Ghost of Tsushima

Pokaždé, když jsem hodnotil nový díl ze ságy Assassin’s Creed, kladl jsem si otázku, zda by vůbec někdo dovedl podobně monstrózní hru vytvořit hned napoprvé. Dokázal by to i gigant jako Ubisoft, aniž by dlouhé roky nabaloval v průběhu celé série na sebe jednotlivé prvky? Coby fanouška a recenzenta mě tahle myšlenka nesmírně zajímala a znepokojovala současně při pomyšlení, že bych musel podobně rozsáhlý opus nejen zhodnotit, ale také popsat a musel bych se obejít bez berličky v podobě vědomí, že drtivá většina hráčů základní koncepci důvěrně zná. A pak mi skoro tři roky po svém oznámení konzoli PlayStation 4 dobyl historický titul Ghost of Tsushima. Možná ne tak děsivě rozsáhlý jako poslední Assassini, přesto stejně ohromující. V tom nejlepším slova smyslu je mi však nakonec oporou skutečnost, že novinka od studia Sucker Punch Productions je tím nejzdařilejším Assassinem zasazeným do feudálního Japonska, o němž jsme dlouhá léta snili. Možná dokonce Assassinem, který je původní podobě a vizi této ságy věrnější než nejnovější pokračování od samotného Ubisoftu.

Země vycházejícího slunce je tak prosycena hratelností, že by možná s tolika zajímavými novinkami nepřišel ani spekulovaný Assassin z Japonska, o němž fanoušci dlouhá léta snili.

Mongolové roku 1274 vtrhnou na japonský ostrov Cušima a rychle jej ovládnou. Hlavní hrdina Džin Sakai je jedním z poslední přeživších samurajů. Pokud má nepřátele porazit, musí sjednotit zbývající bojovníky, navázat nepravděpodobná spojenectví a především si osvojit úplně nový způsob boje. Tradiční samurajský přístup je neefektivní a autoři nám servírují emotivní a osobní příběh pádu samuraje, který se musí vzdát svých zásad a kodexu, pokud chce přežít a uspět. Nebude to vůbec jednoduché a pravidelně mu na této cestě budou někteří jeho spojenci i flashbacky připomínat, že se zpronevěřil tradicím a zradil principy, v nichž byl vychován, aby zachránil svůj domov. Protagonista ale musí riskovat vše. Bylo mu totiž současně vštípeno, že se má starat o své lidi, to je jeho povinnost a poslání. Cušima leží přibližně v polovině cesty mezi Koreou a Japonskem, a rozhoduje se tu proto v přeneseném slova smyslu i o dalším vývoji celé invaze. Na samém počátku autoři naznačovali, že půjde o jakýsi symbolický příběh o zrození prvního nindži. Pak od tohoto příměru tým upustil a akcentoval polaritu mezi samurajem a titulním duchem. Ve své podstatě hra ale skutečně vypráví příběh o přerodu samuraje, který se musí stát nindžou. Nebo alespoň trochu, aby dokázal obstát v boji s protivníkem, který je v početní, strategické i technologické výhodě.

Jedno je třeba si ujasnit hned na začátku. Na rozdíl od posledních dílů série Assassin’s Creed není Ghost of Tsushima akční RPG a ani se jím nesnaží být. Je to open world akční adventura s prvky stealthu podobně jako byli dlouho Assassini od Ubisoftu. To neznamená, že neobsahuje RPG prvky, různou zbroj, vylepšování výbavy a zbraní nebo strom schopností, ale hloubkou připomíná spíš Unity a Syndicate než Odyssey. I když to může znít zvláštně, ještě blíž má možná k The Legend of Zelda: Breath of the Wild. Ghost of Tsushima má nicméně svůj vlastní nezaměnitelný styl i kouzlo. Klade velký důraz na japonské reálie, snaží se z nich vytěžit maximum nejen po stránce estetické, ale také co do obsahu. Země vycházejícího slunce je tak prosycena hratelností, že by možná s tolika zajímavými novinkami nepřišel ani spekulovaný Assassin z Japonska, o němž fanoušci dlouhá léta snili. A i když si mnohé prvky autoři od Ubisoftu vypůjčili, novinka od Sucker Punch stojí sebejistě na vlastních nohou a dokáže obstát i v přímém srovnání. Navíc je třeba ocenit, že otevřený svět takového rozsahu a v tomto pojetí dělali vývojáři vůbec poprvé. Přesto v něm můžete smysluplně strávit desítky hodin, aniž by vás začal nudit stereotypem.

