Call of Duty: Black Ops 4

Je absence singleplayeru vážně takový problém?

24. 10. 2018
Název hry: Call of Duty: Black Ops 4 Vývojář: Vydavatel: Datum vydání: 12. 10. 2018 Recenzovaná verze: PC Žánr:

Tíživou pravdu hned na úvod – letošní Call of Duty nemá příběhovou kampaň. Namísto toho se vývojáři ze studia Treyarch zcela zaměřili na multiplayer a vzbudili tím už dopředu poměrně velký rozruch. Stále totiž existuje spoustu hráčů – mě nevyjímaje – kteří považovali singleplayer v Call of Duty za každoroční herní tradici bez přílišného ohledu na kvalitu, ale co teď, když příběh chybí? To nejjednodušší je hru nekoupit a smířit se s tím, že si dal singl na rok pauzu, příjemnější variantou ale nakonec je, zahodit předsudky a Black Ops 4 vyzkoušet. Třeba ne hned, chcete-li ušetřit nějaký ten peníz, na každý pád ale budete příjemně překvapeni.

Pokud se ptáte, zda hodlám nadále řešit odstřižení kampaně pro jednoho hráče, tak nehodlám. Trestat hru za něco, co v ní záměrně není, všichni to dopředu ví a nikdo není nucen si takovou hru kupovat, je dětinské a přenechávám tohle téma internetovým diskutérům. Faktem totiž je, že za svých patnáct stovek nedostanete nějakou další hru z dlouholeté série, které jen tak mimochodem chybí půlka obsahu, ne, za svých patnáct stovek zkrátka a dobře dostanete robustní multiplayerový titul, který ctí svou vlastní historii a do aktuálního zpracování přimíchává něco z nových trendů a očekávaných vylepšení.

Obsah by se dal jednoduše rozdělit na tři části – klasický multiplayer, battle-royale a zombíci, přičemž do každé z těchto složek dostanete přístup ihned a v každé na vás čeká zcela odlišný zážitek. Začít můžeme tím, co je pro Call of Duty typické, tedy PvP multiplayer s řadou módů, perfektními mapami a charakteristickými rysy, jako je rychlý pohyb a snadné překonávání překážek, svižná akce, ale i nepřehledné momenty a chvilky frustrace, kdy se nepřítel dostane tak blízko vašeho spawnu, že se po narození ani nestihnete otočit a už zase žerete hlínu. Tohle všechno se bude dít na ploše celé řady klasických herních módů, jako je deathmatch, jeho týmová varianta nebo – za mě nejpovedenější – control, kdy musíte buďto bránit, resp. dobývat dva body na mapě. K dispozici je nicméně také o fous akčnější dominatation, který připisuje body na základě toho, kolik kontrolních stanovišť v danou chvíli ovládáte a novinka jménem Heist. Ten má svým základním pojetím nejblíže ke Counter-Striku, kdy si na začátku za omezený obnos peněz koupíte maximálně vestu a v průběhu následujících kol spoříte na lepší vybavení, zbraně a příslušné attachmenty. Vaší snahou však není jen pobití všech nepřátel, ale také nutnost zmocnit se balíku peněz, který následně necháte vyzvednout helikoptérou. Rychlost, s jakou se kolo odehraje, je pak definujícím prvkem celého multiplayeru, a jak jsem už uvedl na začátku, bude pro vás zejména ze startu určitým zdrojem frustrace.

