poučený školáček, který si z historie vytáhl jen několik bodů, a ty mu sice stačí k radosti a základnímu přehledu, ale u hlubších otázek by už jen s přiblblým úsměvem kýval hlavou. Jenže i když bych na dotaz, v kolika dílech je Cid, odpověděl patrně jen ano, na šestnáctku se těším díky pompéznosti, příběhu a majestátnosti, kterou na mě hra z ukázek působí. Výhodu mám v tom, že příběhy jednotlivých dílů na sebe nenavazují, takže i moje znalost série přeložená do hudebního zápisu jako noty na buben není na překážku a hru si můžu užít. Po čtrnáctém dílu, u nějž jsem strávil i čas, který jsem neměl a patnáctém, v němž se ono slůvko fantasy posouvalo k docela moderním prvkům, už ale chci díl s nádechem středověku, který snad od Final Fantasy XVI všichni dostaneme. A vy, kdo se pořád vymlouváte na to, že podivné japonské hry nehrajete, dejte si závazek, že se z vás stane lepší já a tuhle hru kategoricky neodmítnete hned po prvním streamu, kterému se rozhodnete věnovat dvě minuty svého života.

A tak dále

Článek dojíždí k devíti tisícům znaků a začínám si uvědomovat, že tohle jsem přesně dělat nechtěl. Ostatně, říkal jsem v úvodu, že ankety a otázky na „nej“ nemám rád. Bez ironie, svět her je doslova přeplněný kreativitou a nápady, které nutně nemusí ležet jen v pixelartových plošinovkách, jak by se mohlo přemoudřelým jedincům zdát. Je dalších sto her, jejichž názvy bych mohl hned teď vyjmenovat, a pořád by šlo o hry, na které se těším. Na novou neFIFU od EA, abych viděl, co s touhle sérií udělají. Na Rockay City od Jarka Koláře a jeho týmu, abych zjistil, jak moc se liší od Payday. Na Star Wars Jedi: Survivor, které má šanci původní myšlenky dotáhnout do podoby hry, ke které bych už nemusel mít tolik výhrad a číst tolik nenávistných komentářů. Nebo třeba na Assassin’s Creed Mirage s napětím, jestli vývojáři z Ubisoftu konečně udělají něco jinak a na poslední chvíli třeba neoznámí, že očekávaný menší díl je ve skutečnosti tím největším v historii série, protože si Yves Guillemot nemohl pomoct. Je toho opravdu hodně a věřím, že se u jednotlivých titulů potkáme na Vortexu, ať už formou recenzí – které se vám možná nebudou líbit – anebo třeba ve streamech, které se vám naštěstí líbí skoro pořád, pokud tedy nehrajeme na počítači s mechanickou klávesnicí.

Hrám zdar.