Základní principy znáte, aniž byste hru zapnuli. K dispozici máte poměrně rozsáhlý ostrov rozdělený do trojice regionů, který se vám postupně otevírá. Jeho plocha možná není tak ohromující jako šílenosti, které předvádí v posledních letech vývojáři Assassina, ale je vysoce nadstandardní. V Ghost of Tsushima se nevypravíte na moře, ani neopustíte titulní ostrov. Vadit by vám to ale vůbec nemělo. Brzy se tu totiž budete cítit jako doma podobně jako hrdina. Svět je navíc neobyčejně pestrý, od jihu na sever se neustále proměňuje jeho příroda i klima. Je plný pozoruhodných míst, která je radost objevovat přesně, jak autoři slibovali, a na celé kulise je dobře patrné, že vznikala s pomocí pečlivé lidské ruky. Kromě hlavních misí máte k dispozici řadu vedlejších úkolů, které se dále dělí podle rozsahu a důležitosti na několik kategorií. Část úkolů plníte ve prospěch svých spojenců a trochu připomínají malé osobní příběhy jako z Mass Effectu 2. Na nich mě skutečně potěšilo, že na sebe navazují a tvoří vlastní zajímavé a propracované příběhové oblouky. Není to jen slepenec nahodilých questů. Další část úkolů se dotýká místních mýtů a legend. A pak jsou tu samozřejmě k dispozici všemožné službičky pro “sousedy“, události, k nimž dochází dynamicky, a nespočet míst, která volají po tom, abyste je dobyli anebo osvobodili. Za všechny přitom obdržíte body, které můžete investovat do nových schopností, ale často také speciální výbavu nebo dokonce nějakou unikátní dovednost.

Titul mě příjemně překvapil tím, že vás i po několika dlouhých hodinách zaskočí nějakou úplnou novinkou. Autoři si chytře šetří některé dovednosti a prvky do druhé poloviny příběhu, a tak nemáte už ve třetině pocit, že umíte vše podstatné a hra vás nemůže ničím překvapit. I když tak třeba od počátku hrdina docela obstojně šplhá po skalách, římsách, provazech i budovách, nedosahuje zručnosti assassinů. Časem ale začne používat také kotvičku na laně a rázem je z něj mnohem schopnější lezec. Od Ubisoftu Džin odkoukal i používání otrávených šipek, kouřové granáty nebo odlákání pozornosti. To je trochu nezáviděníhodný úděl každé podobné hry, která bude kráčet ve šlépějích Assassina. Některými fintami vás už prostě nepřekvapí. Pokud třeba namísto smrtící šipky zasáhnete nepřítele takovou, která jej poštve proti jeho spolubojovníkům, odehraje se vám před očima scéna, kterou jste viděli už bezpočtukrát. Přesto stealth představuje zásadní součást hratelnosti a je v něm možná přesvědčivější a klade na něj větší důraz než Origins a Odyssey. Sucker Punch vás nenutí stát se duchem napořád, nemusíte se spoléhat na plížení, kradmý postup, léčky a pasti. Ghost of Tsushima vám ale neustále připomíná, že si tak leccos usnadníte. Otevřené konfrontace budou časem čím dál náročnější. Mezi cestou samuraje a ducha ale můžete plynule kdykoli přecházet, klidně i v rámci jedné akce, která začne potichu a když se něco zvrtne, změní se v krvavou lázeň. Musíte na to ale myslet i při rozdělování zkušenostních bodů a odemykání nových schopností, abyste se nevyhranili jen jedním směrem.

Ať už bojujete proti jednotlivci, anebo početné skupince, boj je nesmírně napínavý, ale nepostrádá ani eleganci klasických samurajských filmů. Za zdejší choreografii by se nemusel stydět žádný režisér.