Je totiž férové přiznat, že matchmakingový systém, tedy ten, který se stará o vzájemné propojování hráčů na podobném ranku a s podobným skillem, nefunguje tak, jak byste očekávali. V každém zápase nastoupíte proti soupeřům na mnohem nižší i vyšší úrovni, která sice nemusí vypovídat nic o tom, jak daný hráč hru skutečně umí, ale je přinejmenším měřítkem toho, kolik už ve hře strávil času. A to je rozhodující kvůli tomu, že s narůstajícím rankem se dostáváte k novým perkům, odemykáte nové sety zbraní a hlavně jejich vylepšení, které je pro takhle svižnou hru klíčové. Takže zatímco vy míříte přes mířidla, někdo proti vám má přinejmenším kolimátor, průraznější náboje a třeba i grip, takže vás lépe vidí, udělí vám větší poškození a ještě k tomu všemu může mnohem efektivněji kompenzovat zpětný ráz. Byť jde v případě Call of Duty spíš o efekt, než skutečnou vlastnost zbraně. No a jak asi tušíte, takové souboje skončí ve váš prospěch jen dílem náhody nebo štěstí, a to je něco, co vám může ze začátku opravdu hodně vadit. Jde o chybu, kterou promítám i do finálního hodnocení, ovšem s konstatováním, že za pár hodin bude líp a chce to jen čas, než i výbavou budete moci konkurovat ostatním.

Hned, jak se dostanete na pátou úroveň a sami si navolíte do některého ze slotů konkrétní výbavu, můžete ji pak postupem hraní obohacovat a s respektováním pravidla 10 vylepšení přizpůsobovat vlastnímu stylu. Nechcete pistoli? Vyhoďte ji a místo ní přihoďte perk nebo další attachment k hlavní zbrani. Chcete vestu, nebo nějaký granát. Beze všeho, jen toho musí být přesně deset v celkovém součtu a věřte, že někdy to je opravdu těžké rozhodování. Určitou taktickou výhodou pak je i fakt, že zatímco v předchozích dílech jste museli spoléhat na automatickou regeneraci zdraví, nyní můžete vyrazit do boje s hojící injekcí a sami určovat, kdy se zdraví doplní. Funguje to navíc i za běhu a konzumace „healu“ je velmi rychlá, takže klidně během souboje, ve kterém jste už schytali pěkných pár ran, můžete na protivníka po několika vteřinách vybafnout zpoza rohu zase s plným zdravím. To se navíc pro aktuální díl vyšplhalo ze 100 jednotek na 150 a když k tomu přičtete i trochu pomalejší pohyb, například i díky tomu, že vývojáři zahodili ne vždycky funkční běhání po zdech, je hra mnohem přístupnější.

Patříte-li však do skupiny hardcore hráčů, přijměte ode mě varování stran rychlosti odezvy serveru směrem k vám – hráči si právem stěžují, že byl i v porovnání s betou zpomalen na třetinu, z 60 Hz na 20 Hz, což může při chirurgicky přesných střelách odstřelovačkou nebo v hektických přestřelkách s opravdu dobrými hráči znamenat nevýhodu. Máte ji všichni stejnou, alespoň prozatím, než se technická situace zlepší, což vývojáři slibují, ale je to něco, co vás ve vypjatých momentech může stát vítězství. Pokud se divíte, proč dosud nepadla zmínka o jednotlivých operátorech, tedy postavách, za které můžete v multiplayeru hrát, je to jednoduše proto, že jim osobně nepřikládám takovou důležitost, jako například v Rainbow Six Siege. Všichni mají své speciální schopnosti, jako je třeba detekce pohybu nepřátel, šoková vlna, nebo třeba smrtonosný kolt, které se postupně nabíjejí, ale díky jejich vybalancování a univerzálnosti máte možnost jednotlivé postavy střídat dle libosti. Netvrdím, že nevznikla žádná meta, ale pokud nehodláte s Black Ops objíždět turnaje, nemusíte se výběrem tolik zabývat. Za mě určitě pozitivum, protože už pěkných pár minut mluvím o tom, co všechno standardní multiplayer nabízí a možností, jak věci kombinovat do sebe, je i bez specialistů přehršel.

