Destiny 2: Lightfall kvalit Witch Queen nedosahuje

Tak, kde že jsme to skončili? Už vím, loni touhle dobou jsem zde v detailech rozebíral dojmy vracejícího se hráče – prakticky nováčka – do světa Destiny s příchodem datadisku The Witch Queen. Své nadšení jsem tehdy příliš neskrýval, pověst krále looter shooter žánru si koneckonců Destiny vysloužilo zcela právem a nikdy to neplatilo víc než právě s královnou intrik, která se blýsknula parádní příběhovou kampaní i posílením všech core aspektů hry. Od té doby uběhl rok, Destiny se dočkalo tří dalších více či méně solidních sezón a před pár dny konečně vyšel nový očekávaný datadisk s podtitulem Lightfall. Já mám ovšem tentokrát k naprosté radosti daleko.

Noví hráči budou kroutit hlavou

Je pozoruhodné, jak se za těch dvanáct měsíců moje znalosti a úroveň hraní změnily. Od člověka, který teprve začínal chápat, jakým způsobem ve hře funguje levelování, gearování, modifikace, endgame PvE i PvP a nebýt YouTube, byl by kompletně ztracený i v příběhu, k někomu, kdo novou kampaní Lightfall proletěl napoprvé rovnou na těžší obtížnost bez větších problémů a nyní připravuje svou postavu na první den raidování. Spolu s tím se však změnila i moje očekávání. Po jednom z nejlepších roků, co druhé Destiny zažilo, jsem přirozeně čekal od nového rozšíření stejnou ne-li vyšší úroveň kvality příběhu, adekvátní změny v hratelnosti, zpřehlednění uživatelského prostředí, nebo konečně taky zjednodušení hry pro lidi, co s Destiny teprve začínají. Sem bych mimo jiné zařadil například možnost zpřístupnění všech předchozích DLC zadarmo, nebo alespoň uvolnění klíčových systémů hry jako celá jedna Darkness podtřída Stasis pro všechny.
Bungie, autoři legendárního Halo, ale místo toho přišli s vlastní verzí „pomoci“.

Zdroj: Bungie

Po dohrání nové kampaně na jedné postavě si tak „za odměnu“ můžete koupit za reálné peníze skip na těch dalších. Tenhle kontroverzní krok bohužel tak nějak shrnuje celkovou filosofii tvůrců, kteří v roce 2023 nadále tvrdohlavě odmítají přijít s čímkoli, co by mohlo zlákat nové hráče a usnadnit jim orientaci v 6 let staré hře, ze které mezitím dávno zmizel původní obsah. To znamená, že noví hráči se ze hry nikdy nedozví, jak jsme se vlastně ocitli tam, kde jsme nyní, co všechno tomu předcházelo, většina hlavních postav pro ně bude kompletně cizí, a byť se díky novému systému Guardian Ranks nahrazující dosavadní sezónní levely alespoň naučí podstatu celého grindu, pořád z toho budou mít spíš bolehlav než příjemný zážitek. K nepřístupnosti Destiny se každopádně ještě vrátíme, pointou úvodních odstavců má být především paradox, kdy by člověk při tak náročných požadavcích na nové hráče čekal, že Bungie alespoň dodá s novým DLC suverénní, napínavou a emocionální příběhovou jízdu směřující ke grandióznímu finále s datadiskem The Final Shape, jenž dorazí za rok touhle dobou. Místo toho si ale Destiny sáhlo doslova na dno a kampaň Lightfall připomíná to nejhorší, co dnes ve hrách najdete. Zatímco loni jsem hru doporučoval, kudy jsem chodil, dnes jsme ve zcela opačné situaci a já raději předstírám, že žádné nové rozšíření nevyšlo.

Horší než výplňová epizoda béčkového sci-fi seriálu

Příběh Lightfall začíná v momentě, kdy dlouho avizovaný záporák The Witness (jehož design je i po roce stále dost směšný) zaútočí na Zemi se svou flotilou vesmírných pyramid. Traveler – obří koule chránící Zemi, poskytující Světlo (Light) všem jejím obráncům a občas docela nevypočitatelná entita – vyletí na oběžnou dráhu se mu postavit. Zdá se to jako marný boj, Witness disponuje nesmírnou silou, k zabití/ovládnutí (jeho záměry neznáme) Travelera mu ale přesto něco schází, okamžitě tak vysílá svého generála oživeného císaře Caluse na planetu Neptune do města Neomuna, aby tam zajistil věc zvanou The Veil. Proč Neomuna? Co je The Veil? Jak mají pozemšťané čemukoli z toho porozumět, natož zabránit? To jsou všechno dobré otázky, na které hra ale naneštěstí neposkytuje žádné odpovědi. A když, tak jen velmi strohé a extrémně neuspokojivé.

