Mechanický Pong je ódou na ozubená kolečka

Ačkoliv se historie her začala psát dlouho před Pongem, legendární titul Nolana Bushnella dodnes mnozí označují za první skutečnou videohru, která položila základy celému odvětví. Tomuto přesvědčení pomáhá nezpochybnitelný prodejní úspěch a následné rozšíření na mnoho platforem i samostatných zařízení, která společně s neoficiálními klony zaplavila v druhé polovině sedmdesátých let minulého století trh s hračkami a zábavním artiklem. Ne všichni si však mohli dovolit televizní verzi Pongu, ať už se jednalo o Atari 2600, APF TV Fun nebo jiná zařízení, vzhledem k tomu, že cena spolehlivě překračovala stodolarovou hranici. Právě proto ale vznikl prostor pro mechanické klony, které při zpětném ohlédnutí musí fascinovat každého, kdo zažil dřevní doby hraní a mohl sledovat jeho postupný vývoj. Jedním z fascinujících zařízení je i Blip, který by se dal jednoduše označit za Pong pro chudé – stál ve své době necelých osm dolarů, což bylo o 170 dolarů méně, nežli Atari 2600. Přesto stojí za zmínku, a hlavně prozkoumání všech ozubených koleček, včetně jedné jediné svítivé diody.

Důvod zabývat se Blipem z roku 1977 přináší kanál Tech Tangents na YouTube, jehož autor se už několik let věnuje starému hardwaru i softwaru a pravidelně svá videa doplňuje řadou zajímavých detailů. Nejinak tomu bylo i v případě mechanického Pongu, k němuž se dostal před třemi týdny a podělil se o detailní pohled na jeho fungování i zasazení do historického kontextu. V první řadě byste měli vědět, že za vývojem Blipu stojí japonská společnost Tomy, která si jej nechala patentovat na konci roku 1976. Produkt, uvedený o rok později, přitom nebyl určen pouze pro domácí trh, ale na konci sedmdesátých let se rozšířil také do Spojených států a západní Evropy, jmenovitě do Německa a Francie. Zařízení je označováno jako elektro-mechanické a k napájení vyžaduje dvě tužkové baterie, ty však ve skutečnosti slouží jen k tomu, aby mohla svítit zmiňovaná dioda, znázorňující míček.

I když lze hraní Blipu trénovat i v jednom – v takovém případě se mechanicky nadzvednou západky u čísel protihráče, takže se od nich míček automaticky odráží – hráč musí být neustále ve střehu a trefovat tlačítka na své straně velmi přesně.

Všechno ostatní tvoří soustava ozubených koleček a pružinek, které je nutné pro hraní natáhnout. Plastové rameno, na jejímž konci je červená LEDka, pak přejíždí zleva doprava vždy k jednomu z trojice zastoupených čísel, jejichž tlačítko musí hráč zmáčknout dřív, nežli k nim míček doputuje. Pokud to nestihne, rameno/dioda se o tlačítko zastaví, protihráč si připíše bod a pomocí uvolňovacího tlačítka se znovu rozehrává. V tuto chvíli vás možná napadlo, zda po chvíli strávené s Blipem nepřichází nuda, protože s přihlédnutím k mechanickému srdci celého přístroje musí dříve, či později dojít na opakování trajektorie diody, a tudíž i na možné odhadnutí, jaké tlačítko zmáčknout ještě před tím, než k nim míček doputuje. Stejnou otázku si pochopitelně položil také autor zmiňovaného kanálu a napočítal 36 pohybů, než se začal cyklus opakovat, současně s tím ale potvrzuje, že ani to nestojí zábavě v cestě.

Zdroj: Tech Tangents

I když lze hraní Blipu trénovat i v jednom – v takovém případě se mechanicky nadzvednou západky u čísel protihráče, takže se od nich míček automaticky odráží – hráč musí být neustále ve střehu a trefovat tlačítka na své straně velmi přesně. Rameno s diodou, která je napojená na velké ozubené kolo, se totiž během pohybu na soupeřovu stranu vždy vrací do středu pomyslného displeje a nabízí tak pouze polovinu hrací plochy k tomu, abyste se stihli rozhodnout, jaké z čísel zmáčknout. Hra je tím pádem mnohem rychlejší než původní Pong a také mnohem náročnější, vzhledem k tomu, že odraz nelze vizuálně odhadnout a na stisk tlačítka pro odraz máte přibližně jen 150 milisekund. Designéři z Tomy navíc mysleli i na podvodníky, kteří by chtěli zmáčknout všechna tři číselná tlačítka nejednou – jednoduchá plastová západka tomu zabraňuje, takže nezbývá nic jiného než trocha štěstí, a hlavně rychlé reakce.

Jak autor videa podotýká, paradoxní je z dnešního pohledu i skutečnost, že vytvořit něco takového by pravděpodobně stálo mnohem víc peněz, nežli jednoduchou hru vytvořit v digitální podobě a uvolnit ji pro jakékoliv dostupné zařízení. I v tom ale nakonec tkví kouzlo starých hraček, které by letos oslavily více než čtyřicet let od svého uvedení. A pokud byste snad náhodou zatoužili, tuhle herní záležitost vlastnit, svoji sbírku můžete začít třeba návštěvou eBaye. Mezi použitými handheldy se momentálně nachází i jeden nepoužitelný kousek, za který kupující ze Spojených států žádá více než 11 tisíc korun. Tak hodně zábavy!