Pojďme proto k druhé části celého zážitku, a sice k zombíkům, o kterých vývojáři dopředu mluvili jako o určité substituci pro absentující singleplayerovou složku. Pokud jste si představovali, že zombie mód bude spojen z několika úrovní či misí, které nějaký příběh odvypráví, jste vedle. K dispozici jsou tři mapy a jedna bonusová pro předplatitele, na kterých se odvíjí samostatný příběh, vyprávěný přímo během akce. Když bez obalu řeknu, že si z něj nepamatuji kromě opakujících se jmen postav vůbec nic, asi mi nebude těžké uvěřit. Je tomu ale opravdu tak a nemyslím, že slova vypravěče a hlášky vašich parťáků, ozývající se kolem vás během likvidování stále početnějších vln nemrtvých nepřátel, je tou nejlepší volbou, jak něco hráči předat. Abych ale byl konkrétnější, čeká vás výlet do Alcatrazu v předělávce mapy Mob of the Dead Black z Black Ops 2, dále drama na Titanicu ve Voyage of Despair a vyvražďovačka na antický způsob pojmenovaná jednoduše 9. Poslední, čtvrtou mapou, je Classified, další remake, tentokrát mapy z Pentagonu v prvním Black Ops. Společným jmenovatelem všech her jsou jednotlivé postavy a promyšlené vrstvení speciálních zbraní, elixírů, talismanů, perků a mutací zombií.

Upřímně mi ale přijde, že se vývojáři – možná i s vidinou všeobjímající každoroční kritiky Call of Duty za tohle a támhleto – rozhodli umlátit hráče mírou možností, přitom hlavní věcí, kterou i v módu se zombíky budete dělat, je jednoduše střílení. Vzhledem k tomu, že je hra povahou kooperativní záležitost, kterou si navíc můžete střihnout ve split-screenu, působí úplně jinak než klasický multiplayer a hlavně – jednu mapu můžete hrát klidně i hodinu. Nejde totiž pouze o vlny nepřátel, minibossů, velkých bossů a nejrůznějších překážek, ale také o nutnost vracet se zpět, aktivovat věci, na které jste dosud nesebírali dostatek bodů, vylepšovat zbraně, měnit je či kupovat ze zdí nové a do toho všeho ještě ve vhodnou chvíli aktivovat legendrání kousky jako je třeba kladivo z valhaly nebo sluneční kopí boha ra. Pro někoho tím může získat Black Ops 4 další kladné body, určitě ale zase z druhé strany varuji, že zombíci skutečně nejsou rychlou odreagovačkou, když zrovna máte pár minut volného času. Všechny mapy se navíc kroutí a roztahují do závratných velikostí, takže počítejte s tím, že se můžete občas ztratit nebo se jen příliš vzdálit a podepsat si tak svůj ortel. I tenhle mód, ač bez výrazných novinek a změn, je další vítanou porcí obsahu. Nebýt nepřiměřeně dlouhých vln zombíků, odbytého příběhu a designu, který najednou zabraňuje přeskočit i nízké zídky nebo proskočit oknem, sic z pochopitelných důvodů, šlo by o nekompromisní záležitost.

Teď už ale k tomu, co táhne většinu hráčů na Black Ops 4 nejvíc. Jistě – battle royale režim Blackout jsme probírali už v době, kdy běžely nejrůznější testy, určitě se ale sluší formálně potvrdit, že až na zmiňované problémy s odezvou serverů je všechno takové, jaké vývojáři slíbili. Battle royale v podání vývojářů z Treayrchu není jen hloupou vykrádačkou Fortnite a PUBG a udržuje si styl Call of Duty jako takového. Blackout je díky tomu svižný, ke zbrani se dostanete během několika vteřin a díky rychlosti pohybu i přiměřené velikosti mapy nebude nouze o četná střetnutí s protivníky. Po vzoru jiných battle royale záležitostí můžete i Blackout hrát sami, ve dvojici nebo ve čtyřčlenné skupině a právě poslední varianta je pomyslným vrcholem celého zážitku. Zatímco v PUBG mě vysloveně ubíjí, že se může nepřátelský tým po dlouhou dobu léčit a zvedat vyřazené spoluhráče ze země, v Blackoutu všechno proběhne mnohem rychleji. Léčení za pomoci obvazů či lékáren můžete provádět i za běhu, trvá vteřinku dvě a kdyby vám ani tohle nestačilo, můžete – stejně jako v tradičním multiplayeru – spolehnout na perky. To je prvek, který Blackout odděluje od ostatních nejvýrazněji a jde o něco, co musíte využívat, abyste byli schopní zvítězit. Perků je doslova hromada a zůstávají aktivní poměrně dlouhou dobu na to, abyste jich mohli plně využít. Nejlepší z nich například ztiší vaše kroky, zrychlí konzumaci lékáren, nebo vám dovolí pohybovat se v podřepu skoro tak rychle, jako za běhu. Ve hře se navíc dostanete třeba i k vystřelovacímu háku, který je dobrým sluhou v momentech, chcete-li někoho překvapit, nebo sami rychle zmizet z dostřelu, jen to chce trochu cviku, abyste poznali, kde se hák uchytí a kde už ne. K dispozici je i proklamovaná helikoptéra, která ale nakonec není takovou výhodou, jak se mohlo zdát na začátku. Jednak jste vidět a jednak může proti vám kdokoliv vyslat naváděnou raketu. A výčet zajímavostí či odlišností oproti ostatním battle royale titulům musím ukončit u zombíků, kteří se pohybují kolem světelné bóje a vypadávají z nich zajímavé věci. Ovšem výměnou za náboje, kterých je sice obecně víc než v PUBG, ale pořád jich máte jen omezené množství.