Spolu s jednou z vedlejších postav se každopádně vydáváte na novou planetu, která je coby jedno obří futuristické město plná neonových světýlek a má tak nejspíš navozovat lehce cyberpunkovou atmosféru. Realita je taková, že město Neomuna je naprosto pusté, první dojem z její návštěvy tak bylo jenom obří zklamání a marně jsem vzpomínal na úchvat, jaký jsem zažíval při seznamování se s Trůnním světem bohyně Savathûn ve Witch Queen. Postupem času si každopádně zvyknete a díky jedinému vykupujícímu aspektu celé Lightfall kampaně – vynikající hratelnosti – Neomunu přijmete jako povinné hřiště pro hledání onoho bizarního macguffina s názvem The Veil.

Obtížnostně bych těch několik krátkých misí zařadil pod Witch Queen, narazil jsem ale i na názory, že je Lightfall o něco těžší. Do velké míry samozřejmě záleží i na vašich schopnostech a vybavení, s jakým se do plnění jednotlivých lineárních, byť extrémně zmatečných úkolů pustíte. Tak či tak nečekejte žádné intriky, žádné napětí, během kampaně se sice naučíte používat novou Darkness podtřídu Strand – ovšem v režimu s minimálními cooldowny a přehnaně velkým množstvím energie, které ani omylem neodráží následnou hratelnost Strandu po dokončení kampaně. Ano, zelené koule energie, díky kterým se můžete po Neomuně (a všude jinde) houpat jako Spider-Man, případně z nich vytvářet malé vybuchující červíky (každé povolání má jiné trochu jiné schopnosti), jsou docela zábavné a taky velmi silné. Přesto není nejšikovnější hráče opít prakticky neomezenou silou a nízkými cooldowny, když to pak v praxi funguje velice odlišně.

Ale co už, Strand i akční hody s ním spojené jsou pořád to lepší, co kampaň nového datadisku nabídla. Hlavní problém (a nejčastější kritika od hráčů obecně) představuje zbytečnost celého konceptu jako takového. Witness zaútočí na Travelera, místo aby se však boj odehrával na Zemi, v Posledním městě, a tím pádem šlo do tuhého s postavami, co známe, dostáváme cizí prázdnou planetu, dvě nové vedlejší postavy, na kterých nám za těch pár hodin ani nestihne začít záležet, a podivnou nikdy předtím nezmíněnou složku jménem The Veil, která jakmile zjistíte, o co jde, stejně nemá na nic vliv. Nechci zde ten konec příliš spoilerovat, a Bungie slibuje, že v průběhu následujících měsíců se hráči dozví více, tak jak to ale momentálně stojí, tak by v podstatě celá kampaň šla vyhodit, nechat jen úvodní intro cutscénu slepenou s tou finální, a nic by se nezměnilo. Naopak by to dokonce dávalo větší smysl, tolik zhruba k příběhové části nového datadisku.

Nová sezóna a endgame změny vrací úsměv na tvář

Nicméně zpátky k tomu, co dělá Destiny navzdory tomuhle trestuhodnému selhání (spekuluje se, že vývojáři z produkčních důvodů narychlo vymysleli tuto filler zápletku a hlavní obsah přesunuli až do příštího datadisku – což zní zpětně celkem věrohodně) stále jednou z nejlepších live-service her současnosti. Tedy luxusní gunplay, nesmírné množství zbraní a zbrojí k míchání a upravování vašeho stylu hraní, parádní vedlejší a exotické mise (zrovna včera jsem dohrál jeden exotický quest, jenž obdržíte po dokončení základní kampaně, který mě zavedl do starší maličko předělané destinace, a byla to několikanásobně zábavnější a lépe napsaná mise, než cokoli co nabídla stěžejní kampaň) a samozřejmě vynikající technická stránka věci. Jak jsem již zmínil, díky novým Guardian Ranks se progres vaší postavy zjednodušil, zpřehlednil a pokud jste ve hře noví, nebudete už mít takový problém se vyznat v tom, co vlastně máte dělat, abyste hrou postupovali dál a dál. Jednoduše plníte stanovené úkoly, týdenní playlist aktivit, vylepšujete si brnění či zbraně atd., na oplátku dostáváte body, a po dosažení určitého počtu bodů postoupíte na vyšší úroveň, která odemkne některé dodatečné výhody jako například více loadoutů pro vaši postavu.