Byla by ostatně obrovská škoda zdejší soubojový systém opomíjet, protože patří k tomu nejlepšímu na celé hře. Vývojáři dokázali vytěžit maximum z relativně jednoduchých principů, které ale aplikují neokoukaným způsobem. K dispozici časem máte čtveřici základních postojů, z nichž každý platí na jiného soupeře. I mezi nimi v boji plynule přepínáte. Každý postoj pak tvoří dvojice různě silných útoků a nechybí samozřejmě ani komba, možnost vyskočit, uskočit nebo vykrýt atak soupeře. V souboji navíc uplatníte i další dovednosti, jako je lukostřelba, schopnost vrhnout ostrou čepel, kterou vyvedete protivníka z rovnováhy, hodit mu pod nohy můžete i výbušninu a tak podobně. Ať už bojujete proti jednotlivci, anebo početné skupince, boj je nesmírně napínavý, ale nepostrádá ani eleganci klasických samurajských filmů. Za zdejší choreografii by se nemusel stydět žádný režisér. Ty nejobávanější bojovníky pak můžete vyzvat ve zvlášť působivém a dramatickém podání a souboje s nimi patří k nejnáročnějším částem hry. Takové duely pak připomínají mnohdy spíš bojovku než akční adventuru. Dočasně se dokonce pohybujete v prostorově omezené aréně.

Když vás čeká větší akce, hrdina svůj vpád plánuje spolu s vámi, a elegantně vás tak upozorní na možné cesty, způsoby, jak někam vniknout, nebo interaktivní prvky, které můžete využít ve svůj prospěch. Klasikou jsou už v tomto oboru zápalné sudy a další hořlaviny nebo divoká zvířata, která lze poštvat na nepřátele. Nechybí ostatně ani pověstné dobývání pevností a táborů známé z jiných podobných her. Určitě jste v nich ale nenarazili na možnost vyzvat soupeře čestně na souboj a zlikvidovat pár prvních protivníků v elegantní, ale náročné výzvě, kde jediný zásah znamená smrt. Ghost of Tsushima také ještě častěji než Assassin zkouší do akce zapojit vaše spojence a zúčastníte se i několika poměrně velkých bitev, jejichž zpracování je věrohodnější, než dosud bylo v podání Ubisoftu. Pokud jde o další prvky hratelnosti, asi vás nepřekvapí zpracování vyšetřování, ale relativně časté stopování nepřítele mi přišlo zábavnější než v jiných hrách. Jednu z nejpůsobivějších novinek představuje systém navigace. V Ghost of Tsushima vás totiž k cíli navádí vítr. Obvykle vane jen slabě, ale kdykoli jej můžete nechat zesílit, abyste viděli jeho směr jasněji. Časem se ale dokážete přirozeně orientovat jen podle lehkého vánku. Stylové i praktické, protože se obejdete bez zbytečných informací v rozhraní.

Autoři od počátku mluvili o tom, že chtějí napodobit styl slavného Akiry Kurosawy a po japonském režisérovi pojmenovali i speciální audiovizuální mód, který černobílým obrazem i upraveným zvukem odkazuje k jeho legendárním filmům. I když to vývojáři chvílemi možná se stylizací přehánějí, faktem je, že se jim střihem, způsobem vyprávění, hudbou, dialogy i kamerou zručně povedlo samurajské snímky napodobit. Nejspíš poznáte, že nejde ve skutečnosti o japonskou hru, protože občas je výsledkem malý kýč, ale mnohem častěji jsem se obdivoval jejich podání. K výsledku samozřejmě hodně přispívá autentický japonský dabing, který je k dispozici vedle anglického. Atmosféru mnohdy prohlubují maličkosti. Jako třeba možnost změnit počasí s pomocí hry na flétnu. Quick-time minihra, která vám umožní zlepšit vaše statistiky, má podobu sekání bambusů. Když dorazíte na nějaké zvláštní místo, můžete složit haiku. Zdraví zase obnovíte a posílíte během koupelí v přírodním pramenu.