Stejně jako v obou již probraných případech, také Blackout je velmi individuální záležitostí, která je po technické stránce odladěná, v případě PC verze nevyžaduje ten nejlepší hardware a hlavně funguje od samého startu. Porovnávání s PUBG ovšem berte jen jako porovnávání dvou her, nikoliv jako soud nad tím, která z nich je lepší. Už statistika odhalila, že vydání Blackoutu s fanouškovskou základnou PUBG nehnulo, a tak je to jedině dobře. Pokud ovšem máte chuť na battle royale, Black Ops 4 nabízí rychlé hry s úplně stejným gunplayem jako má multiplayer, takže můžete být dobře připraveni a ve výsledku se cítit mnohem komfortněji s tím, co na slepenci oblíbených kousků multiplayerových map, z nichž je Blackout tvořen, předvádíte. Jen je opravdu škoda, že se vývojářům nepovedlo posunout úroveň grafického zpracování v Blackoutu alespoň na úroveň, kterou hra předvádí v jiných režimech. Přeci jen osmdesát hráčů a rozloha mapy dává enginu zabrat, a aby bylo všechno plynulé, je degradace grafiky hodně znát. Styl navíc nepřebijí ty největší nedostatky, jako jsou neostré textury země, kamenů a trávy, která působí opravdu zvláštně a uměle. Je to určitě škoda, protože jinak grafika nevypadá vůbec zle – je na ni vidět zub času, nedá se srovnat s Battlefieldem, ale sekunduje celkovému zážitku a to je i pro mě ten nejdůležitější argument.black

A právě o pohodovém zážitku aktuální díl Call of Duty je. Nejednou jsem Jirkovi říkal, že nebýt jiná práce, hned teď bych zapnul Black Ops a hrál dlouhé hodiny. Snad proto, že se hra trefila přesně do místa, kam coby hráč multiplayerových her zapadám – tedy do ranku člověka, který není úplné jelito, ale z nejrůznějších důvodů nikdy nebude hvězdou kompetitivní serverů, takže pokud to máte podobně, je tahle hra pro vás jako stvořená. Nemluvě o tom, že každý z popisovaných režimů by obstál jako samostatná hra klidně i s tou cenovkou kolem 500 Kč.

 

Call of Duty: Black Ops 4

  • pestrý obsah
  • inovace v battle royale módu
  • odladěnost a příjemný pocit ze hry
  • slabý příběh zombie módu
  • grafické nedostatky battle royale módu
  • nefungující matchmaking
Pokud jste ochotní zahodit dětinské předsudky a podívat se na obsah nového Call of Duty s nadhledem, uvidíte robustní a po všech stránkách fungující multiplayerovou hru, která má šanci oslovit velmi širokou sortu hráčů díky třem zcela odlišným složkám. Škoda jen nefungujícího matchmakingu, který může řadě hráčům vstup do Black Ops 4 úplně pokazit.
8 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Nahoru
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Další informace Rozumím