Hra vám dá možnost se nejprve seznámit s těmi těžšími aspekty dungeonů, striků nebo raidů, a jakmile se zpřístupní nejtěžší úroveň, nebude to už takový šok.

Změnily se i úrovně obtížnosti. Jedna nám ubyla a ty náročnější dvě: Legend a Master, se o něco ztížily, takže si při jejich plnění ve stručnosti setkáte s větším odporem nepřátel. To minimálně zkraje nového datadisku, kdy teprve vylepšujete své vybavení, a ještě nemáte takovou sílu, znamená určité zpomalení vašeho progresu. Vývojáři si však od této novinky slibují lepší křivku obtížnosti s pozdějším příchodem/odemknutím poslední úrovně Grandmaster. Jinými slovy vám hra dá možnost se nejprve seznámit s těmi těžšími aspekty dungeonů, striků nebo raidů, a jakmile se zpřístupní nejtěžší úroveň, nebude to už takový šok. Co se nové sezóny týče, Season of the Defiance, s tou se vracíme na Zemi, konkrétně do EDZ (European Dead Zone), kde některé z oblíbených vedlejších postav jako Mara Sov pochopitelně řeší onu invazi pyramid a dále rozvíjí příběh kolem datadisku Lightfall způsobem, jenž opět ledacos zachraňuje a dodává všemu důležitý kontext. Do playlistu aktivit se opět přidávají nové battlegroundy, jenž naštěstí stále mají matchmaking a zaberou zhruba patnáct minut vašeho času, jsou však zábavné i na opakované hraní. V kombinaci se vším výše zmíněným tak endgame tvořící 99 % vašeho času v Destiny 2 stále šlape jako hodinky a pokud máte rádi tenhle žánr fps looter shooter her, momentálně neexistuje moc lepších alternativ, jestli vůbec nějaká.

Bungie musí prozřít

Kritika nového datadisku je v mnoha ohledech ale naprosto zasloužená. Hrát Destiny 2 bez jakýchkoli omezení, tzn. se všemi rozšířeními, season passy atd. v roce 2023 je zase o něco dražší. Tentokrát je to navíc o to horší, že kampaň a nová planeta působí odfláknutě a zbytečně. Přidejte fakt, že přístupnost pro nové hráče je stále naprosto tristní, celkový děj Destiny je chaos, protože nasedáte do rozjetého vlaku a polovinu věcí se ze hry vůbec nedozvíte (a ne, odkazovat na YouTube nebo neoficiální fóra není adekvátní řešení), a přes veškerou snahu zeštíhlit nálož podružných systémů a uzpůsobit uživatelské rozhraní tak, aby se hráči mohli maximálně soustředit jenom na samotné hraní, narušuje fakt, že bez příbuzných aplikací jako Light.gg, Destiny 2 Companion nebo DIM se už i takoví sváteční hráči jako já prakticky neobejdou. Ten pohodlnostní rozdíl s aplikací a bez je skutečně propastný.

Ačkoliv mám tak stále spoustu chvály pro Destiny a čas od času nemůžu uvěřit, jak fantastická hra to je, stejně tak nedokážu ignorovat tu řadu problémů, které kolem ní vznikají. Většina z nich přitom vychází čistě z neochoty, sobeckosti nebo možná arogance týmu v Bungie, který je sice extrémně talentovaný a schopný, zároveň mám ale jako fanoušek a hráč občas pocit, že je zároveň plný slepých lidí, kteří nedokáží předpovídat jednotlivé problémy, a následně pokaždé vyberou ten nejhorší způsob k jejich řešení. Kéž by se v následujících dvanácti měsících po téhle stránce něco zlepšilo. Příští rok nás každopádně čeká závěr sedmileté ságy Světla a Temnoty v rozšíření The Final Shape – a já už nyní maličko doufám, že pak přijde velký restart v podobě Destiny 3.