Ghost of Tsushima se pyšní výborným technickým zpracováním. Tak obrovská hra se nikdy nemůže vyhnout drobným chybám. Občas narazíte na glitch v animaci nebo prolínající se modely či objekty jako třeba v případě zbraně, která koliduje s oblečením hrdiny. Obvykle ale sledujete grafiku se zatajeným dechem. Stylizace podtrhuje krásné přírodní scenérie, které jsou záměrně teatrální, ale i bez ní není těžké uvědomit si, že jde o jednu z nejkrásnějších her zasazenou do otevřeného světa. Pro PS4 exkluzivní titul je samozřejmě snazší vytěžit maximum z jediné platformy než třeba pro multiplatformního Assassina, ale je radost sledovat hru, která nabízí takovou obrazovou kvalitu na konci generačního cyklu. Patrné je to především na husté vegetaci, postavách, detailech jejich obličejů a animacích. Mimika a herecké výkony sice nedosahují hvězdných kvalit The Last of Us Part II, ale převyšují běžný standard open world her. Naneštěstí ne všem filmečkům věnovali autoři takovou péči, čímž se plynule přesouváme k nedostatkům, které nelze zatajovat. Kvalita cut scén velmi kolísá, některé mají až filmovou výpravnost, jiné se omezují na banální scénky, v nichž postavy prostě stojí proti sobě, konverzují, někam jdou a občas se změní úhel kamery. V tu chvíli se i postavy pohybují velmi jednoduše a hra kopíruje obvyklé chování NPC. Mnoho akcí odděluje střih a nesledujete, jak hrdina vykoná daný úkon. Například když má něco sabotovat. Prostě se tak instantně stane. Podivně působí i chvíle, kdy se plížíte nepřátelům jen těsně nad jejich hlavou a oni o vás prostě netuší, protože nad nimi jste podle pravidel hry v bezpečí.

Ať už jde o vyobrazené japonské meče nebo další části vybavení, nechci autory omlouvat, ale domnívám se, že se snažili naplnit jakýsi stereotyp samurajského dobrodružství a trefit se do očekávání zákazníků.

Problém podle mě představují zbytečně malé titulky a nemožnost jejich velikost změnit. Odtud už je jen krůček k českému překladu. Lokalizace je nejen vítaná, ale po dramatické stránce bych řekl i velmi zdařilá. Nenarazil jsem na žádné šokující chyby ani anomálie s jedinou výjimkou. Výhrady mám k transkripci japonských jmen do češtiny, která je zvláštní. V některých případech se drží anglického systému, jindy najíždí na český způsob. V některých jménech a názvech dokonce oba přístupy kombinuje. Samotné jméno hlavního hrdiny Džin Sakai se správně nepřepisuje s J a působí to, jako by vývojáři či vydavatel chtěli, aby bylo jméno všude napsané stejně. V jiných případech přitom ale hra operuje s českými znaky a opouští anglickou transkripci. Podobně vás mohou trknout některé historické nepřesnosti, na něž jsem se snažil poukázat už ve svém nedávném tématu. Ať už jde o vyobrazené japonské meče nebo další části vybavení, nechci autory omlouvat, ale domnívám se, že se snažili naplnit jakýsi stereotyp samurajského dobrodružství a trefit se do očekávání zákazníků. Jinými slovy, nemyslím si, že by se po letech intenzivního výzkumu a konzultací dopustili tak laciných chyb z nevědomosti. Podle mě se na několika místech zjevně odchýlili od historie zcela záměrně, jak předesílali, aby výsledek odpovídal tomu, co si běžný hráč v takovém příběhu představuje. Podobně jako to zcela běžně dělají filmaři, ačkoli mají k ruce týmy historiků.

Bez ohledu na uvedené výtky jsem se u hry skvěle bavil. Musím přiznat, že se mi hodně trefila do vkusu a cítil jsem se být její jasnou cílovkou. Nic jsem jí ale nedal zadarmo, vlastně jsem čekal trochu méně a byl jsem výsledkem příjemně překvapen. Souboje jsou mnohem zajímavější, než jsem doufal. Svět mnohem přitažlivější, než jsem si ho představoval. A příběh, který hra vypráví, podle mě patří k tomu nejlepšímu na poli open world her. I když mě překvapilo, že se autoři nakonec rozhodli upustit od morálního či karmického systému i voleb a jedno z mála rozhodnutí, které učiníte, se týká barvy a jména vašeho koně a to druhé se objeví až v samém závěru, nakonec s vývojáři v tomto smyslu sympatizuji. Ne vždy sice vypráví příběh, který bych napsal hrdinovi sám, pokud bych měl na vybranou, ale rozhodně díky jeho linearitě dokázali vyprávět nesmírně silný a poutavý epos plný zajímavých postav, který má poselství a slouží nějakému cíli a smyslu. Závěr hry je sice trochu nenadálý, ale velmi emotivní. A co je nejdůležitější, jen tak na něj určitě nezapomenete. Já sám budu na finále ještě dlouho vzpomínat.